Nosíte v peněžence lístek máty? Pověrčiví Angličané prý ano, to proto, aby nezůstali bez peněz. Jméno rostliny prý souvisí s pověstí o starořeckém milostném trojúhelníku, na jehož vrcholech stáli vládce podsvětí Hádes, jeho žena Persefona a nymfa Minthó. Aby ji uchránil před žárlivými scénami proměnil Hádes milenku v nenápadnou rostlinu ne nepodobnou kopřivě.
O vůni saturejky, která své jméno vzala od Satyrů, bájných polobohů, pololidí a polokozlů zároveň, a také rozverných zpustlíků a erotických exhibicionistů, se praví, je vůní opravdu nesmírně znepokojující a vzrušující. A skutečně – saturejka ať již pro náš nos či chuťové pohárky působí na mysl jako mírné afrodisiakum. Rozkvétá relativně pozdě, až v červenci.
Divoká zelná brukev je vcelku mohutná rostlina. Na košťálu má růžici tlustých listů z nichž v druhém roce vyrazí dvoumetrový stvol se žlutými kvítky. Na vápenci roste i v suchu. Tahle divná kytka se před tisíci lety stala rodnou matkou zelí, kapusty, kedlubnů, květáku i brokolice. A spousty dalších užitečných a zdravých zelenin pro naši kuchyni. Příbuznost rostlin se promítla i do zmatku pokrevních jazyků. Tak je české zelí slovenskou kapustou a pokud vás Slovák pošle do kelu, máte jít do kapusty. Růžičkovou kapustu zase v polsku koupíte coby brukselku, jakoby snad patent na její pěstování měli jen obyvatelé belgického hlavního města, a kadeřavou pořídíte pod názvem jarmuž.
Hádanka pro přihlouplé by mohla znít: „Po čempak si asi myslíte, milé děti, že voní meduňka? Kdo odpoví správně, postoupí do dalšího levelu a nebude už muset rozdělovat malé černé a velké bílé kostky na dvě hromádky.“ Ale zase tak jednoduché to není, protože nos máme každý jiný, a tak někdo cítí spíš citron a jinému může být pach jenž vydává meduňka lékařská dokonce nepříjemný. Celý příspěvek
Drátenictví v minulosti bylo řemeslo užitečné a dráteníci vítáni, neboť prodlužovali životnost nádobí a zvyšovali i jejich funkčnost. Jako řemeslo vzniklo drátenictví v 19. století a zaniklo v polovině 20. století. Tehdy se přerodilo v dekorativní umění a ozdobné drátování se stalo oblíbeným koníčkem, jemuž se lze snadno naučit. Odrátujeme si hrnec! Drátování kraslic (ZDE) nebo výrobu drátovaných šperků si necháme na jindy (v podstatě jde jen o zminiaturizování týchž úkonů samozřejmě s titěrnějším nářadím, než použijeme při opravě hrnce). Hrnec nám slouží hlavně na sádlo a z odrátovaném hrníčku káva chutná věru báječně.
Kouzlo dřeva spočívá mimo jiné v neopakovatelné kresbě, kterou se nám tento materiál na povrchu předvádí. Kdo to umí, může na řezné ploše číst jako v knize. Jde o zajímavý příběh o tom, kde dřevo rostlo, kolik na něj a kdy pršelo, jak kmen přírodní podmínky deformovaly a spoustu dalších zpráv. Ale tohle všechno se dá zfixlovat: dřevěnou vizáž můžete dát třeba plechu, pozor na první dojem! Technika fládrování je tak trochu našvindlované dřevo.
Celý příspěvek
Když se v červnu 1941 dalo do pohybu sto osmačtyřicet divizí s třemi miliony vojáků, mozek a nervový systém tohoto do té doby největšího válečného stroje pracovaly v ostře střeženém lesním komplexu mezi mraky komárů. Dodnes se z něj zachovala udivující stavebnice betonových krychlí. Mamerki najdeme na břehu jezera Mamry, druhého největšího na polských Mazurech. Nedaleko ústí nikdy nedokončený famózní Mazurský kanálu, který měl jezero spojit s Baltem. Město betonových bunkrů čili Velitelství branných sil Třetí říše neslo kryptonym „Anna“.
