Šetření čili Čas kotlů

Méně vědci a více politici se handrkují o celkovém oteplování a o jeho míře. Noviny občas ujíždějí na tajících ledovcích, pokusných čajových plantážích v Anglii, tropických pavoucích u Čerčan, epidemiích neznámých chorob i smrtelném nebezpečí pro lední medvědy. A jak se ceny hýbou velmi jednosměrně, nic nás to nezbavuje starostí, jak si dobře zatopit, abychom přitom neprotopili kalhoty.

Na planetě se teplá a chladná období střídají cyklicky. A je to blázinec: přestože se teplota stále zvedá, někteří vědci soudí, že se nalézáme na pokraji nové doby ledové. Současná fáze oteplování trvá prý už moc dlouho – sečteno a zprůměrováno je již o pět set let delší, než by měla být.

Medvěd či tučňák za dveřmi?

Malá doba ledová, která podle učenců panovala na našem kontinentu v letech 1350-1880, předcházelo zhruba dvousetleté oteplení. Během něj byla teplota dokonce v průměru o jeden a půl stupně vyšší, než dnes. Kanadské lesy rostly až sto kilometrů severněji a v Anglii a Skotsku vyráběli vyhlášené mešní víno. V průběhu jednoho lidského věku se ale všechno změnilo: přes Balt se jezdilo na saních, a kdo zvolil delší cestu, mohl přenocovat v krčmě, postavené na ledu. Dvě třetiny obyvatel Finska zmrzla, v Evropě řádil hladomor a kolonie Vikingů v Grónsku zanikla, protože bojovní námořníci se pro věčný led kolem Islandu nemohli k soukmenovcům dostat. Podle výzkumů byla některá přechodná období mezi teplými a chladnými fázemi klimatu dramaticky krátká. Jednalo se o dvacet až padesát let, ale v případě působení vesmírných vlivů, které by vedly k tomu, že by sníh pokryl celou planetu a během léta nedokázal roztát, by prý stačily pouhé dva roky.

Skoro každý kotelníkem

V našich podmínkách znamená prohloubení kontinentálního charakteru zimy více mrazu, více sněhu a to všechno hlavně déle, protože jaro a podzim by se zkrátily na minimum. Ať už se v dlouhodobém výhledu přikloníme spíš k prorokům tepla či chladu, stav našich topidel má dost zásadní vliv na naši peněženku (což se nás dotýká přece jen bezprostředněji, než otázka budoucího bytí či nebytí ledních medvědů). Kotelníci už nejsou jen disidenti, protože kotle jsou součástí vytápění většiny rodinných domů a přecházejí na ně po rekonstrukci mnohá další stavení. Je to výhodné, ale pozor: kotel, jenž nespaluje palivo, pro které byl výrobcem zkonstruován, který průběžně neudržujeme a také není dobře seřízen, nemůže nikdy dosáhnout výkonu a účinnosti, na kterou byl navržen. V tomto směru každý náš prohřešek zbytečně zvyšuje spotřebu paliva.

Když topíme uhlím

Největší rozmach zažívají kotle na dřevo. Někde to jde tak daleko, že už ho není kde koupit a krade se ve velkém. A odklon od ekologičtějších paliv je při cenovém šílenství pochopitelný. Když nechceme topit přímo penězi, měli bychom v kotli vždy spalovat jen výrobcem předepsané palivo. U uhlí to znamená dodržovat druh, kvalitu a zrnění, jinak bude kotel pracovat s mnohem nižší účinností a my protopíme o patnáct procent víc peněz. Je dobré zkontrolovat, zda jsou všechny spáry a otvory dobře utěsněné. Pokud je totiž tah kotle příliš velký, nezanedbatelná část tepla nám prostě ulétne komínem. Je-li tomu naopak, z komína odchází k malé radosti sousedů hustý a štiplavý dým. Komín, který necháváme pravidelně čistit udržuje stálý tah, který je pro hospodárný provoz kotle nezbytný. Při pravidelném servisu kominická firma navíc utěsní místa v kouřovodu a komíně, kudy se přisává falešný vzduch. Na dveřích kotle je azbestová nebo skleněná těsnící šňůra – zkušenost praví, že tu je po čase dobré vyměnit, čímž snížíme spotřebu a zlepšíme i možnosti regulace. Za kotlem by měla být osazena regulační armatura – troj nebo čtyřcestná klapka, která do kotle nepustí studenou vodu z radiátorů a tak zabraňuje nejen zadehtování, ale i korozi kotle.

Pro jasný modrý plamen

Plynový kotel by měl být vždy před topnou sezonou seřízen podle příslušné státní normy. Neděláme to, ale měli bychom mít na paměti, že se jedná o povinnost, kterou ukládá zákon. Pravidelný servis i prohlídka není jen zárukou bezpečnosti provozu, ale také jeho hospodárnosti. Nicméně o případných problémech spalování se můžeme přesvědčit sami: plamen má být čistě modrý, nemá čadit ani svítit žlutě, což sice vypadá hezky, ale je signálem nutnosti hořák seřídit. To je ovšem už práce pro servis. K úspornosti přispěje, když několikrát za sezonu vysajeme prach kolem hořáku. Rozhodně se vyplatí investovat do komínové klapky (lacinější začínají na tisícovce), která v době, kdy kotel nepracuje, uzavře komín a teplý vzduch z místnosti se neodsává.

Olejové hořáky vyžadují odborníka

U olejových hořáků jsme plně v rukou servisního technika. Voláme ho vždy, kdy v průzoru hořáku zjistíme, že plamen nehoří v celé délce, nebo se „rozplácl“ na zadní stěně spalovací komory. Technik hoření seřídí podle obsahu CO/CO2 ve spalinách, což změří speciálními přístroji. I když si myslíme, že jsme bůhvíjak šikovní, jsou jakékoliv samoobslužné úpravy nepřípustné. Což ostatně platí obecně: spořením na odborném servisu nebo revizi ve skutečnosti neušetříme. Spotřebujeme víc drahého paliva, můžeme vyhořet, plyn nás přiotráví a nebo dům vyhodí do vzduchu a ani pohřby dnes nejsou zrovna levné…

Co se dá udělat hned

Tam, kudy rozvody tepla od kotlů probíhají, trubky izolujeme obalením minerální plstí nebo plastovými hadicemi z pěnového polyetylenu, které se na trubky podélně nasazují. Mají za běžný metr snesitelnou cenu takže se rozhodně vyplatí!