ŠALVĚJ – šamanská rostlina

Šalvěj – Salvia latinsky znamená „spasitelka“. Má nespočetně lidových pojmenování, namátkou babí břich, rapaňa, nebo smrtka. Ještě nevíte? Když ale příznivci dívky na koštěti zaslechnou o čaji, k jehož přípravě je třeba vyvařit babské ucho, je jim jasné, že nemůže jít o nic jiného, než o rostlinu příbuznou hluchavce – spasitelku šalvěj.

 

 
 
Vedle filmových čarodějů bylinu ctí i léčitelé, kuchaři a skuteční šamani, protože kouř z ní může působit omamně. Do stejného rodu se řadí přes 700 druhů rostlin. Šalvěj luční roste na suchých loukách, pastvinách, kamenitých stráních i železničních náspech. To ale neznamená, že by jí víc nesvědčily půdy bohaté na živiny.

 Bylinky a král

Šalvěj znali a užívali už Číňané a o její užitečnosti nepochybovaly ani hlavy pomazané. Císař Karel Veliký (ale podle některých až jeho syn Ludvík Pobožný) ji zahrnul do „Nařízení o dvorcích císařských“, v němž byly vyjmenovány plodiny, které bylo třeba pěstovat. Šalvěji se dařilo i v klášterech, takže monotónní zpěv modliteb se v rajských zahradách mísil s bzukotem včel, které tento stálezelený, až sedmdesát centimetrů vysoký, od května do července kvetoucí polokeř mimořádně láká. Na zahrádce uvítá chráněné slunné stanoviště s lehkou kyprou a dobře propustnou půdou. Těžkou půdu můžeme vylehčit pískem, perlitem nebo drobným štěrkem, nikdy nepřidáváme rašelinu, protože šalvěj a kyselá půda nejdou dohromady. Hnojíme kompostem a víceleté kultury na podzim trochou draslíku a fosforu a v předjaří dusíkatými hnojivy. Pokud po „zmrzlých“ přepichujeme sazenice ze semen, která jsme v březnu vyseli do pařeniště, nebo dubnové řízky či květnové odnože, činíme tak ve sponu 40×60 cm. Konce výhonů pilně zaštipujeme, aby se keřík dobře rozkošatil. Na stanovišti může být i deset let, ale po pěti letech zpravidla výsadbu obnovíme.

Sklízíme pro zelenou lékárnu

Čerstvé listí trháme kdykoliv, ale nejvíc éterických olejů se v nich soustřeďuje v teplých slunných dnech v poledne. Pokud chceme sklidit celou nať, dvakrát ročně ji seřízneme asi deset centimetrů nad zemí a pak sušíme pomalu ve stínu. Dokonale usušené listy a stonky se lehce drolí. Nebo ji můžeme nadrobno nasekat a ve vodě zmrazit, naložit do oleje (nejlepší je dobrý olivový), konzervovat v octu a prý i kandovat cukrem (bez záruky).

To, že se říkalo, že komu šalvěj na zahrádce roste, ten nezemře, svědčí o mimořádné víře v její léčivé schopnosti. Obsahuje totiž až tři procenta silice obsahující thujon, salviol, cineol, kafr, borneol a další terpentýny. Dále třísloviny, flavonoidy, rozmarýnovou kyselinu, látky podobné hormonu estrogenu a hořčiny, z nichž karnasol působí antibakteriálně. Kdo nemá rád chemii, uvítá praktickou stránku věci: šalvěj nám jako lék pomáhá při zažívacích potížích, křečích, chvění končetin, onemocnění míchy, žláz, jater, nadýmání i průjmech. Po zimě šalvějí pročišťujeme organismus a bojujeme proti jarnímu únavovému syndromu. Jako obklad nebo mast se používá při cukrovce, srdeční slabosti a migréně, mast z ní a nebo i jen rozdrcené listy jsou dobré na hmyzí kousnutí.

Zatímco umělé antiperspiranty působí tam, kde je použijeme, ale ne třeba na tváři, krku nebo na zádech, čaj z šalvěje působí celkově, protože snižuje i pocení nervového původu. A aby toho nebylo málo, s šalvějí se bělí zuby (ve středověku její větvičky sloužily dámám a zženštilým krasoduchům jako zubní kartáčky), odvarem se čistí pleť od proklínaných pupínků a také se jí odstraňují z vlasů lupy.

V kuchyni i jako magická kytka

Listy šalvěje jsou nepochybně dobré, protože si na nich pochutnávají i housenky, ostatně jediný vážnější škůdce rostliny. Použijeme je i my: už dva čerstvé rozdrcené listy šalvěje na porci dokáží kouzelně proměnit porci nádivky a nebo tučného masitého jídla. Mimo sezonu ji používáme samozřejmě i sušenou také do klobás a k rybám, do omáček. Zajímavě se chuťově snoubí i s mléčnými výrobky, vyzkoušejte ji do nakládaných sýrů nebo jako šalvějové máslo, případně do horkého mléka. Její samotné listy se dají obalovat v těstíčku a smažit jako květy černého bezu nebo akátu. Proti únavě se používá tzv. šalvějové víno. To 75 gramů drcených čerstvých listů vložíme do láhve suchého červeného vína, dobře  uzavřeme a necháme při pokojové teplotě dva týdny. Pak víno přecedíme do jiné sklenice z tmavého skla a každý den pijeme před jídlem štamprličku.

 

Původně zelenou barvu šalvěje překrývá hustý porost jemných chloupků, které způsobují její rozmyté obrysy a trochu tajuplné stříbrošedé zabarvení. Možná i proto patří k bylinám, v nichž si libují samorostlí šamani opravdoví i jejich samorostlí následovníci při vykuřovacích praktikách, rituálech, meditacích a astrálním cestování. Ať už ji používáme jako lék a nebo v kuchyni, měli bychom být opatrní, protože ve vyšších dávkách je thujan v ní jedovatý a předávkování může vyvolat halucinace.

 

Zahrádka za oknem

 

 

Šalvěji za oknem mohou v truhlíku dělat společnost levandule, mateřídouška a tymián – všechny tyto bylinky totiž snesou plné slunce a nevadí jim ani občasný přísušek. Původní forma je plně mrazuvzdorná, barevné variace jsou ale choulostivější, na záhoně šalvěj v zimě přikrýváme chvojím, v květináči ji umístíme mezi okna nebo do chladnější světlé místnosti. Víc se ale vyplatí ji v truhlíku každoročně vyměňovat, protože jí rozrůstající se omezený kořenový systém nesvědčí.

 Text a foto NAŠE HOBBY (NH)