Tahle škola je příjemná, a protože tu nikdo nikoho nezkouší, tak honem ještě jednou do školy! Už jsme o tom červeném domě v polské vesnici Harsz nad Mazurskými jezery psali. O tom, že tahle stará škola není vůbec obyčejná, svědčí nejen to, že se píše s velkým „S“ , ale i to, že nejživěji je zde o prázdninách… nicméně navštívit ji můžete celoročně. Koho čas nebo povinnosti netlačí, určitě by tady rád zůstal poškolákem!
Kde najít oslí můstek, po němž by bylo možné přejít z české kotliny do mazurského městečka na šíji mezi sedmi jezery? Můžeme to zkusit popisem hromadami vojáky navršených cihel, čili porovnáním tehdejší rakouské a pruské pevnostní architektury. Anebo si vzpomenout na zdejšího rodáka, nějakého Paula Davidsohna, který je dnes považován za jednoho z otců německého filmového průmyslu, protože mimo jiné založil filmové ateliéry v Babelsbergu u Postupimi. Jenže týž Babelsberg se původně jmenoval Nowawes a pruský král Bedřich II. místo věnoval tkalcům z Čech, českobratrským náboženským běžencům. Je to taková hra. Hledání společného jmenovatele odlehlých míst bývá krkolomné a výsledky často udivující.
Další polské putování po temných stezkách dvacátého století v Mazurském pojezeří (ZDE) nás může zavést i do pohraničního města Goldap. Cestu je dobré podniknout autem, protože z penzionu STARA SZKOLA v Harszi (píšeme o něm ZDE) je to sem na kole přece jen trochu z ruky. Navíc po cestě se lze zastavit v zubří oboře u Boreckého pralesa a u záhadné PYRAMIDY – hrobky rodiny Fahrenheitů (ZDE), která je cílem výprav psychotroniků, záhadologů a luštitelů původu řady s ní spojených stále matoucích jevů.
Jednou družina pruské kněžny Gustebaldy pouštěla tam, kde dnes leží městečko Węgorzewo, po vodě věnce. V jezeře žil Rybí král – to byl skutečný vládce Mazur. Nad hladinu s věnci se náhle vymrštila jeho dcera Zlatá rybka. Honila ji štika. Gustebalda hodila do otevřené zubaté štičí tlamy věneček a tak rybku zachránila. Rybí král ji za to slíbil splnit přání. Kněžna chtěla rozumět řečí zvířat, rostlin a větru. Vládce Mazur ji ale varoval: umění naslouchat je zatíženo kletbou, takže jestli o tom, co se tímto způsobem dozví, někdy promluví, na místě zkamení. Utíkaly roky. Gustebalda s rostoucí hrůzou naslouchala sílícím zprávám, které šeptal vítr v borovicích a tažní ptáci: do Prus v plamenech s obnaženými meči táhli křižáci a země sténala. Nakonec tíhu té zvěsti neunesla a rozhodla se svůj lid varovat. Křižáci stejně Prusko dobyli a strašná kletba se naplnila a proměnila kněžnu v kámen.
Kouzlu stovek plachetnic pomalu připlouvajících a odplouvajících z přístavu, stejně jako lenivému životnímu tempu korza se spoustou krámků, kavárniček a restaurací, člověk snadno propadne. Stane se prostě lenivou součástí jezerní krajiny věčně zrcadlící v mihotavém zrcadle jen míjení mraků. Čas mu plyne zvolna – pokud ovšem není zrovna jachtařem a nečeká na dobrý vítr do plachet.
Jsou lidé, kteří jezdí za sportem a koupáním, jiní obdivují přírodní útvary, stará města, do hledáčku loví zvířata či napichují vážky, a jsou i sběratelé adrenalinových zážitků a dobrodružství. Většinou chceme od všeho něco. A jako existují milovníci horrorů a nepochopitelného, zvláštní druh turistů magicky přitahuje doba hnědého moru. Poutníci po koncentrácích, bunkrech, bojištích a hřbitovech s mrazením v zádech (které může být dokonce příjemné, když nic nehrozí) prolézají hromady betonu, z něhož trčí železné pruty.
