Z psí růže (u nás ji známe spíš jako divokou a nebo šípkovou) se za tisíciletí lidského obdivu k ní podařilo vypěstovat spoustu druhů. K dalším přečetným nám pomohla příroda náhodným křížením a samovolnými mutacemi. Pro flakon růžového oleje byly zosnovány vraždy a o právo připravit kance v šípkové omáčce se poprali myslivci. Některé druhy úspěšně svůj rod zastupují v kuchyni, a jiné zase třeba ve voňavkářství. A rytíři se pro růži z něžné ručky na turnajích propichovali dřevci, což je zajisté nejširší oblast využití růží – růže z lásky a růže pro krásu. I z více méně kapesní zahrádky udělají skvost.

(2012) *** Čím by byla růže bez trní? Je protivné vrazit si osten do prstu, potvrdí vám to každý zahradník. Zraněním se totiž nevyhne stejně, jako včelař žihadlu, a přece se pěstování růží nejspíš nevzdá. Kdo se na sklonku května dostal třeba do Růžového údolí u Kazanlaku (Bulhaři tvrdí, že zde jsou největší plantáže růží na světě) ponejprv jásal, ale pak už ho jen z intenzivního čichového zážitku bolela hlava. Kdo zase krájel a čistil plody šípkové růže na zavařeninu (recept najdete ZDE), taky nějaký čas nemohl růžím přijít na jméno. Ten, kdo však růže pěstuje, je obvykle člověk vyrovnaný.

Popínavé nebo pnoucí?

S růžovými keři se každý z nás setkal nejpozději, když naslouchal pohádce o spící princezně v zámku obrostlém růžemi. V pohádkách je sice možné všechno, ale ani zde nerostly růže modré. Je to totiž v podstatě jediná barva, kterou se nám dosud nepodařilo vyšlechtit. Jinak jsme už s růžemi dokázali udělat prakticky všechno. Odrůdy růží jsou toho důkazem. A co ta otázka v titulku? Není to všechno jedno? Není! Pnoucí růže mají dlouhé a silné výhony a velké květy rostoucí jednotlivě, nebo seskupené v malých květenstvích. Některé kvetou pouze v létě, ale většinou od léta až do podzimu. Vzhledem k tužším výhonům se hodí se zejména na stěny a ploty. Některé moderní odrůdy lze pěstovat u opěr jako volně stojící keře. Popínavé růže rostou bujně a na rozdíl od pnoucích mají dlouhé ohebné výhony a malé květy ve velkých květenstvích. Kvetou většinou v časném létě a podél složitějších konstrukcí se lépe vyvazují.

Co si růže žádá

Pustit se do pěstování růží není prchavé předsevzetí, protože růže může dávat radost poměrně dlouho. Pečlivě proto pro ni volíme stanoviště i kultivar. Daří se jí na slunném místě, chráněném před větrem, ale s dobrou cirkulací vzduchu. Vhodný je i vyvýšený záhon. Půda musí být humózní a dobře propustná, trvale nezamokřená. Používáme speciální substrát pro růže nebo kvalitní kompost. Nikdy je nevysazujeme do zeminy po uhynulých nebo přestárlých růžích kde hrozí výskyt háďátka. Půda by měla mít slabě kyselou reakci – asi pH 6,5. Pravidelně keře vyživujeme minerálními i organickými hnojivy včetně uleželé chlévské mrvy – naposledy v červenci. Když na naše růže přijdou mšice, černá skvrnitost listů, padlí a rzi, s ošetřením neotálíme. Proti plevelům růže chráníme hned od jara osm až deset centimetrů silnou vrstvou mulče. Na zimu přihrneme zeminou patu keře a podle polohy chráníme i obrost na konstrukci.

Jak správně růži zasadit

K výsadbě by růže měla mít dva až tři silnější alespoň třiceticentimetrové výhony a kořeny k těmto větvím ve vyrovnaném poměru, samozřejmě zdravé a nepoškozené. Vysazujeme je těsně před nebo naopak na konci vegetačního období, kontejnerované rostliny pak klidně celoročně. Před výsadbou keřík namočíme aspoň na noc do vědra s vodou a ráno zastřihneme všechny zaschlé části kořenů až po místo, kde jsou pružné a tuhé. Připravíme jamku a sazenici do ní vložíme v pětačtyřiceti stupňovém úhlu směrem k podpůrné konstrukci. Výhonky nejlépe plastovými příchytkami upevníme k tyčkám nebo drátům. Pozor ale na dešťový stín u zdí nebo převisu střech – zde vysazujeme růže asi půl metru od paty zdi, kde není půda proschlá. Samozřejmě je ale také nesázíme pod okap!

Řez a opory

Vodící konstrukce upevníme asi deset centimetrů ode zdi, aby se zajistilo proudění vzduchu. Pokud má růže šplhat po stromě, vysazujeme ji na jeho návětrné straně, vyvázaná ale volně podél různě ukotvených řetězů nebo lan vytvoří velké girlandy květů. Pnoucí a popínavé růže vyžadují v porovnání s keřovými mírnější prořezání. Bez opory se neobejdou a musíme je proto pravidelně vyvazovat. Zanedbání hrozí ve spodní části keře ztrátou olistění, menšími květy a snadnějším šířením chorob ve změti výhonů. Proto řezem hlavně v pozdním létě odstraňujeme nemocné, slabé, odumřelé nebo nekvetoucí výhony – v prvních dvou letech po výsadbě jen zpolehoučka, později razantněji (obecně jsme psali více o řezu růži ZDE) a o jejich přípravách na zimu ZDE).

Je z čeho vybírat

Protože prakticky každé desetiletí přináší nové odrůdy růží, pokusíme se vyjmenovat alespoň ty základní. Šarlatově červená je skoro třímetrová Alexander von Humboldt kvetoucí opakovaně plnými květy. Compassion je lososově růžová, asi o půl metru nižší, kvetoucí také opakovaně a silně vonící. Eva je tmavě červená s bílým středem, jednoduchým květem, kvetoucí opakovaně a bez vůně, vysoká asi sto padesát centimetrů. Sytě zlatožlutá s velkým plným nevoňavým květem je bezmála třímetrová Goldstern. Růže Händel je lehce vonící bílá s karmínově růžovým okrajem, poloplným květem, maximálně dvoumetrová, remontující. Čistě bílá voňavá Ilse Krohn doroste až do pěti metrů. Na kaskády, pergoly, oblouky a stěny se hodí například karmínově červená Morning Jewel, podobně jako bílá až světle růžová New Dan, či karmínová Super Excelsa. A mezi všemi těmi cizokrajně působícími názvy najdeme i růži Průhonice, opakovaně kvetoucí, bezmála dvoumetrovou, s nachově růžovými velkými plnými vonnými květy.