Na temné stopě

Jsou lidé, kteří jezdí za sportem a koupáním, jiní obdivují přírodní útvary, stará města, do hledáčku loví zvířata či napichují vážky, a jsou i sběratelé adrenalinových zážitků a dobrodružství. Většinou chceme od všeho něco. A jako existují milovníci horrorů a nepochopitelného, zvláštní druh turistů magicky přitahuje doba hnědého moru. Poutníci po koncentrácích, bunkrech, bojištích a hřbitovech s mrazením v zádech (které může být dokonce příjemné, když nic nehrozí) prolézají hromady betonu, z něhož trčí železné pruty.

(2011 – průběžně aktualizováno) *** Mystické obřady, teorie ohně a ledu a přísně tajné projekty čechrají fantazii. Možná je v tom touha dobrat se v těch hrůzách jistoty, že lidské bytosti nemohou znovu padnout na dno a popřít svou podstatu. Možná je to ale podvědomé brnkání na temné struny v nás a nebo hra s vlastním strachem. Ať tak či tak, Mazury  – Krajina velkých jezer dávají k těmto zkoumáním řadu podnětů.

 Stará a nová fotka  


Poznáváte na fotografii z temné doby školní dvůr v Harszu (Haarschen)? Povinný rituál vztyčování vlajky mluví sám za sebe. Východní Prusko (podobně jako naše Sudety) byly v mnoha ohledech „pevnější ve víře” než samotná Říše. A protože oblast nebyla příliš osídlená, na obyvatele se dalo spolehnout a komplikované přírodní podmínky nahrávaly dokonalému utajení, zvolil tuto oblast Hitler jako místo svého hlavního stanu. Na Mazury dorazili postupně všichni, kteří nechtěli, nebo nemohli zůstat ve stínu. Důsledně zde uvádíme místní jména i v podobě, jakou měla v té době, protože především v ní jsou pro zájemce v dobové a nebo odborné literatuře dohledatelná.

Zámek mezi vodami

Sztynort (Steinort – z německého „kamenné místo”) je od 16. století spojen se jménem Lehendorffů. Na počátku byl zřejmě staropruský rod Stango zmiňovaný již roku 1236, v němž po příchodu křižáků přešli v rámci dějinné schizofrenie na jména dvě: na Stanga zapomněli a pro Němce se začali psát Legendorf, pro Poláky Mgowski – obé podle dvou jmen jedné vesnice, odkud pocházeli. Sztynortský hrad ve vynikající obranné poloze uprostřed jezer pocházející zřejmě ze 14. století shořel ve válce se Švédy a o necelých sto let později nový zámek zničili Tataři (jako pikantnost dodejme, že coby kořist si tenkrát odvezli i Mariannu Lehendorffovou, kterou prodali v Cařihradě Turkům).

Ty duby tam jsou pořád

Když Lehendorffové získali dědičný hraběcí titul, vysadili u zámku dodnes existující dubovou alej. Následující generace dělaly všechno, aby úžasné Lehendorffské jmění rozházely. Zámek získal roku 1880 definitivní podobu, ale protože jeho majitelé chovali dostihové koně a náruživě sbírali vzácné mince, dostal se zámek pod nucenou správu. Hrabě Jindřich z Lehndorffů a na Steinortu , který zde bydlel jako poslední, pocházel z vedlejší linie slavného rodu.

Táta poručík a dcera modelka

Roku 1941 zámek převzalo nacistické ministerstvo zahraničí. Bydlel zde ministr Ribbentrop a rodině Lehndorfů nechali jedno křídlo. jednotlivá oddělení svého úřadu ministr rozdělil do blízkých vsí, například na zámeček Numeiten (Okowizna). Po nezdařeném atentátu na Hitlera v nedalekém „Vlčím doupěti” (Wolfschanze) byl  hrabě – hodností poručík, který se spiknutí zúčastnil, zatčen a popraven (jeho krásnou dceru, které v té době bylo pět let, si připomenou fanoušci filmové podoby Cortazarova textu, fenomenální Antonioniho Zvětšeniny, kde zahrála sama sebe – topmodelku Veruschku von Lehendorff). Osudy zámku pak byly vcelku typické: válečnému zničení sice unikl, ale pak zde sídlili sovětští vojáci a později hospodařil státní statek, takže teď se už léta hledají peníze na jeho obnovu. Až se podaří, bude to úžasné místo, od  bydlení ve Staré škole v Harszu vzdálené asi hodinu pěší chůze.

