Tuhle větu známe z našich televizních večerů dobře – na místo, které označil muž mající všecko zjevně na povel, se nahrnou kopáči. A výsledkem jejich přehazování země je poklad nebo mrtvola. Do toho všeho ve filmu zpravidla prší nebo je jinak nevlídno. Možné je ale také vyústění méně (pokud se děj neodehrává zrovna na poušti) dramatické. Kopající nadšeně vykřikne: „Voda!“ Filmově jistě vděčnou scénu můžeme někdy dokonce shlédnout naživo. Na loukách či v zahradách v takovém případě místo, kde by bylo radno kopat, označí muž s tajuplnou virgulí – proutkař.

(2012)  *** Saharské osm tisíc let staré jeskynní malby v Libyi ukazují skupinu, pozorujících při práci osobu s rozvětvenou hůlkou. Je to zřejmě nejstarší obrázková reportáž o hledání vody z doby, kdy celá Afrika ještě byla zelená. A co biblický Mojžíš, který našel vodu ve skále? Asi 500 let před naším letopočtem proutkaření Skythů s vrbovými proutky popsal Herodotos. A královnu ze Sáby na jejich cestách doprovázel proutkař, aby pro její družinu hledal vodu (a v lepším případě zlato).

Proutkaření staré jako svět

Proutek čili virguli, ale také kyvadlo, pružinu, vlaštovku a jiné pomůcky používají vedle spousty šejdířů i citliví jedinci, kteří poznají, jak virgule na přítomnost v zemi neobvyklých jevů – geoanomálních zón – reaguje. Lékař, alchymista a astrolog Paracelsus v šestnáctém století tvrdil, že různé stromy cítí náklonnost k různým kovům a podle toho je třeba volit dřevo proutku, které nás k hledané žíle dovede. Sobě zaslíbené dvojice tak tvoří třeba měď a jasan nebo cín a větvička borovice. Ve skutečnosti se historicky více než proutek při hledání používalo kyvadlo. Číňani upřednostňovali nit s kouskem ocele, stříbra, olova, mědi, nebo i zlata na konci. Nad skrytým vodním zdrojem prý začalo závaží opisovat kruh proti směru hodinových ručiček.

Jedno je jisté: něco na tom je

O používání proutku ve středověku první píše alchymista benediktin Basilius Valentinus. Některým aspektům proutkaření se věnuje i hornický odborník Agricola. V 18. století se po západní Evropě rozšířil název proutku „Jakub“ podle proslulého francouzského proutkaře Jakuba Aymara. Lužičtí Srbové pokřtili virguli bůhsuď proč „Mathes“. A v českých zaklínacích knížkách z 18. století se jí říká „rafika“ a nebo podle příslušného světce a patrona proutkařů „Kryštofka“. Proutkaření přitom církev považovala za pikle s čertem. Ač je zakazovala, využívaly ho světská moc, kolonisté i vojáci. O tom, že úspěšně, svědčí třeba to, že během první světové války na poloostrově Gallipoli v dardanelské úžině obležených sto tisíc australských vojáků zásobovalo pitnou vodou dvaatřicet vrtů, nalezených právě proutkaři. Že na čarování s virgulí něco je, muselo úředně roku 1953 uznat i UNESCO.

Tak si to také zkuste

Chcete vědět, zda a jak jste k těmto hlasům země vysĺovovaným prostřednictvím virgule vnímaví? Tak absolvujte s Naším hobby lekci držení proutku. Záležet bude hlavně na jeho poloze vůči těžišti těla a způsob jeho napružení.

Proutek držíme buď podhmatem, při kterém jsou ruce s virgulí otočeny dlaněmi vzhůru, nebo nadhmatem, při kterém jsou ruce držící proutek otočeny dlaněmi dolů.

Citujeme odborníky: „Při sevření proutku nadhmatem či podhmatem dojde k mírnému vytočení obou paží. Z  mechanického hlediska tak představují jejich předloktí pružné nosníky namáhané torzí“.

Polohy rukou držících proutek vůči vodorovné rovině, procházející těžištěm těla, mohou být tři:

A/ mírně nad těžištěm
B/ v úrovni těžiště
C/ mírně pod těžištěm

A pak už jen „…vezmi vidličkovitý roční výhonek lískový. Neměj železného nástroje při sobě. Odlož peníze a skvosty zlaté neb stříbrné. Oblek měj volný, neutažený. Vezmi do obou rukou hůlku kouzelnou, mezi oba ukazováčky, sevři pak pěsti. Takto jsa připraven, procházej volně prostorem, kde hledáš…“

Na co vlastně proutek reaguje

Kardinální otázka a odpověď jasná: reaguje na nás. Je to totiž asi tak, že proutek je jednoduchý geofyzikální přípravek, který není vůbec citlivý na vodu, ale který při správném držení posiluje přirozené „radary v nás“ a reaguje každému (tedy nejen senzibilům) na okraje výkopů, puklin anebo prohlubní ve skalním podloží. Posiluje to, jak přírodní zvláštnosti „čte“ naše tělo. Čili jen na to, jak jsme citliví. Anomáliemi ale probíhá hlavní pohyb podzemních vod. Fyzikální princip ve skutečnosti neumožňuje proutkem zjistit hloubku pramene ani jeho vydatnost, protože v přirozeném stavu se podzemní voda pohybuje rychlostí jenom několika decimetrů za den.

Proutkaři ano?

Naše hobby si netroufá soudit. Rozhodněte sami. A pokud budete hledat pomoc proutkařů třeba pro kopání vlastní studny, nespoléhejte na ně slepě, ale zjistěte si nějaké důvěryhodné reference. Správný proutkař by se neměl jen zaklínat nadpřirozeným obdarováním Bohem, Prozřetelností nebo Matkou přírodou, ale měl by umět využívat všeho, co mu poskytuje současná úroveň vědění v oborech jako fyzika, geologie, hydrogeologie a další.

A ještě studna a paragrafy

§  Před jejím kopáním potřebujeme nahlásit stavbu stavebnímu úřadu. Protože je studna považována za vodohospodářské dílo, musí ji povolit i vodohospodářský orgán. Studny hlubší více než třicet metrů kopané i vrtané jsou báňským dílem, s nímž musí souhlasit místně příslušný báňský úřad. Pokud na vodu skutečně narazíme,  zákon nám ukládá dát provést povinný rozbor vody, jehož výsledky poslouží jako podklad ke kolaudaci studny. A pozor: vodoprávní povolení vyžaduje nejen stavba, ale i případné zrušení studny!