Kočky v lidských dějinách

paní-Hamiltonová

„Že včera není dnes a kočka není pes, to každý ví,“ zpívalo se v jedné písničce. V Česku návod k četbě tohoto textu znamená, že u nás psiska mají mírnou převahu nad měkkými tvory, kteří od nepaměti loví myši. Kočky ve starověku řadili mezi bohy a ve středověku v nich viděli jednu z možných podob ďábla. Rozmazlujeme je teprve od devatenáctého století. V Evropě – ovšem kromě Slovenska, Polska, Ukrajiny, Španělska, Řecka a nás – milovníci koček převládají. Stejně je tomu v Americe a v zemích, kde vyznávají islám. Psí chov se naopak tak jako u nás rozmohl v Asii, kde bývají hafani často i součástí národních jídelníčků.

Continue reading




Svátek (čtyřnohých) koček

Je to tak: ke všem možným svátkům a významným dnům tady máme i Světový den koček. Podle vcelku relevantních zdrojů si ho vymysleli v Itálii a určili ho na sedmnáctého února (Vlaši jsou ovšem tak pošahaní, že černé kočky slaví zvlášť, a to sedmnáctého listopadu). Je to ovšem s tím světovým kočičím svátkem docela dobrý blázinec, protože únorové datum pranic nevadí Rusům, kteří Den koček slaví prvního března, a Angličané prvního srpna. Američané kočky světí devětadvacátého října.

Continue reading

Co takhle dát si šantu

šanta
Kocurník od toho slove, že kočky a kocouři jej velmi milují, jedí ho a po něm se válejí… Všecka bylina jest silné vůně, až i hlavu uráží, v chuti jest kousavá a dobře hořká… Trhají jej, když kvete, a suší v stínu – toho však pilně šetřte, aby kočky k němu nemohly. Kocurník dobrý jest proti všem nedostatkům hlavy, prsí, žaludku, dává se v pití proti zastaralému bolení hlavy, proti závrati, shánlivosti, ztrnutí a šlaku, játra, ledví otvírá, průduchy jich vyčišťuje…“, psal blahé paměti botanicus Matthioli, protože kocurník, po našem dnes šanta kočičí (a latinsky Nepeta cataria), je kytka starobylá.

Continue reading

Zvrací nám skoro sedmdesátiletá kočka

Co s tím? Lomení rukama ani lamentování není k ničemu, nakonec je třeba vzít papír, houbu, hadr, případně kartáč. A nakonec octovou vodu. Důkaz toho, že kočičí žaludek je citlivější, než bychom u tvora s příslovečnými sedmi (někdy devíti) životy čekali, musíme bez otálení uklidit. Když byla naše kočka ještě kotě, poprvé se význačněji obrátila naruby pod vánočním stromkem. Nebylo to proto, že by náš zpěv koled byl až tak falešný, ale kočkám nepochybně nedělá jehličí dobře a naše zvířátko bylo ještě tak blbé, že to nevědělo.

Continue reading

Práce na zahradě – ÚNOR

V únoru většinou nelze očekávat, že by se toho na zahradě příliš dělo, neboť vše leží pod sněhovou peřinou. V tuto dobu se můžeme věnovat zahradnímu nářadí. Nestačíme-li sami na údržbu nebo opravy zahradní techniky, jako je sekačka, křovinořez, vertikutátor a další, odvezeme je do servisu. Brzy totiž nebudeme vědět, co dřív.

Continue reading

Dobrý slad a zelený ječmen

Zelený ječmen se prosazuje skoro jako všelék. No, dejme tomu. Jistě neublíží. „Ječmenu užíváme netoliko k pokrmu, ale i k rozličnému lékařství,“ říká ostatně i slovutný mistr Matthioli. Přátelé piva, které se z ječného sladu vaří, o tom přesvědčovat určitě nikdo nemusí. Ječmen (Hordeum) z čeledi lipnicovitých má pětadvacet planných druhů a jeden kulturní: to je náš dobrý známý ječmen setý, bez něhož by tradiční české pivo nebylo tím, čím je. Zatímco kulturní ječmen sejeme zjara nebo jako ozimou plodinu jen na rok, původní plané druhy jsou víceleté. K nám přišel v době stěhování národů z jihozápadní Asie – a to je už dobrých pět tisíc let.

Continue reading

Nová funkce pro staré gatě

Co s džínami, které dosloužily? Už z nich máme různé tašky a vaky a také jsme se se sotva polovičním úspěchem snažili o džínový patschwork. Když náš zrak padl na staré křesílko s ohýbanou kovovou kostrou – typ velmi žádaný kdysi po bruselském Expu v roce 1958 a po padesáti letech znovu objevený designéry jedenadvacátého století – bylo jasné, že to je ono: železo bylo dobré, jen chromování poněkud ošoupané. Odešlo ale zcela čalounění – značně potrhané a celkově ošuntělé. Protože je ale křeslo mimořádně pohodlné, za pokus dát mu nový život to stálo. A při té příležitosti došlo i na sedáky židlí u jídelního stolu.