Zadrátovaná krajina

Les v Gierloźi (Görlitz) na trati mezi Ketrzynem (Rastenburg) a Wegorzewem (Angerburg) si Vůdce a vegetarián Adolf Hitler vybral pro své Vlčí doupě („Wolfsschanze”). Za Radzejemi (Rosengarten) sídlil vedoucí říšské kanceláře dr. Lammers („Wendula”), v Mamerkach (“Mauerwald”) bylo umístěno hlavní velitelství pozemních sil („Anna”). Himmlerův „Hochwald” (neplést s jeho ukrajinským velitelstvím “Hegewald” u Žitomiru) byl zase nedaleko Pozezdrza (Possessern, v letech 1939-45 Grossgarten), Ribbentrop bydlel v zámku ve Sztynortu a o něco dál u Goldapu bylo velitelství letectva „Robinson” (jeho operační štáb se na sklonku války přesunul do kompleksu „Wendula”). Göring měl svůj bunkr v Szerokim Boru (“Breitenheide”) a v roce 1944 se přesunul k Hitlerovi do „Wolfsschanze”. V Giźycku (Lötzen) sídlila Gehlenova rozvědka pro východní frontu (“Emma”) a Canarisův Abwehr (“Walli II”) v Mikolajkách (Nikolaiken). Přesto, že každé z uvedených míst by zasloužilo samostatný text, věnujeme se dnes jen dvěma z Harsze snadno dosažitelným třeba na kole – Mamerkám a méně známým rozvalinám Himmlerova bunkru za Pozezdrzem.

Betonové přízraky v lese

Nejkratší cesta do Mamerek vede přes Sztynort a pak krásnými starými alejemi poblíž břehu jezera Mamry. Velitelství německých pozemních sil „Anna” byla rozdělena na tři oblasti – „Fritz”, „Quelle” a “Brigittenstadt” a stavělo se souběžně s Hitlerovým hlavním stanem. Sloužit mělo především k řízení bojů na východní frontě o nichž generálové soudili, že budou krátké, proto bylo v první fázi budováno spíš jako lehké opevnění. Pro čtyřicet generálů a  polních maršálů a půldruhého tisíce nižších důstojníků a vojenského obslužného personálu vzniklo kolem stovky dočasných stanovišť a 140 stálých objektů, z čehož 30 železobetonových bunkrů se dochovalo do dnes. Největší má stěny a strop silný sedm metrů a jedná se více méně o stejný typ, v jakém v nedalekém Vlčím doupěti přebýval Hitler. Podrobnější prohlídku Mamerek – Mauerwaldu nabízíme na našem webu ZDE.

Výhled na les i jezero

Zatímco po dřevěných barácích zůstaly jen někde obrysy základů, betonové objekty komplexu nestačili Němci vyhodit do vzduchu, když je v lednu pětačtyřicátého roku nakvap opouštěli. Z parkoviště v Mamerkách se nejdřív dostaneme ke dvěma těžkým bunkrům o šestimetrových betonových stěnách. Na tom, který sloužil šéfovi vojenské rozvědky, dnes stojí dřevěná vyhlídková věž z níž si lze o v lese ukrytém areálu přece jen  udělat jakous takous představu. Jinak si můžeme prohlédnout prakticky všechno (například velkou halu spojovacího uzlu, kotelnu, elektrárnu a bunkr se sloupy na cestě k bývalému nádraží), ale rozhodně je dobré uvnitř jednotlivých objektů koukat pod nohy, abychom nešlápli do nějakého odkrytého technického kanálu (vzít si na výlet baterku není od věci). Prohlídka se dá zvládnout za dvě hodiny. Pokud nepůjdete od parkoviště, ale lesem, vyhnete se vstupnému, ale zase se nepodíváte na vyhlídkovou věž.

