Současný dům by měl být zdravý. Jeho uživatel bude ve vnitřním prostředí trávit čím dál více času. Také by neměl škodit okolí exhalacemi nebo zbytečnou spotřebou energie. I uhlíková stopa „zabudovaná“ ve stavebních materiálech by měla být  co nejmenší. To jsou zásady pro nízkoenergetické a pasivní domy. Nové materiálů doplňují  tradiční stavební prvky, dřevo, sláma a  materiál nejstarší – hlína.  Postavme si hliněný domeček!

(2011) *** Pálená hlína v podobě cihly také prodělala zajímavý vývoj, ale nepálená hlína představuje opravdový návrat hodně zpátky. Přesto (a nebo právě proto) současnou představu plně recyklovatelného přírodního materiálu hlína dokonale splňuje. S trochou nadsázky takový hliněný domeček po dožití (četné historické stavby vybudované touto primitivní technikou však stojí dodnes) prostě semeleme na kompost.

Bůh i nás uplácal z hlíny

Hospodin totiž věděl, že je to ten nejlepší materiál. Také v hliněných domech je stálé tepelně vlhkostní mikroklima, které ocení nejen astmatici, ale všichni vnímaví k nemocem z nachlazení. Hlína chrání před dnes všudypřítomným elektrosmogem a také pohlcuje pachy. Protože tyto stavby působí příznivě na lidskou psychiku, experimentuje se s dusanými neomítnutými stěnami v nemocnicích, kostelech i v blázincích. Na druhé straně mohou mít hliněné stavby problém s působením vody ve všech skupenstvích. U nás navíc jim nepřeje malá důvěra veřejnosti k věcem novým a z ní plynoucí nevšímavost stavebních firem k tomuto materiálu. Jak ukazuje internet, pomalu se hliněné stavitelství jako obor u nás rozjíždí (ZDE).

Už babylonská věž

Z hlíny lidé stavěli odjakživa: nejen zikuraty, paláce a obdivuhodné hradby v Mezopotámii kde prší málo, ale i nejrůznější domy a polozemnice v klimaticky ve vztahu k hliněným stavbám podstatně méně příhodných oblastech. Také na našem území využívalo tradiční stavitelství nepálené kusové stavivo, především vepřovice, dusanou nebo vrstvenou hlínu či hloubené konstrukce. Není snad milé připomenout letité moravské vinné sklípky? Do hlíny se přidávala sláma, plevy, prasečí štětiny, písek nebo štěrk. Podle zvolené technologie se používala buď hlína vykopaná bezprostředně před použitím, nebo pro zlepšení vlastností odleželá a až dva roky vystavená přírodním vlivům. Stavělo se z nepálených cihel (jinak též buchet, vepřovic, koťárů či pucin) nebo ze slámy a hlíny tvarovaných válků, do zdí kladených šikmo v charakteristické klasové vazbě, od antiky známé jako „opus spicatum“. Další techniku představují stavby z hlíny dusané do bednění, řečené nabíjenice, pěchovanice, sypanice či též tlučénky.

Základy pro hliněný domeček

Měly by být stejné, jako u standardní stavby. Domek může být přirozeně i podsklepen, což stavitelům přinese trojí užitek: kromě dalších prostor a zlepšení izolace domu můžeme právě z výkopu získat vhodný stavební materiál. To ale určí rozbor vzorků. Někde existuje možnost dovézt dobrou hlínu za rozumnou cenu z místní cihelny. Podsklepení či obyčejná podezdívka jsou velmi důležité, protože už ze své povahy pevnosti hlíny kontakt s vlhkostí nebo přímo s vodou nesvědčí. Stavět bychom měli minimálně půl metru nad terénem. Zkušení doporučují vytáhnout litý beton padesát centimetrů nad zem, nebo základ prostě vyzdít z klasických cihel či tvárnic.

