Kdyby přírodní barviva byla opravdu tak ideální, jak se občas dozvídáme ze statí a vystoupení biověrozvěstů a ekovizionářů, asi by se lidstvo po staletí nemořilo s tím, jak vymyslet barvy, které by byly z celé řadě stránek lepší: zářivější, trvalejší, rychleji působící anebo třeba barvící za studena. Pravdou ovšem je, že v případě tradičních technik zdobení zvykoslovných předmětů spojených s Velikonocemi jsou přírodně barvená vajíčka nádherná.

Mají v sobě totiž přirozenou měkkost, s níž odrážejí světlo, takže ve většině na nás působí tak nějak vroucně či alespoň teple. Čert ví, čím to je, ale je to tak . Nejsou možná tak dokonalé jako jejich chemické sestry s rodokmenem vypočítaným v laboratořích a je pracnější je použít než nasypat do skleničky prášek, ale…  Jejich nevtíravý půvab oceníme i při barvení velikonočních vajíček.

Jaká vejce?

Pokud se chceme na barvení vajíček přírodním způsobem připravit, bude dobré postupně soustředit všechno, co budeme potřebovat. Jako na samotném barvení a zdobení se i na sběru vcelku rády podílejí děti. A pokud jde o vejce, je lhostejné zda použijeme husí, kachní a nebo třeba pštrosí,  Velikonocům však nesporně nejlépe svědčí slepičí klasika… Je přitom zcela mimo řeč, že nejlepší jsou vajíčka s bílou skořápkou, na níž batikované přírodní vzory trav a listů krásně vyniknou. Ovšem tam, kde barva a nebo vzor pokryjí celý povrch vejce, je jeho původní barva vcelku lhostejná. Dokonce hnědé skořápky v kombinaci s barvivem z cibulových slupek nabízejí efekt bezmála sametový.

Přírodně barvená vajíčka

Především takové, které nám nabízí samo jaro, dále ty, jež máme (aniž o nich často víme) v kuchyni, a nebo které koupíme u zelináře. Pokud tedy budeme chtít vajíčka světle žlutá (předpokladem je bílá skořápka) použijeme kopřivový kořen anebo pomerančovou kůru. Sytější žlutou nám zajistí mletá kurkuma, šafrán, drcený jalovec, mrkvová nať, ale také kmín (nám osvědčil se jen málo).

Cibule většinou nezklame

Oranžovou až hnědou nám dají cibulové slupky – záleží na jejich množství i délce barvení, méně již na druhu cibule. Kdo by čekal, že třeba barva z červené Carmen bude výrazně jiná, bude zklamán, ale kdo má rád hru odstínů, rozdíly ocení. Hnědou nám dá i mleté kafe či odvar z mladé dubové kůry. S modrou barvou je v přírodě trochu problém a v přírodních barvivech na vajíčka ji najdeme spíš s tóny červené a do fialova. Získáme jí z vlahého nálevu nadrobno nakrájeného červeného zelí vařeného s trochou octa. Podobně barví černý rybíz, borůvky, brusinky anebo plody bezinek. To ví každý, kdo někdy trhal borůvky a nebo se natáhl ve světlém tričku pod dozrálý keř černého bezu. Červenou získáme i z březové kůry, nebo potíráním vajec rozříznutou červenou řepou. Množství barev, jež nám příroda nabízí, je nepřeberné.

A co tradiční saze?

Výsledek často není dokonalý, ale my snad jsme? Černá barva z nejrůznějších důvodů neulpívá na skořápce zcela rovnoměrně. Jednotlivá vejce téže barvy se mohou lišit v tónu. Platí to i pro barvu, která ráda dělá kocoury – zelenou. Tu získáme v odvaru z kůry olše nebo z mladého žita. Případně z lipového květu. Rezavou barvu nám dá čaj a magickou černou získáme ze sazí.