Staré televize představovaly osobité kusy nábytku: obrazovka sice byla velká jako kapesník, ale celá bedna (řeč je o dnes už muzeální Tesle 4001) vážila čtyřicet kilo. Z některých na vás potměšile mrkalo magické oko zelené jako sen. Stěhovat barevné Rubíny také nebylo žádné pošušňáníčko. O telestěnách psali v románech fantastové jako Ray Bradbury, koho by ale tenkrát napadlo, že dnes budeme věšet televizory na stěny jako obraz a – s určitou nadsázkou – jediným problémem bude, jakou použít hmoždinku.

Muzeální televizory potřebovaly vlastní podstavec vyrobený s bezmála tesařským fortelem. Hloubka prvních barevných televizorů byla zarážející a ještě hřály jako menší kamínka. Časem se televizory staly součástí nábytkových stěn a plazma a LCD technologie přinesly možnost prostě je na stěnu (anebo do prostoru) zavěsit.

Aby nám bedna netahala šrouby ze zdi

S tradičními špalíky zasádrovanými ve stěně se nás už moc mordovat nechce a také je přitom dost špíny. Vrtačka a hmoždinky problém řeší celkem elegantně – jen je třeba nepoužít první, co nám přijde do ruky a zvolit odpovídající materiál. Ale jsou i jiné způsoby: když chceme konzoli pověsit na skobu, kterou jsme zabetonovali, nezapomeňme na to, že beton zraje bezmála dva týdny. Lepší proto bude použít nějaký tmel či dvousložkovou pryskyřici s přimíchaným suchým (!) pískem. Chemická kotva ( víc jsme o nich psali ZDE) zaručuje silné spojení při extrémním zatížení a jistotu. Nečekejme proto až ostatní systémy selžou. Kotvy díky svým pevnostním vlastnostem umožňuje použití i na úzkých hranách a při malé podélné vzdálenosti. Chemická kotva je navíc odolná proti vibracím a poskytuje kotvícím elementům ochranu před korozí – což by u zavěšení televizoru mohlo vadit jen v hastrmanské rodině.

Věšíme na konzole

Bedna – ten průvodce našimi večery, který už bednu dávno nepřipomíná, se věší na několik typů konzolí. Ty nejjednodušší televizor jen napevno fixují ke stěně, což není ideální, protože placaté obrazovky nelze dobře sledovat z větších úhlů a pokud na program nekoukáme z ušáku anebo z postele, můžeme mít problém jak úhel a sklon obrazu nastavit. Přístroj na dalších konzolích prostřednictvím jejich ramen natáčíme v malém rozsahu vertikálně. Na jiných můžeme ovlivnit úhel jeho náklonu.

Čtyři díry

Otvory na zadní stěně televizoru opatřené závitem mají být čtyři – rozmístěné do tvaru čtverce nebo obdélníku. Pro nákup držáku pak stačí změřit vzájemnou rozteč. Pokud otvory vzájemně nelícují, tak nerespektují normu VESA, která to mezinárodně upravuje. Potká vás to nejspíš, pokud půjdete koupit konzoli na asijské tržiště. A pak už jen zaleží na tom, na co chceme konzoli připevnit.

Budeme vrtat

Na plnou cihlu ani nebudeme potřebovat příklepovou vrtačku, vrtat budeme průměrem osm milimetrů do hloubky asi osm centimetrů pro šesticentimetrové vruty. Když máme zeď z dutých cihel, zkusíme také vrtat bez příklepu, aby byly otvory co nejčistší, nicméně než do nich zasuneme hmoždinky, vtlačíme dovnitř trochu řídké sádry (nebo použijeme chemickou hmoždinku FIS HK). V panelácích bude naše snaha bez příklepové vrtačky marná, zato upevněná hmoždinka vydrží, nedej bůh, i bombardování. Do příček z pórobetonu použijeme chemické kotvy nebo plechové hmoždinky pro šrouby s metrickým závitem.

Sádrokarton

Lehkých příček ze sádrokartonu je kolem nás víc a víc a nelze se tomu divit, protože velké prostory tímto způsobem členíme snadno, rychle a bez velkých s přestavbou vždy spojených nepořádků. Zdá se nám sádrokarton k zavěšování předmětů – v našem případě televizoru – podezřele tenký a vůbec tak nějak nestabilní? Pokud vrtákem trefíme plechové či dřevěné profily na něž se desky montují, můžeme konzole připevnit do plechu samořeznými šrouby a do dřeva vruty. A když ne, použijeme speciální hmoždinky do sádrokartonu, které vyrábí firma Fischer například z nylonu či kovu (GK, GKM, GPF, HDF).

Plech jak z papíru

Zdá se, že někteří bezejmenní výrobci netuší, čemu má ve skutečnosti jimi vyrobené zboží sloužit, a nebo na nás prostě kašlou. Jejich plechové konzole totiž unesou jen ty nejlehčí přístroje – sice mají odpovídající plochu, ale ouvej – ramena se často ohnou. Výhodná koupě v takovém případě přestává být výhodnou. Když už z nepochopitelného hnutí mysli a nebo z nezbytí konzoli někde na tržišti koupíme, před zavěšením televizoru její pevnost prověříme tím, že na ni pověsíme váhově odpovídající pokud možno nerozbitný předmět. Riskovat ale opravdu nemusíme: v krámech je dost zboží, na něž se vztahuje záruka, stačí nakupovat rozumně a nevyhodit paragon.

Ještě ty zatracené kabely

Televize, i ta sebeplacatější, se neobejde bez spousty kabelů: síťového, koaxiálního, drátů připojení k DVD přehrávači a nejspíš i dalších. Určitě nebudeme chtít, aby od přístroje visela tahle neuvěřitelná změť. Nejlepší je zavřít kabely do plastové lišty upevněné svisle za televizorem. Kabely by ale v ní neměly být příliš stísněné, protože ten síťový se při dlouhém provozu může dost zahřívat.