Hrajeme kuličky

Cvrnkání kuliček je hra známá na celém světě. A kolik je zemí, přinejmenším tolik je klonů této hry a také pravidel. Hry s kuličkami se jmenují různě – v Anglii “Stovka”, ve Francii “Bloquette”, v Austrálii “Nux”. “Na dva důlky” hrají v Sýrii, “Na píď” Arabové, ve střední Africe cvrnkají “Dodo”. Své kuličky mají i Indiáni. Hraní kuliček přitom rozhodně není výsadou dětí, pořádně se u nich narozčilují i si zafandí rovněž odrostlejší.

(2015) *** Víte, že podle letopisců velký Caesar hrával kuličky? Hodně se tahle hra rozšířila ve středověku – na jednom ze svých mimořádně zalidněných obrazů zachytil cvrnkající hráče i mistr Peter Brueghel. Protože byla hra rozšířená i v alžbětinské Anglii zmiňuje ji také Shakespeare. I u nás máme národní kuličkářský svaz. Ale o cvrnkající děti na plácku skoro nezavadíme. Dřív klukovské půtky o kuličky občas končily strkanicí i bitkou vpravdě krvavou – golfařská noblesa lordů bylo totiž dětskému cvrnkání hodně vzdálená. A účast holek byla sice nízká, nikoliv ovšem vyloučená. Když už k ní došlo, zvyšovala sice míru handrkování, ubývalo však fyzických střetů. Pravda je taková, že holky hůř házely od základní čáry, ale při docvrnkávání bývaly pečlivější.

Renesance na obzoru?

Možná se obchodní řetězec, který v odměně pilným konzumentům vsadil na skleněnky se zobrazenými postavičkami z bůh ví kolikátého pokračování „Doby ledové“ mimoděk zasloužil o částečné znovuzrození této hry. Vyhrát skleněnku bývalo totiž terno, klasické hliněné kuličky se rychle omlátily. A tady můžeme hrát jen se skleněnými! Kuličky můžou být ostatně solidním byznysem: největší výrobce skleněnek je v Mexiku. Denně vychrlí dvanáct milionů kuliček a vyváží je do čtyřiceti zemí. – Tak si před tím, než se pustíme do hry my, srovnejme „velitelský čas“, pardon, sjednoťme pravidla. Ta naše nebudou tak složitá, jako u závodníků sdružených v českém kuličkářském svazu.

Jen tak si trochu cvrnknout

Směrem k důlku o průměru deset centimetrů vyhloubenému na pokud možno rovné ploše nejspíš patou odhazujeme z jednoho místa, ze startovní čáry vzdálené pět metrů, jeden po druhém v dohodnutém pořadí zvolené množství kuliček. Začínat bude ten, kdo se kuličkou důlku nejvíc přiblíží. V tak zvané „žravé“ variantě hráč, který se trefí z odhozu rovnou do důlku, bere všechno. Pokud se v normální hře hned trefí víc hráčů, rozhoduje o pořadí v cvrnkání počet jejich kuliček umístěných v důlku, případně vzdálenost těch dalších. Maximální počet kuliček na hráče jsou tři, počet hráčů pět (ale s plným počtem hráčů a se všemi kuličkami bývá kolem důlku docela nepřehledná tlačenice).

„Rychlá smrt“ a kdy „vítěz bere vše“

Nyní je úkolem hráče cvrnknutím dopravit libovolnou kuličku do důlku. Pokud se mu to podaří, pokračuje, v opačném případě uvolní místo následujícímu hráči z rozhozu. A tak až do konce. Ve hře, kdy bývá méně hráčů zklamaných, si každý hráč umístěnou kuličku z důlku vezme, ve „žravé“ hře celý obsah důlku bere ten, kdo do něj cvrnkne i tu poslední. Takže vedle dobré mušky je místo i pro nejrůznější taktické varianty. Ovšem možná úprava pravidel záleží na zúčastněných hráčích, shoda na nich by však měla být stvrzena PŘED hrou, abychom nemuseli improvizovaně řešit až nejasné situace.

O úloze mušky zlaté

Cvrnkání kuliček je jako účetnictví, čili o ztrátě a zisku. Chytrý a šikovný chrastí na konci obtěžkanou kapsou, nemehlo jde domů s prázdnou. A faktor štěstí? Pomůže jednou, dvakrát, jak se říká, štěstí (muška zlatá)  sedne i na vola, v sérii se ale ukáže, že tak popravdě štěstí přeje i v kuličkách především připraveným.

Mohou kuličkám propadnout dospěláci?

Jednoznačně ano. Děje se to, i když klekat a vstávat není s pupkem legrace a klouby si docela užijí. Vybalancovat na bobku rovnováhu může trochu bolet. Ale to vzrůšo! Pro odrostlejší, kteří vítězné kuličky mění na korunový ekvivalent, je to sice hazard – ale tak nějak spravedlivější, než jaký v hernách  nabízejí tupě blikající mašiny.