Zlatý věk zřejmě domácí barvení prožívalo mezi osadníky v Novém světě, protože země byla izolovaná od zámořských trhů a tedy i v Evropě hojně užívaných exotických barviv. Farmáři museli vystačit s tím, co jim tak říkajíc rostlo za domem. Používali přírodní barviva. Výjimkou zřejmě bylo indigo, ale i to se snažili na jihu země pěstovat. Prý ne moc úspěšně, ale i tak byla tehdejší Amerika především modrá. Další dominující barvou kalhot, košilí, kazajek a sukní byla hnědá z ořechových slupek a z cibule. A třetí – režná, byla přírodní barvou tkanin, které nechali prostě tak, jak vyšly z tkalcovského stavu.

O přípravě barev a mořidlech používaných jako ustalovač jsme psali ZDE. Co je ale dobré k čemu? Žluté barvy dosáhneme z květů kručinky barvířské, rezedy, vratiče (s natí) a rmenu (i poupat) vařených s kamencem, dále z kůry dřišťálu, habru a ptačího zobu. Žlutě barví i kari koření, tedy kurkuma v ní obsažená – a to i bez mořidla. Zelenožlutou dá nať třezalky a cokoliv z heřmánku, hnědožlutou vnitřní kůra z olše. K dosažení hnědé barvy nebudeme potřebovat žádný druh „ustalovače“ – použijeme mladé plody ořešáku, kůru dubu, nebo slupky z cibule. Hnědou barvu přijímají tkaniny zpravidla dobře. To tak úplně neplatí pro pokusy s červenou z květů mořeny či světlice s mořidlem z kamence a nebo barvě z mladé natě afrikánů. Vařením kořene svízele možná dosáhneme fialové. Nepříliš trvanlivou modrou nabídnou plody borůvky, květ chrpy a listy borytu – vše bez mořidel. Různé tóny zelené získáme z plodů černého bezu (do modra), z jeho listů, z řešetláku a světlice. Černé barvivo (ne však příliš kvalitní) obsahuje výluh z kůry dubu a olše či vývar z duběnek se skalicí jako mořidlem.

Kopřiva

Dokud jsme do hledání zajímavých a dostupných prostředků pro naše barvířské pokusy nezapojili i kopřivu, měli jsme za to, že kousavá látka „kopřivových“ uniforem byla spřádána z materiálu s přídavkem vláken této rostliny a s barvou pojmenování nemá nic společného. Nicméně při přidání dvou lžiček modré skalice po hodinovém pomalém vaření kopřiv s vlnou získali jsme dobrou čundráckou zelenou. Dalším experimentováním jsme došli k tomu, že lépe je rostlinu rychle svařit, nechat vystydnout a teprve druhého dne ji scedit a roztok s vloženou vlnou a skalicí znovu pomalu zahřívat. Vařit pak už stačí i méně než půl hodiny.

Vinná réva

Máme-li viničku, v létě vylamujeme některé nadbytečné letorosty. Velké listy můžeme použít k výrobě rychlokvašek, ale co s odstřiženými výhony? Nadrobno je nastříháme a svaříme se dvěma lžičkami kamence a vlnou v poměru 1:6. Po asi půldruhé hodině bychom měli dosáhnout tlumeně žluté barvy – ta po usušení může dokonce ještě poněkud ztmavnout.

Cibule

Nejkrásnější velikonoční vzory vajíček s rostlinnými motivy nám tradičně vycházejí při barvení v cibulových slupkách, proč by tedy neměla být cibule dobrá i pro barvení vlny? Ani nebylo potřeba přidávat nějaké mořidlo. Vlnu s cibulovými slupkami ve váhovém poměru 1:2 (vzhledem k tomu, jak jsou tenoučké, nešla do odpadků z kuchyně několik měsíců ani slupka) jsme pomalu nechali vařit dvacet minut a vlnu v nich nechali vystydnout. Barva byla vydatná. Proti tomu, co jsme vyčetli, však rozdíl barevnosti mezi žlutou a červenou cibulí byl poměrně nevelký.

Ořešák

Kdo někdy loupal nezralé ořechy a ruce pak měl pár týdnů jako hrobník ví, že tahle barva je skutečně mimořádně vytrvalá a loučí se s námi hodně dlouho. Plody musíme odstřihnout nebo ukroutit, klátit jako už zralé se nedají. I bez mořidel získáme po hodině vaření a nejméně půlhodině chladnutí z rozpůlených nezralých ořechů sytě tmavohnědou barvu, která na vlně může mít zajímavý až olivový nádech.

S batikou experimentovat neradno

A co pokud se chceme pouštět do kreativnějších barvířských pokusů? Vzhledem k délce barvení nejsou rostlinné prostředky zřejmě pro batikování nejvhodnější, tím méně pak pro vícebarevné vzory, kde nám lépe poslouží barvířská chemie z drogerie – postup takového barvení jsme ostatně již popsali ZDE.