Na podzim a zjara prořezáváme stromy, keře a tvarujeme živé ploty. Nejrůznějších klacků máme najednou spoustu, a pokud jsme v sevřenější zástavbě, nebo máme nerudné sousedy, může být naše pálení zahradního odpadu podobné dráždění chřestýšů bosou nohou (dnes se to už vůbec nesmí). Pokud si na nás došlápnou přímo nebo „jen“ pošlou udání, nebude to z jejich strany hezké. Ale že my jim čoudíme pod nos, bude v rozporu s platnými vyhláškami. Co ale s tou dřevní hmotou máme udělat? Pomohou nám drtiče zahradního odpadu!
(2011) *** Vyhodit tenhle odpad není kam a ani jak. Taky by ho bylo škoda. Mohl by z něj být dobrý příspěvek do požehnaného kompostu, jímž můžeme i celkem mizernou půdu významně vylepšit. Jenže k tomu, abychom větve a větvičky mohly zkompostovat, je musíme patřičně rozmělnit. Kdybychom na to chtěli jít se sekyrkou, skoro jistě bychom toho brzy nechali.
Chvála drtičům
Naštěstí existují zahradní drtiče a ty i z obtížněji kompostovatelných materiálů udělají co třeba, byť samozřejmě ne bez naší aktivní účasti. A pokud na kompost netrpíme a chalupu máme jenom pro radost, s rozdrcenou dřevní hmotou si i tak snáz poradíme, protože objem odpadu zmenšíme nejmíň o polovinu. S tím pak šup do pytle a na skládku, anebo s usušeným do kotle na topení.
Čtyři způsoby drcení
Než se pro nákup nesporně užitečného pomocníka rozhodneme, je dobré vědět něco o principech, jimiž se jednotlivé typy liší.
- Kladivová konstrukce – Nejstarší typ pracoval s rotujícími kovovými koulemi na tyčkách, které větve údery rozbíjely. Ten, který se vyrábí dnes, rozrušuje vložené větve ocelovými tyčkami na protiběžně se pomalu otáčejících válcích, které zároveň větve vtahují do stroje.
- Nožový mechanismus – Konstrukce s rotující ocelovou deskou je opatřená dvojicí až trojicí vyměnitelných „nožů“, ocelových obdélníkových profilů s břitem. Dřevo se na nich vlastně strouhá jako třeba mrkev, jen značně hlasitěji. Nožovou řezačkou uděláme drobné štěpky, které se hodí například i pro mulčování záhonů. ¨
Frézovací válec – Nejméně hlučný drtič má ocelový rýhovaný frézovací válec, který dřevo vtáhne do pracovního prostoru a přítlakem k nastavitelné desce je rozdrtí. Válec se otáčí poměrně pomalu – asi 30 až 50 otáček za minutu. Štěpky jsou větší než z nožové řezačky a popraskané větvičky se hodí pro kompostování.- Šnekový drticí mechanismus – Drtiče se šnekem představují jakýsi přerostlý mlýnek na maso s tím, že hrany šroubovice jsou nabroušené. Šnek vtahuje větve do pracovního prostoru, řeže je a drtí na třísky. Z toho, co je na trhu, tento typ asi hlukem rozčílí nejméně sousedů, ale my si za ně docela připlatíme. Pozor na jednu věc: v některých obcích vyhlášky určují míru přijatelného hluku a tvrdší normy mohou drtiče úplně ze hry vyloučit.
Drtiče a technické pověry
Jsou drtiče bezpečné? Říká se, že ne, ale statistiky úrazů je vůbec nezmiňují. Jejich konstrukce úraz vylučují – ruka ani prst se do blízkosti pracovního prostoru vůbec nedostanou. Stroj se ale zničit dá, pokud se do něj dostane něco z kovu nebo kámen. Odnesou to nože, frézovací válce či šnek, obsluha ale zůstane mimo nebezpečí. A stejně je to pokud jde o úraz elektrickým proudem. Elektromotory jsou uloženy izolovaně a na kovové části nemůže napětí proniknout. A na elektrické zásuvky pro stroje provozované ve venkovním prostředí jsou předepsané proudové chrániče.
Když si drtič pořídíme
Umístíme ho jen tak daleko, abychom pokud možno nemuseli používat prodlužovačku, to je totiž jako říkat si o malér. A rozhodně ho nepoužíváme v dešti.- Což platí i pro mokré větvičky, které se k nožům nepatřičně lepí, jakož i pro dřevo od bláta či zeminy.
- Přes shora řečenou bezpečnost těchto strojů by se kolem nich neměly pohybovat děti. Nikdy také nepustíme drtič bez krytu.
- Po práci vždycky z drtiče zbytky dřevěné drtě odstraníme a nejméně jednou ročně stroj pořádně vyčistíme. Když zjistíme, že nože, fréza či šnek jsou tupé, svěříme je k nabroušení zásadně odborníkovi.