Začínáme od konce

Protože hlína není nosným materiálem, musíme před vlastním zděním vytvořit kostru stavby. Stavět začneme jako ve špatném vtipu, totiž od střechy: hliněný domeček, totiž jeho stěny, musí být stále chráněné před deštěm. Ani příliš slunce není dobré, protože stěny by neměly vysychat překotně. Základní konstrukce domku může být ze dřeva, oceli nebo betonu, záleží na tom, k jakému materiálu máme nejen vztah, ale také přístup a peníze – nový obytný dům může vzniknout klidně na konstrukci a v půdoryse staré stodoly. Síla stavebních prvků bude záležet na zvoleném materiálu, předpokládaném počtu pater i typu užité krytiny.

Důležitá je izolace

Pokud se nevypořádáme s rizikem vzlínání, hrozí oslabení zdí celého domku. Izolace je to poslední, na čem bychom měli u hliněných staveb šetřit. První krok představuje již řečená výše podezdívky. Tu vertikálně izolujeme klasickým způsobem, dále můžeme podle obvodu zdí položit meliorační trubky, které terén dále odvodní. Horizontální izolaci představuje dehtový papír nebo fólie.

Není hlína jako hlína

Kolem nás se vyskytují typy hlíny velmi suché, suché, středně suché, středně mastné, mastné a velmi mastné: ve stavebnictví lze využít pouze poslední tři. Do stavební hmoty přidáváme slámu, v zásadě lze použít jakoukoliv, důležité však je, aby, než ji zpracujeme, byla dokonale suchá. Použít lze i piliny nebo polysterenové kuličky. Kdo si jako dítě nerad hrál s blátem, nemá dále šanci – hlínu s vodou musíme totiž rozmíchat, aby připomínaly hustou smetanu.

Měříme hustotu

Hustoměr ve tvaru pyramidy vyrobíme celkem snadno z plechu: délka dolní strany bude patnáct centimetrů, průměru základny sedm a půl centimetru a váha tři sta gramů. Při správné hustotě hliněné masy se pyramidka v celé délce ponoří, ale nepotopí se. Hlínu můžeme hníst v míchačce nebo v neckách na maltu. Pokud je hustota vyhovující, přelijeme směs přes síto, abychom odstranili hrudky a případné kameny, a přidáme na deset až třicet centimetrů nasekané kousky slámu. Slámu přidáváme v následujícím poměru: u středně mastné hlíny jedna a půl ku jedné, u mastné dvě ku jedné a velmi mastné dvě a půl ku jedné.

Dva způsoby stavby

První spočívá v zhutnění materiálu v bednění, druhá v klasické výstavbě z připravených vepřovic. První metoda je technologicky, pracovně i energeticky úspornější, ovšem vysychání stěn trvá poměrně dlouho – v plném létě tři měsíce. Do připraveného bednění přepravíme hlinoslaměnou masu, kterou zhutňujeme ručním pěchem. Bednění je dobré stavět postupně s tím, jak rostou stěny. Vždy po 30 – 40 centimetrech stěnu zbrojíme dvěma či třemi dřevěnými lištami, její síla (nebude ovšem vyžadovat další izolaci) by měla být 45 cm.

Z buchet hliněný domeček vznikne rychleji

Na druhý způsob si připravíme patřičné množství nepálených tvarovek. Vepřovice vyrábíme ve formách beze dna. Jejich vnitřní rozměr by měl být 45 x 20 x 20 centimetrů. Připravenou hmotu dusáme ve formě tak dlouho, dokud dostatečně pevný blok nelze z formy vyklopit: je to takové plácání báboviček pro dospělé, ale pozor, mokrá hmota vůbec není lehká. Na chráněném místě necháme cihly schnout, přičemž mezera mezi jednotlivými vepřovicemi by měla být minimálně tři centimetry.

Do zdění se můžeme pustit za tři týdny. Použijeme cementovo-pískovo-hliněnou maltu. Pokud chceme být styloví, hotové a vysušené stěny upravíme také hliněnou omítkou. Když už máme hraní s blátem dost, použijeme klasickou omítku, nebo stavbu obložíme dřevem či sádrokartonem. Výhodou pracnější technologie výstavby z „buchet“ je proti předchozí technologii asi třetinový čas: i s omítnutím budeme mít hliněný domeček postaven za čtyři až pět týdnů. Zkusíte to?

Další stavební alternativou jsou domy ze slámy (ZDE).