Co s tím? Lomení rukama ani lamentování není k ničemu, nakonec je třeba vzít papír, houbu, hadr, případně kartáč. A nakonec octovou vodu. Důkaz toho, že kočičí žaludek je citlivější, než bychom u tvora s příslovečnými sedmi (někdy devíti) životy čekali, musíme bez otálení uklidit. Když byla naše kočka ještě kotě, poprvé se význačněji obrátila naruby pod vánočním stromkem. Nebylo to proto, že by náš zpěv koled byl až tak falešný, ale kočkám nepochybně nedělá jehličí dobře a naše zvířátko bylo ještě tak blbé, že to nevědělo.

(2012) ***  Někdy ovšem jedna zkušenost nestačí. Příkladně naše kočka dřív k smrti ráda vlněné svetry a další pleteniny, ponožky v jejích očích vyvolávaly vzrušený svit. Dokázala se zcela neslyšně přichomejtnout a pak už byla velmi rychlá: fusekli hned do sebe začala soukat. Nebo kořist někam odtáhla a zpracovala. Do přes opěradlo přehozeného svetru návštěvy udělala v mžiku díru, aniž ho oslintala. V jejím žaludku ovšem tyto chuchvalce dlouho nevydržely. Vlněná mánie jí sice po čase přešla, ale problém zcela nezmizel. Podrážděný výkřik „Kočka se zase poblila, udělej s tím něco“, u nás občas zazní opakovaně.

Dělá to i sova

S odkazem na sovu jako obranným argumentem nejspíš neuspějete, asi proto, že výra v obýváku má málokdo. Co nestráví, noční letec vyvrhne, ví se to o něm, latinsky se jmenuje Bubo bubo, tak se ani není čemu divit. Ale naše něžná kočička? Při dávení sice vydává chrchlavé a kýchavé zvuky a pohyby dělá hrozné, jakoby celým tělem pumpovala, ale zvrací poměrně snadno – jako ostatně většina masožravých dravců.  A hned je ji skvěle (pozor – pokud by po vyblití byla apatická, mohlo by jít o otravu!). V přírodě se tak zvířata přirozeně zbavují špatně strávených nebo nestravitelných zbytků potravy – především kostí, kůže a srsti ulovených zvířat. V případě převážně „granulové“ kočky jdou tímto způsobem ven chlupy, které si kočka slíže při pečlivém mytí, jímž se neobírá jen pokud loví, žere, dříme na jedno oko či spí jako mrtvola.

Zvracet je normální

Kdyby kočka smotky srsti, žluči, natráveného jídla a dalších trávicích šťáv (odborně trichobezoáry) nevyzvracela, mohly by ji potkat vážné zdravotní problémy pramenící z ucpání trávicího traktu. Obzvláště špatně by na tom byla kočka dlouhosrstá, ale i polodlouhosrsté dokážou v žaludku vyrobit celkem hutný váleček. Zvracení dvakrát za měsíc je prý v normě, ale záleží samozřejmě od druhu kočky – naše siamka je v tomto směru o něco pilnější, ale prostě to s ní tak je, její srst bez podsady se uvolňuje snadno. Když by ale zvracela úporně a nejednalo by se prokazatelně o reakci na nové žrádlo, museli bychom za veterinářem, protože by mohlo jít o projev nějaké závažné kočičí choroby, především ledvin nebo jater. Zvracení žaludečních šťáv je normální součástí fungování zažívacího systému koček – ale vyprávějte to někomu, komu se to ekluje!

Tráva, pasta a co s fleky

Způsob na důkladné pročištění žaludku představuje tráva, kterou lze koupit v květináči a nebo jako semínka už v substrátu – stačí zalít a postavit na okno. Nápad použít tímto způsobem podomácku rychlenou řeřichu do velikonočního salátu nebo jen tak na chleba není pro kočku dobrý. Ale trávu většina koček sežere, podráždí jim žaludek a ony pak zvrátí, co v něm vadí. V přírodě to volně žijící kočka dělá právě tak. Preventivně je možné naší domácí šelmě dávat speciální pastu, která cestu chlupů střevy může usnadnit. Funguje zpravidla dobře. Většině koček slízání vytlačené porce pasty nedělá žádný problém, dokonce jim chutná, ale pravidelné servírování pocítíme v peněžence. Problém zpravidla zesílí při jarním a podzimním línání. Neřeší ho, ale částečně zmírní, pravidelné kartáčování kočičího kožichu, při němž uvolněné chlupy prostě vyčešeme. Zvratky, jimž se nejspíš stejně nevyhneme, sebereme do papíru, fleky se většinou dají odstranit studenou vodou, zaschlé houbičkou s napěněným jarem.

A teď k neuvěřitelným kočičím létům

Kočkám běží čas trochu jinak než nám a tak vzniklo několik druhů tabulek, které se skokový kočičí vývoj pokusily přepočítat na roky člověčí, což samozřejmě tak úplně neodpovídá, a navíc velmi záleží i na druhu kočky a způsobu jejího života. Kočka žijící volně v přírodě se mnohem rychleji „opotřebuje“ a nezřídka neskončí život přirozeným usnutím, ale na nemoci, úraz, šrámy z bojů nebo jako kořist psů. Zní to krutě, ale tři roky života jsou prý průměr. Pokojoví povaleči mohou naopak dosáhnout překvapivého věku. Tabulka vypadá následovně a naše  potvora má podle ní věk, v němž už by měla mít rozum. Že nemá? A my máme?

Kolik mu je? Najděte své zvíře, pro něž jste „chodícím otvírákem konzerv“!

Kočka stará 1 měsíc odpovídá člověku ve věku 6 měsíců,
2 měsíce 10 měsícům,
3 měsíce 2 rokům,
4 měsíce 5 letům,
5 měsíců 8 letům,
půl roku 14 letům,
7 měsíců 15 letům,
8 měsíců 16 letům
a jeden rok 18 letům
Dva lidské roky odpovídají pětadvaceti kočičím, tři třiceti, dále pak uvádíme naše „lidská“ čísla před- a kočičí za- lomítkem. Čili 2/25, 3/30, 4/35, 5/40, 6/43, 7/45, 8/50, 9/55, 10/60, 11/65, 12/65, 13/68, 14/72, 15/74, 16/76, 17/78, 18/80, 19/82 a 20/84.

P.S. (2014) Aktuálně je naší kočce sedmdesát dva. Občas si vyměří špatně skok a pak se tváří, že skákal někdo jiný. Hodně času prospí – skoro jako kotě. Je mimořádně přítulná. Dotýká se vás tak opatrně, jako by vůbec neměla drápky. Hrozně jí smrdí z tlamičky, ale s tím se už prý nedá nic dělat. I hlas má silnější a bohužel protivnější. Ale co – je to prostě naše kočka!