Začalo to v kruhu kolem ohně. Naši předci se tak hřáli, když už jim nestačily kožešiny. Z pod hvězdnatého nebe se otevřená ohniště přestěhovala tam, kde člověk nacházel ochranu před nečasem. Topilo se proto v jeskyních, které měly možnost odvodu kouře a pak samozřejmě i v prvních dost primitivních chýších – ty slovanské již v době starohradištní nebyly výjimkou.
Ohníčky si tenkrát lidé v chýších dělali mrňavé, s průměrem sotva třiceticentimetrovým až po velká třímetrová (výjimečně) ohniště sloužící snad jako poradní ohně. Ohniště byla buď v úrovni země, zahloubená anebo vyvýšená a i tvar se mohl různit – jejich pozůstatky jsou kulaté, oválné, čtvercové či obdélníkové. Tato ohniště již mohla být vymazána hlínou nebo vyložena kameny. Vyvýšená vystupovala na kamenném nebo hliněném soklu nad terén asi dvacet centimetrů. Někdy byla zcela nebo částečně ohraničena tak, aby uhlíky nepadaly okolo. Kde už byly v chýších dřevěné podlahy, byl kolem ohniště bezpečností prostor jen z udusané hlíny nebo vyložený placáky. Tato otevřená ohniště sloužila nejen k vytápění, ale též k vaření a osvětlení.
Objevují se první pece
Už odborné označení dýmná jizba naznačuje, že s odvodem kouře z prvních pecích to nebylo nic moc. Pec totiž tvořilo jen zaklenuté ohniště, vlastně bez komína, tak nanejvýš s nástavbou nad klenbou směřující kouř k díře ve stropě, pokud ovšem z pece neodcházel otvorem pro přikládání zvaném pekelec, čelesno nebo prostě ústa. Pec bývala postavena z toho, co bylo po ruce, kamene nebo hlíny, protože až do vrcholného středověku si ji většinou uplácali sami obyvatelé domu. Nejstarší pece byly jen z nasucho poskládaných kamenů. Vznikaly již ve starohradištní době souběžně s otevřenými ohništi. O něco mladší byly pece hliněné s čtvercovým nebo obdélníkovým půdorysem. Stavěly se tak, že na dřevěnou či proutěnou konstrukci se postupně omazala hlína a když celá pec důkladně vyschla, dřevěnou výplň zapálili. Ohniště rovnou za vstupním otvorem nebo trochu zahloubené bylo někdy vyloženo do jílu zatlačenými oblázky. Hrnce, v nichž se vyvářelo, stály u pekelce, takže mnoho světla pec též neposkytovala. Když se ovšem její kopule rozpálila, poskytovala teplo dlouho a dal se v ní péct chleba. Také požárů trochu ubylo.
Nastupují krby
Dalším vývojovým krokem byly krby, tedy částečně uzavřená ohniště spojená s komínem. Ostatně slovo komín má původ právě v latinském pojmenování krbu – caminus. A místnost s krbem se jmenovala caminata, čili komnata… Nejstarší doložené krby u nás jsou z počátku 12. století na hradě Přimda a v Soběslavově paláci na Pražském hradě. I krb stával u stěny či v rohu místnosti. V románských domech najdeme i malé výklenky s krátkým komínkem skrz stěnu. Tyto minikrby sloužily také k osvětlení a dlouho přetrvaly na vsích v chlévech a stájích. Ačkoliv se v krbech dalo péct (spíš grilovat) nebo vařit, sloužily především k vytápění. Rozpálit kámen ovšem trvalo poměrně dlouho a útulnost klenutých prostor byla problematická. Proto kdo na to měl stěny buď obkládal koberci nebo uvnitř kamenné místnosti stavěl ještě jakousi dřevěnou krabici na bydlení, v níž už bylo v zimě o poznání přijatelněji. Současná krbová kamna (o nichž píšeme ZDE – mají samozřejmě se svými prapředky společné jen princip a jméno.
