Kde najít oslí můstek, po němž by bylo možné přejít z české kotliny do mazurského městečka na šíji mezi sedmi jezery? Můžeme to zkusit popisem hromadami vojáky navršených cihel, čili porovnáním tehdejší rakouské a pruské pevnostní architektury. Anebo si vzpomenout na zdejšího rodáka, nějakého Paula Davidsohna, který je dnes považován za jednoho z otců německého filmového průmyslu, protože mimo jiné založil filmové ateliéry v Babelsbergu u Postupimi. Jenže týž Babelsberg se původně jmenoval Nowawes a pruský král Bedřich II. místo věnoval tkalcům z Čech, českobratrským náboženským běžencům. Je to taková hra. Hledání společného jmenovatele odlehlých míst bývá krkolomné a výsledky často udivující. Gižycko: město polského jachtingu.

Jednou družina pruské kněžny Gustebaldy pouštěla tam, kde dnes leží městečko Węgorzewo, po vodě věnce. V jezeře žil Rybí král – to byl skutečný vládce Mazur. Nad hladinu s věnci se náhle vymrštila jeho dcera Zlatá rybka. Honila ji štika. Gustebalda hodila do otevřené zubaté štičí tlamy věneček a tak rybku zachránila. Rybí král ji za to slíbil splnit přání. Kněžna chtěla rozumět řečí zvířat, rostlin a větru. Vládce Mazur ji ale varoval: umění naslouchat je zatíženo kletbou, takže jestli o tom, co se tímto způsobem dozví, někdy promluví, na místě zkamení. Utíkaly roky. Gustebalda s rostoucí hrůzou naslouchala sílícím zprávám, které šeptal vítr v borovicích a tažní ptáci: do Prus v plamenech s obnaženými meči táhli křižáci a země sténala. Nakonec tíhu té zvěsti neunesla a rozhodla se svůj lid varovat. Křižáci stejně Prusko dobyli a strašná kletba se naplnila a proměnila kněžnu v kámen.