Continue reading

Za lovcem orchidejí

To není nějaký dávný předchůdce hippies, i když vousáč tak trochu opravdu vypadá: ale i tak postava „kytičkáře“, za jehož zády se plíží indián s mačetou, působí na pražském Karlově náměstí poněkud nepatřičně. Kdo to je a co tu pohledává? Sochaři Zoula a Vosmík tak zpodobnili jednoho z nejvýznamnějších hledačů orchidejí Benedikta Roezla. Přivlastňují si ho sice často Němci, ale byl to Čech jako poleno. Objevil více než osm set druhů orchidejí. Latinské označení rostlin „Roezlii“ najdeme dokonce ve dvou stech osmdesáti devíti případech. A tohle jméno znají i četní kaktusáři. O tom, jakou váhu má, svědčí i to, že na jeho počest byla pojmenována rostlina stará bezmála jako náš svět – cykas Zamia roezli  (o cykasu, který můžeme pěstovat doma, více ZDE).

Continue reading

Práce na zahradě – LEDEN

V této části roku se na zahradě rozhodně nepředřeme. Spíš tak dokončujeme, co jsme dosud nestihli, to znamená, že uklízíme a opravujeme podle potřeby nářadí, ploty, zahradní stavby … Pokud bylo počasí štědré na těžký mokrý sníh a ohýbá větve, setřeseme ho. Období je příhodné i pro řez některých stromů a ke kácení těch přestárlých. Pokud je venku, že by psa nevyhnal, můžeme si pěkně v teplíčku plánovat, kam co letos zasejeme nebo zasadíme, případně co hezkého si na zahradě postavíme a vybudujeme.

Continue reading

Vánoční něha bramboříku

Jejich krása je křehká a příjemná vůně velejemná. Slovo, které nás u bramboříku maně napadne je Něha. A milé na něm je i to, že nejkrásnější je právě, když je za okny opravdu pořádně nevlídno. Tato typická rostlina chladu nejintezivněji kvete právě v čase adventním. Náš domov se díky bramboříkům i v zimě rozzáří. Nejsme u nich přitom odkázáni na jednu barvu, volit můžeme mezi odstíny od bílé jako sníh za okny, přes panenkovsky růžovou, přes lososovou až po sytě červenou či bezmála kardinálský purpur. Zajímavé jsou i květy netradičně melírované či s kontrastním očkem.

Continue reading

Ke kvalitnímu aku nářadí patří i kvalitní aku baterie

Baterie do aku vrtackyKaždý, kdo vlastní aku nářadí, určitě dobře ví, že při péči o něj je nutné věnovat pozornost i bateriím. Ani sebelepší a sebevýkonnější vrtačka nebude pracovat naplno, pokud jí nedodáte kvalitní aku baterie. Profesionální řemeslníci stav baterií ve svém nářadí pravidelně kontrolují. Při dennodenním používání baterie po čase vymění, aby se na své nástroje mohli vždy a všude spolehnout.

Continue reading

Kapr smažený čili česká vánoční ryba

smažený kapr

Bez strašidelných historek, například o vyřazení předzpěváka Rybovy vánoční mše kapří kostí zabodnutou v jeho jícnu, by snad ani české Vánoce nebyly: moritáty, v nichž je účasten kapr k svátkům prostě patří. Četné internetové stránky uvádějí, že první recept na smaženého kapra uvedla u nás v kuchařce pramáti všech současných pohlreichů, babiců, sajlerů a slaninů v akci, totiž paní Magdalena Dobromila Rettigová (1785 až 1845), na přelomu 19. a 20. století (nebo dokonce v roce 1924, tedy o sto let později, než ve skutečnosti). Zřejmě ho podle notorických opisovačů s ručením omezeným šeptala vydavatelům ze záhrobí. V opravdu staročeské kuchyni hrál kapr ale všemi barvami: jedli ho namodro spařeného bílým vínem nebo octem, či načerno v omáčce ze sušených švestek a perníku.

Continue reading

Chléb náš vezdejší (7): VÁNOČKA čili štědrovka anóbrž húska

vánočky

Ačkoliv by na štědrovečerním stole měl už ze symbolických důvodů (aby nechyběl v příštím roce) být obyčejný chléb, nejlépe černý i bílý, ten náš vezdejší po dobu svátků se spíš jmenuje vánočka. Její tvar i chuť netřeba v Česku nikomu připomínat. Těsto je tučnější, a proto, kdyby nebyly tak dobré, vydržely by nám vánočky jistě do Nového roku a možná ještě na Tři krále. 