Těžké začátky kachlových kamen
Nejstarší kachle známe z kupeckých domů a klášterů v Německu. Odsud pochází i první vyobrazení kachláků z roku 1250. U nás pocházejí z této doby i zbytky takových kamen nalezené v Českém Krumlově a je i zmínka o nich z hradu Hazmburku. Nejstarší kachle připomínaly silnostěnné keramické válce se zúženým dnem a otevřeným hrdlem – dno mířilo do středu ohně, hrdlo do místnosti. Teprve od 14. století začali hrdlo uzavírat zpravidla čtvercovou do formy vymačkávanou zdobenou „zátkou“. Často se do takových kamen přikládalo ze sousední místnosti, kde se u jejich otevřeného ústí i vařilo a kam také ústil i zděný komín. Protože šlo už o pokročilejší kamnářské dílo, nastupoval zde už odborník, zpočátku hrnčíř, od jejichž cechu se kamnáři oddělili až během 16. století. Kachlová kamna v chalupách našich pradědečků zabírala v jizbě hodně místa a často se na nich i spalo. Ovšem ta největší v Evropě najdete v polském Gdaňsku. Skládají se z pěti set dvaceti bohatě zdobených kachlů a měří neuvěřitelných deset a půl metru. Podle novodobých legend byly tím jediným, co v poválečných zříceninách Artušova dvoru, kde se v lepších časech scházeli bohatí gdanští kupci, tyčilo vcelku neporušeno jako keramický pomník práce dávných kamnářů. (Ale v Gdaňsku za shlénutí stojí rozhodně víc, než jen tato gigantická kamna.)
Z čeho vznikly komíny
Není ohně bez kouře (i když se to říká obráceně), takže tam, kde se topí, je třeba kouř odvádět. Dýmníky čili kozuby směrovaly kouř od ohniště k o tvoru ve střeše nebo do podkroví, odkud prostě unikal dírami v krytině a štíty. Byly to prostě jakési obrácené trychtýře nad ohništěm, stlučené či sroubené ze dřeva a oboustranně omazané jílem. Používali je zřejmě už na hradišti na Levém Hradci v polovině devátého století stejně, jako v prakticky nezměněné podobě ještě o tisíc let později v selských staveních na Chodsku či v Polabí. Zakouřené podkroví mohlo být využíváno k pomalému uzení jako je tomu dodnes na salaších, kde bačové tímto způsobem konzervují své výrobky ze sýra – oštěpky (o uzení píšeme více ZDE). Oproti dýmníku vede komín kouř až nad střechu, prouděním vzduchu tak vzniká tah, který zlepšuje hoření. Z počátku byly komíny roubené a zevnitř vymazané hlínou, ale ty byly jako příčina častých požárů brzy zakázány. Komíny se stavěly jako součást zděných krbů buď coby průduch vedený v síle zdi, nebo přistavený zvenčí, někdy ale i směrem do místnosti.
Tak trochu ústřední topení čili hypocaustum
I způsob nejmodernější je pořádně starý. Předchůdcem horkovzdušného vytápění byla v klášterech a palácích zděná pec umístěná pod vytápěnými místnostmi. Buď horký kouř vedly kanály v podlaze a ve stěnách do komína, nebo pec nahřívala kameny a horký vzduch pak průduchy vytápěl hořejší místnost. Tento způsob hojně užívali již starověcí Římané v palácích a v lázních a logicky ho k nám na studený sever tedy přinesli mniši, využívající princip hypocausta ve svých klášterech. Vytápěli tak společnou ohřívárnu – calefactorium. Logické by bylo takové vytápění i v scriptoriích, aby v nich mnichům opisujícím posvátné texty a také jejich iluminátorům nekřehly prsty.
O počátky vytápění příbytků našich předků se zajímá i experimentální archologie. Na co přišla, se můžete podívat v Curii Vítkov, středověké osadě u Chrastavy – což je i náš tip na jistě zajímavý výlet.