Geometrický v přírodě prakticky neexistující tvar pravidelného mnohostěnu vždycky vzrušoval lidskou představivost, ať už se jednalo o stavby z Egypta, Mexika a nebo Číny. Nejinak je tomu zajisté i s pyramidami evropskými: jednu velmi zajímavou pyramidu najdeme v oblasti Velkých Jezer na polských Mazurech, v dávném Východním Prusku, v lese bezmála na ruské hranici. Je s ní spojena hrůzostrašná legenda, v níž roli hraje šest mrtvol, a sedmou je majitel a budovatel podivuhodné hrobky přitahující do krajiny pod nízkým východopruským a dnes polským nebem podle některých badatelů vesmírnou energii.
Říká se jí Krajina velkých jezer a rybáři tu žili už před patnácti tisíci lety. Sami si prý říkali „Lidé, žijící nad vodou“, a svou zem nazývali Witland. O těchto pohanských kmenech Prusů, Litevců, Lotyšů, Livů, Žmudínů, Kurů a Estů, souborně baltských národech, se ale v kronikách už od desátého století hovoří jako o Prusech. Křesťanství sem v křížových výpravách na mečích přinesli počátkem třináctého věku němečtí řádoví bratři jež sem pozval polský kníže Konrád Mazoviecký. S křižáky území kolonizovali i pobožní rytíři z Čech i zemí západní Evropy. Místní se začali míchat s příchozími a tak to šlo po staletí – třeba po morové epidemii z počátku osmnáctého století, která skosila třetinu zdejších obyvatel, přišli další kolonisté až ze Švýcar, Francie, Skotska i královského Polska.
Mys Rozewie je často označován jako nejsevernější výběžek Polska do Baltského moře, i když přísně geograficky vzato takové místo leží asi kilometr východněji pod Jestřábí Horou. Zato jsou na Rozewiu dokonce majáky dva. Tyto stavby spolehlivě probouzejí romantické představy suchozemců. Mořeplavcům pomáhají neztratit se a neztroskotat.
Celý příspěvek
Silný mořský proud omývající jižní baltské pobřeží za nejsevernějším mysem Rozewie trpělivě zrnko po zrnku ukládal po tisíciletí písek, až se dno stalo souší. Nejdřív jako řetěz ostrůvků, a nakonec jako polootrov, písečná Helská kosa dlouhá pětatřicet kilometrů a v nejužším místě mezi mořem a novou zátokou široká pouhých 200 metrů. V pěti vsích mezi borovicemi žili Kašubové, kteří se o živobytí rvali s mořem. Dnes by se zdejší rybáři dali spočítat. Pořád tu suší sítě, ale většinu stálých obyvatel živí turistika.
Loděnice a přístav Gdyně, foto archiv
Kdysi zde stála bídná rybářská osada. Mezi nečekaně vysokými pobřežními svahy ústil do moře potok. Kolem byl divoký převážně bukový les, prorostlý břečťanem a plný bludiček, hejkalů a dnes málo srozumitelných božstev. Později domorodí Kašubové místo nazývali Gdiniô, polští usedlíci Gdynia a němečtí obyvatelé nedalekého Gdaňska Gdingen. Přejmenování na vznešený Gotenhafen prý byl Hitlerův nápad. Vznik a prudký rozvoj významného přístavního města na místě rybářských chat byly výsledkem první světové války, obnovení polského státu a mezinárodním společenstvím Polsku přiznaného práva na svobodný přístup k Baltskému moři.
Obojí je správně, protože český název mořských lázní nad Baltem je skutečně Sopoty a tak jsme i léta vnímali dějiště ve zdejší Lesní opeře probíhajícího festival populárních písní. Jednotné číslo Sopot nás pak přivítá na polské mapě, ukazateli na silnici a jako název města na nádraží příměstské rychlodráhy spojující fascinující Trojměstí Gdaňsk-Sopoty-Gdyně. Kdo se ovšem rád přehrabuje v starých mapách nebo nostalgických pohlednicích, najde toto letovisko nejčastěji pod německým názvem Zoppot.
O nejsevernější výběžek gdaňského přístavu se zřejmě dobře válčí. První se zde roku 1734 v době obležení města nějaký čas bránily francouzské posily. Ty se poté, co král Stanislav Leszczyński v převleku za sedláka utekl před Rusy do Královce, z písčiny stáhly. Nejvýrazněji se Westerplatte do historie zapsalo sedmidenní hrdinnou polskou obranou poloostrova před Němci na počátku druhé světové války. Pak byl odsud po třídenním odporu na konci války evakuován oddíl německé pěchoty před dotírajícími jednotkami sovětské 76. gardové divize.