Continue reading

Betlémy jedlé a nejedlé

Podivuhodný svatý, jenž rozmlouval s ptáky, totiž František z města Asissi, inscenoval roku 1223 při půlnoční mši živý betlém. O dvě stě let později jiný svatý, Kajetán z Threim, dal betlémské scéně ustálenou podobu a jesličky se začaly vystavovat v kostelech. Protože ale koukání na ně odvádělo pozornost farníků od kázání, císař Josef II. je zakázal. A tak si je lidé začali vyrábět sami. Brzy byly betlémy bezmála v každé domácnosti. Kdo měl šikovné ruce, postavil si jesličky sám, ti druzí (hlavně ve městech) je kupovali.

Continue reading

Zima u Mazurských jezer

Bývalo zvykem v zimě sedět za pecí, ale ty časy jsou pryč a toho, kdo má jako hobby cestování, doma nic neudrží: zimomořivec mizernému počasí vzdoruje jako čáp odletem do teplých krajin, zatímco milovníci lyží brázdí alpské sjezdovky. Jeden tráví Vánoce na chalupě a druhý Silvestra v Paříži. K polským Mazurským jezerům je to od nás – navíc  s tu i tam nevypočitatelnými řidiči na silnicích, světa lán. Ke své škodě tuhle oblast málo známe. A že usilují o zisk titulu přírodní div světa?  V létě sem táhnou vodní sporty, rybolov a zašmodrchaná historie. Za návštěvu Mazurskoko ale stojí i v zimě. Určitě to platí o to víc, když hlavu můžete složit a dobře se najíst v domě, který má osobitý charakter a jímž vládnou lidé vytvářející zde neopakovatelně přátelskou atmosféru. 

Continue reading

Adventní kalendář v košíku

Dnes mu říkáme prostě kalendář, ale ten první se jmenoval úžasně poeticky – V zemi Ježíškově! V podstatě se ovšem jednalo o vystřihovánku. Adventní kalendář slouží k odpočítávání dnů adventu zbývajících k Štědrému dnu. Dospělákům totiž, s vědomím toho, co všechno ještě musí stihnout, prosincové dny utíkají chvatně, zatím co dětem se zoufale vlekou. Adventní kalendář ale čas pravidelně ukrajuje a zpříjemňuje jim tak čekání na Ježíška. Krámy jsou nějakých kalendářů plné, ale jsou v podstatě všechny na jedno brdo, proto se v mnoha rodinách adventní kalendáře vyrábějí doma. 

Continue reading

Adventní kalendář

Jdou vám na nervy strakaté adventní kalendáře s čokoládičkami na každý den od počátku prosince až do Vánoc, kterých každoročně nabízejí spousty obchodní řetězce?  V podstatě jsou všechny stejné. Adventní kalendáře vznikl na začátku minulého století v Německu. První se jmenoval se V zemi Ježíškově. Nebyl ale ještě plněn žádnými sladkostmi, s tím se začalo až po druhé světové válce. Tenkrát se  jednalo se o vystřihovánky pro každý den. Později kalendáře připravovali i uznávaní malíři a byla to taková malá umělecká dílka. Jejich smysl byl stejný jako dnes – měly  zkrátit dětem dlouhé čekání na Ježíška – vždyť bezmála měsíc do stromečku může být pro děcko čas dlouhý k nepřečkání!

Continue reading

Nachlazení, chřipka, skarabeus a Číňani

Rýma z nachlazení trápila už pravěké Egypťany. Svědčí o tom údaje v nejstarším lékařském spise, jaký známe. Ebersův papyrus je přes dvacet metrů dlouhý, a píše se v něm o vnitřním lékařství, chirurgii, těhotenství, zubařině, léčivých jílech, bylinkách, amuletech i magických formulích zaklínačů. I o tom, co dnes nazýváme nachlazením. Protože některé části papyru jsou opisem lékařských prací vzniklých před rokem 3400 před našim letopočtem, je to rozhodně nejstarší písemný doklad lékařských snah, který známe. Na sedm set léků přináší osm set receptů. Ovšem ne všechno na papyru umíme správně přečíst – některé hieroglyfy jsou zřejmě názvy předpisů a léčebných postupů o nichž dnes už nic, ale vůbec nic nevíme.

Continue reading

Svatomartinské podkovy a některé divné zvyky

To se kdysi v Česku sežralo hus! Jen si to vemte: svatováclavská husa, michalská husa a než se člověk oklepal, husa svatomartinská. Ti, kterým nezbylo než olizovat kosti, si Martina raději spojili se světcem, symbolizujícím svým bílým koněm sníh, mráz a blížící se konec rozvernosti a hodokvasů. Přísný adventní půst už byl na dohled.

Continue reading