Za lovcem orchidejí

To není nějaký dávný předchůdce hippies, i když vousáč tak trochu opravdu vypadá: ale i tak postava „kytičkáře“, za jehož zády se plíží indián s mačetou, působí na pražském Karlově náměstí poněkud nepatřičně. Kdo to je a co tu pohledává? Sochaři Zoula a Vosmík tak zpodobnili jednoho z nejvýznamnějších hledačů orchidejí Benedikta Roezla. Přivlastňují si ho sice často Němci, ale byl to Čech jako poleno. Objevil více než osm set druhů orchidejí. Latinské označení rostlin „Roezlii“ najdeme dokonce ve dvou stech osmdesáti devíti případech. A tohle jméno znají i četní kaktusáři. O tom, jakou váhu má, svědčí i to, že na jeho počest byla pojmenována rostlina stará bezmála jako náš svět – cykas Zamia roezli  (o cykasu, který můžeme pěstovat doma, více ZDE).

Continue reading




Práce na zahradě – LEDEN

V této části roku se na zahradě rozhodně nepředřeme. Spíš tak dokončujeme, co jsme dosud nestihli, to znamená, že uklízíme a opravujeme podle potřeby nářadí, ploty, zahradní stavby … Pokud bylo počasí štědré na těžký mokrý sníh a ohýbá větve, setřeseme ho. Období je příhodné i pro řez některých stromů a ke kácení těch přestárlých. Pokud je venku, že by psa nevyhnal, můžeme si pěkně v teplíčku plánovat, kam co letos zasejeme nebo zasadíme, případně co hezkého si na zahradě postavíme a vybudujeme.

Continue reading

Chléb náš vezdejší (5): VEKA nebo BAGETA?

Ačkoliv veka se zpravidla krájí a bageta trhá, v kuchyni zaujímají společné místo kdesi mezi chlebem a pečivem. Bez obložených chlebíčků se naše večírky (nejen) prostě neobejdou, a kdyby Francouzi bagetou strašidelně nenadrobili na celý ubrus, asi by neměli pocit, že posnídali. U nás je to stejné…  Continue reading

Vánoční něha bramboříku

Jejich krása je křehká a příjemná vůně velejemná. Slovo, které nás u bramboříku maně napadne je Něha. A milé na něm je i to, že nejkrásnější je právě, když je za okny opravdu pořádně nevlídno. Tato typická rostlina chladu nejintezivněji kvete právě v čase adventním. Náš domov se díky bramboříkům i v zimě rozzáří. Nejsme u nich přitom odkázáni na jednu barvu, volit můžeme mezi odstíny od bílé jako sníh za okny, přes panenkovsky růžovou, přes lososovou až po sytě červenou či bezmála kardinálský purpur. Zajímavé jsou i květy netradičně melírované či s kontrastním očkem.

Continue reading

Ke kvalitnímu aku nářadí patří i kvalitní aku baterie

Baterie do aku vrtackyKaždý, kdo vlastní aku nářadí, určitě dobře ví, že při péči o něj je nutné věnovat pozornost i bateriím. Ani sebelepší a sebevýkonnější vrtačka nebude pracovat naplno, pokud jí nedodáte kvalitní aku baterie. Profesionální řemeslníci stav baterií ve svém nářadí pravidelně kontrolují. Při dennodenním používání baterie po čase vymění, aby se na své nástroje mohli vždy a všude spolehnout.

Continue reading

Kapr smažený čili česká vánoční ryba

smažený kapr

Bez strašidelných historek, například o vyřazení předzpěváka Rybovy vánoční mše kapří kostí zabodnutou v jeho jícnu, by snad ani české Vánoce nebyly: moritáty, v nichž je účasten kapr k svátkům prostě patří. Četné internetové stránky uvádějí, že první recept na smaženého kapra uvedla u nás v kuchařce pramáti všech současných pohlreichů, babiců, sajlerů a slaninů v akci, totiž paní Magdalena Dobromila Rettigová (1785 až 1845), na přelomu 19. a 20. století (nebo dokonce v roce 1924, tedy o sto let později, než ve skutečnosti). Zřejmě ho podle notorických opisovačů s ručením omezeným šeptala vydavatelům ze záhrobí. V opravdu staročeské kuchyni hrál kapr ale všemi barvami: jedli ho namodro spařeného bílým vínem nebo octem, či načerno v omáčce ze sušených švestek a perníku.

