Zatímco ve vztahu k výtvarnickým štětcům přepadá nás zpravidla špetka posvátné úcty z umění, k těm, jimiž zkrášlujeme své okolí se dost často chováme hůř než macešsky. Válí se nám halabala ztvrdlé jeden přes druhý někde pod ponkem a nebo trčí ze zavařovačky, v níž už dávno vyschlo ředidlo. V krámě je vybíráme podle ceny a nebo prostě jak se nám líbí. Zcela bez ohledu na to, co umí a co nedovedou, a nebo jaké skryté zrady mohou představovat.

(2011)  ***  Možná vypadá divně, kolik štětcům (ZDE) věnujeme pozornosti, ale pravdou je, že se s mizerným nástrojem špatně pracuje.  Taky se jimi dá hodně pokazit. Je například na infarkt, pokud z jinak dokonalé plochy musíme lovit chlupy. Ne vždycky jsme pak v právu, když se na rozpačitý výsledek našeho natěračského vzmáhání vymlouváme slovy „za to může ta blbá barva“. Může za to štětec a s prominutím blbý je ten, kdo při jeho výběru nebyl náležitě pozorný.

Neblahé důsledky pelichání

Není nic protivnějšího, než když nám v nátěru ze štětce zůstanou uvolněné štětiny. Tuto situaci  nám nemusí nabídnout jen pelichající starý štětec, ale překvapivě mnohem víc hrozí od štětce nového. Zcela opodstatněně to pak považujeme z jeho strany za hnusnou zradu. Pokud tedy chceme mít jistotu, že štětec chlupy pouštět nebude, pak jej opatrně oklepneme o zvednutou hranu boty, nebo s ním přejedeme přes smirkový papír a následně ho vyklepneme. I nové štětce před prací vždy propereme v ředidle, případně v jemném saponátu. Tím odstraníme stopy petroleje, které v něm mohly zůstat po výrobě. Přitom snad vypadají i případné zbytky vlasu a štětec se vyčistí a odmastí.

Dobrá péče se vyplatí

Porovnání může někomu připadat podivné, ale ke štětci přistupujeme podobně citlivě jako ke svým vlasům. (Snad s výjimkou použití všech možných kondicionérů pro „ještě větší objem“.) Po vyprání ze štětce lehce vytřeseme vodu, uhladíme jej do tvaru a volně zavěšený nebo opřený za rukojeť necháme vyschnout. Nefénujeme a rozhodně jej nikdy neopíráme o mokrý vlas! A i v přestávkách mezi malováním a natíráním štětec nenecháme v barvě nebo jen tak někde válet. Vložíme ho do příslušného ředidla a po skončení práce opět pořádně vymyjeme. Pokud máme hloupý zvyk štětcem barvu míchat, můžeme si být jisti, že ho zcela bezpečně zničíme – přitom dobré štětce dnes rozhodně nejsou laciné.

Držadla a štětiny

Tím se dostáváme k trikům, které na nás obchodníci chystají: také vás dokážou přilákat barevná držadla štětců? Některá jsou opravdu přenáramná, ale věřte, že na jejich barvě nezáleží, je to jen způsob, jak připoutat naší pozornost – opravdový malíř, natěrač či lakýrník je vůči těmto kejklům přezíravý, protože spíš bude koukat na kvalitu štětin. Dřevěné držadlo profíkovi nevadí: důležité je to, čím budeme barvu nanášet, což mohou být vedle štětin z bagounů i žíně kuní nebo jezevčí chlupy.

Tvary štětců

Na běžné použití někdo upřednostňuje kulaté, ty je ale dobré svázat. Úvazkem zmenšíme měkkost štětin a s jejich postupným opotřebením vázání povolujeme. Někdo ale dává přednost plochým štětcům, a ty jsou také nejčastěji inovovány co se štětin týče, způsobů držení i drobných vychytávek. Některé štětce například mají seseknuté štětiny pro lepší dotah v krajích, nebo je štětec upraven tak, že s ním snadno z plechovky vydloubneme víčko. V tomto směru se výrobci předhánějí, což je jistě dobře, prvotní by ovšem vždycky měla být kvalita štětin.

Štětce neštětce…

A že se některé novinky klasickým štětcům podobají jen pramálo? Funkci plní stejnou a v některých případech i lépe. V krámech se můžeme například setkat se speciální natírací soupravou, která se skládá z natírací přítlačné houbičky na rukojeti a vaničky na barvu. Natíráme s ní stejné plochy jako plochými štětci, přičemž je ale výsledná barevná stopa zcela jednolitá. Nemluvě už vůbec o tom, že práce s tímto divným mutantem nám jde opravdu rychle od ruky.

… a válečky neválečky

Ani malířský váleček na baterky (klasickým válečkům se budeme brzo věnovat samostatně) není tak úplně ulítlá fantasie. Čtyřlitrovou nádobu s barvou si dáme přes rameno, od ní k válečku vede průhledná plastová hadička. Významně to ulehčí fyzickou zátěž, kterou malování a natírání vždycky přináší. Pumpa tlačí barvu přímo do válečku a tak na středních a větších plochách, třeba na obkladech stěn a nebo na fasádě, bez nekonečně opakovaného ohýbání a namáčení (a taky hlídání, aby barvy nebylo ani víc, ani méně) je to úleva! Wagnerův bateriový váleček – na čtyři půldruhavoltové články jede až patnáct hodin – dokáže zvládnout přes čtvereční metr plochy za minutu. Není to báječné? Způsobů úprav povrchu je ostatně spousta a prostředků jak dosáhnout dobrých výsledků jakbysmet. Ve velké story o natírání si například stříkací pistole (ZDE) určitě zaslouží samostatnou kapitolu.