Jiné bunkry

Zdejší stavby jsou jiné, než opevnění, na která jsme zvyklí z našeho pohraničí, prakticky postrádají oblé tvary a protože nemohly být kvůli mokřinám zahloubené, trčí nad zem jako kostky obludného domina. O to větší pozornost stavitelé věnovali jejich maskování: stavělo se ve vzrostlém lese a v těsné blízkosti staveb byly použity umělé stromy s listím z igelitu, střechy krytů osázeli trávou a keři, na „fasádu” bunkrů se do betonu přimíchávala mořská tráva, takže na členitém povrchu se ve vlhkém prostředí velmi rychle ujímaly mechy a toto přirozené krytí doplňovaly protiletecké sítě nad vnitřními komunikacemi a šedozelenohnědá kamufláž stěn a  střech zbývajících objektů. Zřejmě legendou ovšem je, že některé menší bunkry navrhl sám Hitler, který prý s projektem několik let před válkou uspěl ve výběrovém řízení vypsaném generálním štábem.

Ve vysokém lese

V opačném směru z Harsze za střediskovou obcí Pozezdrze se dostaneme do míst, která si vybral hlavní řezník Říše, diplomovaný chovatel slepic, další vegetarián a občasný buddhista, šéf SS Heinrich Himmler. K Hitlerovu bunkru táhnou turistická procesí a do Mamerek vás zavedou poutače a šipky, ale bunkr jednoho z hlavních zloduchů (budován byl od roku 1940 a vyhozen do vzduchu v lednu 1945), zůstává překvapivě stranou zájmu, ač to, co z něj zbylo, působí hrozivě, a stísňující pocit prokletí nejsou schopné zmírnit ani střapaté kapradiny a všudepřítomný mech. Bylo zde deset kasárenských bloků, kotelna, telefonní centrála, kasino, kino, sauna, jídelna, podzemní garáž, věznice s pěti celami a strážnice.

Z vnějšího opevnění nezůstalo skoro nic

„Hochwald” mělo bránit šest protileteckých krytů s dvoumetrovými stěnami a stropy. Konstrukce hlavního krytu byla průběžně posilována dalšími železobetonovými plášti s dilatačními spárami, takže nakonec dosáhla šesti metrů (pro srovnání: strop v Hitlerově Vlčím doupěti měl tloušťku až osmi metrů). Šéfa za několikasnásobným plotem (ten poslední byl pod proudem) a dvojím minovým polem hlídal pětisetčlenný ochranný oddíl policie a patřil k němu i obrněný vlak  SS na nádraží v nedalekých Kruklankách. A není divu –  milovník starogermánských mýtů, blouznivec čisté krve, vyznavač okultizmu a organizačně mimořádně výkonný administrátor vyhlazování zde přijímal vysoce postavené soukmenovce (Göringa – o jeho sídlech na Mazurech čtěte více ZDE) i další hosty – mimo jiné   generála Vlasova, šéfa více než půlmilionové protibolševické armády, podobně jako konstruktéra nacistických balistických raket bořících Londýn Wernhera von Brauna, který později postavil pro Američany nosič Saturn, jenž vynesl jejich loď Apollo k Měsíci (tady mu Himmler nabídl členství v SS). Zde na tajné konferenci v září 1944 vznikl i nápad založit organizaci Vlkodlaků (“Werwolf” měl ve znaku runu “vlčí hák”, kterou používala i divize SS “Das Reich” a v současnosti ji mají na nášivkách příslušnící ukrajinského praporu Pravého sektoru “Azov”). Vlkodlaci měli vraždit a klást záškodnický odpor na ztracených územích a nechvalně se proslavili především v našem pohraničí. Prý mají na svědomí i velký výbuch v Krásném Březně v červenci 1945.