Continue reading

Chléb náš vezdejší (7): VÁNOČKA čili štědrovka anóbrž húska

vánočky

Ačkoliv by na štědrovečerním stole měl už ze symbolických důvodů (aby nechyběl v příštím roce) být obyčejný chléb, nejlépe černý i bílý, ten náš vezdejší po dobu svátků se spíš jmenuje vánočka. Její tvar i chuť netřeba v Česku nikomu připomínat. Těsto je tučnější, a proto, kdyby nebyly tak dobré, vydržely by nám vánočky jistě do Nového roku a možná ještě na Tři krále. 

Continue reading

Betlémy jedlé a nejedlé

Podivuhodný svatý, jenž rozmlouval s ptáky, totiž František z města Asissi, inscenoval roku 1223 při půlnoční mši živý betlém. O dvě stě let později jiný svatý, Kajetán z Threim, dal betlémské scéně ustálenou podobu a jesličky se začaly vystavovat v kostelech. Protože ale koukání na ně odvádělo pozornost farníků od kázání, císař Josef II. je zakázal. A tak si je lidé začali vyrábět sami. Brzy byly betlémy bezmála v každé domácnosti. Kdo měl šikovné ruce, postavil si jesličky sám, ti druzí (hlavně ve městech) je kupovali.

Continue reading

Zima u Mazurských jezer

Bývalo zvykem v zimě sedět za pecí, ale ty časy jsou pryč a toho, kdo má jako hobby cestování, doma nic neudrží: zimomořivec mizernému počasí vzdoruje jako čáp odletem do teplých krajin, zatímco milovníci lyží brázdí alpské sjezdovky. Jeden tráví Vánoce na chalupě a druhý Silvestra v Paříži. K polským Mazurským jezerům je to od nás – navíc  s tu i tam nevypočitatelnými řidiči na silnicích, světa lán. Ke své škodě tuhle oblast málo známe. A že usilují o zisk titulu přírodní div světa?  V létě sem táhnou vodní sporty, rybolov a zašmodrchaná historie. Za návštěvu Mazurskoko ale stojí i v zimě. Určitě to platí o to víc, když hlavu můžete složit a dobře se najíst v domě, který má osobitý charakter a jímž vládnou lidé vytvářející zde neopakovatelně přátelskou atmosféru. 

Continue reading

Adventní kalendář v košíku

Dnes mu říkáme prostě kalendář, ale ten první se jmenoval úžasně poeticky – V zemi Ježíškově! V podstatě se ovšem jednalo o vystřihovánku. Adventní kalendář slouží k odpočítávání dnů adventu zbývajících k Štědrému dnu. Dospělákům totiž, s vědomím toho, co všechno ještě musí stihnout, prosincové dny utíkají chvatně, zatím co dětem se zoufale vlekou. Adventní kalendář ale čas pravidelně ukrajuje a zpříjemňuje jim tak čekání na Ježíška. Krámy jsou nějakých kalendářů plné, ale jsou v podstatě všechny na jedno brdo, proto se v mnoha rodinách adventní kalendáře vyrábějí doma. 

Continue reading

Adventní kalendář

Jdou vám na nervy strakaté adventní kalendáře s čokoládičkami na každý den od počátku prosince až do Vánoc, kterých každoročně nabízejí spousty obchodní řetězce?  V podstatě jsou všechny stejné. Adventní kalendáře vznikl na začátku minulého století v Německu. První se jmenoval se V zemi Ježíškově. Nebyl ale ještě plněn žádnými sladkostmi, s tím se začalo až po druhé světové válce. Tenkrát se  jednalo se o vystřihovánky pro každý den. Později kalendáře připravovali i uznávaní malíři a byla to taková malá umělecká dílka. Jejich smysl byl stejný jako dnes – měly  zkrátit dětem dlouhé čekání na Ježíška – vždyť bezmála měsíc do stromečku může být pro děcko čas dlouhý k nepřečkání!

Continue reading

Nachlazení, chřipka, skarabeus a Číňani

Rýma z nachlazení trápila už pravěké Egypťany. Svědčí o tom údaje v nejstarším lékařském spise, jaký známe. Ebersův papyrus je přes dvacet metrů dlouhý, a píše se v něm o vnitřním lékařství, chirurgii, těhotenství, zubařině, léčivých jílech, bylinkách, amuletech i magických formulích zaklínačů. I o tom, co dnes nazýváme nachlazením. Protože některé části papyru jsou opisem lékařských prací vzniklých před rokem 3400 před našim letopočtem, je to rozhodně nejstarší písemný doklad lékařských snah, který známe. Na sedm set léků přináší osm set receptů. Ovšem ne všechno na papyru umíme správně přečíst – některé hieroglyfy jsou zřejmě názvy předpisů a léčebných postupů o nichž dnes už nic, ale vůbec nic nevíme.

Continue reading

Svatomartinské podkovy a některé divné zvyky

To se kdysi v Česku sežralo hus! Jen si to vemte: svatováclavská husa, michalská husa a než se člověk oklepal, husa svatomartinská. Ti, kterým nezbylo než olizovat kosti, si Martina raději spojili se světcem, symbolizujícím svým bílým koněm sníh, mráz a blížící se konec rozvernosti a hodokvasů. Přísný adventní půst už byl na dohled.

Continue reading

Čas jedlých kaštanů

Ať už jedlé kaštany do našich zeměpisných délek a šířek přinesl kdokoliv, provedl věc záslužnou. Původně jedlý kaštan čili kaštanovník setý rostl v Malé Asii, v Černomoří a snad i na Kavkaze, odkud ho Římané rozšířili na celé území svého imperia. Ze západního Turecka pronikl do Středomoří. A kde se vzali mohutné kaštanovníky v Británii a Irsku? Za to nejspíš mohou mniši. Dnes v Evropě roste až do podhůří Alp. U nás se prý nejprve objevil na Moravě a to hraje do karet teoriím o římských legionářích i o tureckých válečnících. Poprvé o jejich cíleném pěstování u nás píše Balbín roku 1679 – jedlé kaštany zaznamenává u Chomutova a Klatov.

Continue reading

Práce na zahradě – LISTOPAD

listopad

Podzim se někdy rád dlouho ukazuje ve skutečně nádherných zářivých  barvách. Zároveň nám je ale jasné, že se situace může změnit velice rychle a příchod sněhu a mrazů na sebe nenechá dlouho čekat. V mnoha místech naší země již máme první přízemní mrazíky za sebou. Ty by nás měly inspirovat k urychlenému dokončení posledních příprav zahrady na zimní spánek. Například si připravíme nářadí na prořezávání a omlazování stromů a keřů.

Continue reading

Dýně – tentokrát sladká i slaná

Divná věc je, když se něco jmenuje máslo a přitom to je – pokud chceme respektovat pravidlo, že marmeláda pochází výlučně z citrusů – skoro normální džem. Termín kaše ostatně také správně znamená pokrm z drcených či mletých obilnin, zatím co ta z brambor by měla být pyré, jakož i méně obvyklá pochoutka z dýně. Následující recepty názorně dokazují, že díky příjemné chuťové nevyhraněnosti nabízejí v kuchyni širokou škálu možného použití.

Continue reading

Špagetová dýně

Špagetová dýně (Vegetable Spaghetti) patří k původním druhům, které pocházejí z amerického kontinentu. Její zvláštností je, že se po tepelném zpracování rozpadá na jemná vlákna, které vypadají jako špagety. Tento druh se obecně považuje za jednu z nejchutnějších dýní. Po dozrání je žlutá, nebo žlutozeleně žíhaná. Obvykle je podlouhlá a měří okolo 30 cm. Dobře uskladněná vydrží více než půl roku, některé zdroje uvádějí až rok.

Continue reading

Třetí způsob na houby – kvašení

Když naprší a uschne tak akorát, aby večerní zprávy o houbařských žních zvedly z gauče i největší lenochy, nebývá pár následujících dnů v lese k hnutí, a co Nováci nevysbírají, blbečci rozkopou. Pokud jde navíc měsíc nahoru, uzavíráme sázky, která mluvicí hlava které televize užije první prima větu, že „na houby se dá chodit s kosou“. Takyhoubaři rabují lesy a vytahují se plnými koši hub, které už nemohou na talíři ani vidět.

Continue reading

Co s houbami, které zbyly

 

Nebudou to zřejmě žádné úžasné exempláře, těmi jsme se už vytahovali v práci i v hospodě a jejich fotkami otravovali na sociálních sítích kdekoho. Pak jsme snědli, co jsme mohli, něco usušili, naložili a vykvasili na východní způsob. Z tuhých hub jako je třeba lošák, krásnoporka nebo choroš oříš můžeme udělat houbový prášek. Houby na tenko nakrájíme a dobře usušíme. Sušené je umeleme, nebo utlučeme v hmoždíři. Pokud jsme si pro výraznější aroma nasušili i mladý pestřec, trochu ho na prášek utřeme a s ním i černý pepř, nové koření a sušenou celerovou nať a to zamícháme k rozdrceným houbám.

Continue reading