Dřín obecný, Cornus mas, je středně velký keř, který se za určitých okolností dá zapěstovat i na kmínku jako menší strom. Představuje zajímavou rostlinu, která kromě užitkových vlastností nabízí i několik rozhodně silných dekoračních efektů: právě ty často vedou k jeho pěstování v zahradách u domů. Nakonec využití dřínu známe už z antiky, která se obracela i k jeho léčivým účinkům. A prolínání užitkových vlastností s dekoračními dovedly Dřín obecný i Svídu i do našich zahrad.

Ze starého herbáře

Odborné jméno keř dostal dle latinského slova cornu, které je ekvivalentem našeho slova roh. Vysvětluje nám to citace z Matthioliho herbáře, který brilantně z italštiny přeložil známý český botanik a lékař Tadeáš Hájek z Hájku. Píše: „Dřinkový strom v latině od rohu jméno má, protože jako roh jeho dřevo tvrdé jest.“ To byl důvod, proč bylo dřevo dřínu zejména v minulosti tolik ceněno v řezbářství.

Dřín se představuje

Dřín obvykle dorůstá do velikosti kolem tří metrů, jen výjimečně více. Ve volné přírodě rostou keře dřínů nejčastěji na jižních, suchých a teplých svazích s propustným, vápenitým podložím. Vykvétá brzo z jara, podle průběhu počasí někdy už koncem března. Květy jsou žluté a opravdu droboučké. Protože však dříny rozkvétají v bohatých soukvětích, je kvetení velmi efektní. Jeho atraktivnost podtrhuje to, že se květy objevují ještě před vyrašením listů. Plody dřínu, tzv. dřínky, jsou červené, nevelké peckovice. Obvykle bývají kyselé až sladkokyselé a obsahují vysoké množství vitamínu C.

Do zavařenin i likéru

Dříny není nejvhodnější vysazovat ke zpevněným plochám, protože tyto velmi ozdobné peckovice jsou dekorativní na keři, ale spadané na chodníku či dlažbě působí nevzhledně: dobré je keře dřínů podsadit vhodnými druhy nízkých půdopokryvných trvalek. Dřínky dozrávají v září až říjnu. Pro přímý konzum jsou kyselé, ale zpracovávají se do různých polotovarů. Pro přímé ovocnářství se již šlechtí speciální odrůdy. V jihozápadní Evropě plody dřínů s oblibou zpracovávají do kompotů a zavařenin a v kavkazských oblastech k výrobě likéru zvaného dernovka. Osobitou chuť má destilát z dřínek. Nebo je libo chutný dřínkový sirup s vysokým obsahem vitamínů?

Univerzální keř

Zajímavé vlastnosti nabízí dřín z pěstitelského hlediska: vysoká odolnost vůči suchu znamená, že velmi dobře zvládá drsné podmínky, které jsou často průvodním jevem v městských aglomeracích. Protože dobře toleruje i určitou míru zasolení, prašnosti i větrné prostředí, stává se velmi cennou dřevinou.

Terminologický zmatek

Kromě základního botanického druhu existuje ještě několik zajímavých odrůd. Jsou to třeba ovocné odrůdy Děvín a Titus anebo bezesporu barevně velmi zajímavá žlutozelená odrůda Cornus mas ´Aureus´ a kultivar, který má zelené listy s bílými skvrnami Cornus mas Variegatus. A co příbuzní dřínu? Ačkoliv čeština pro ně používá jméno svída, odborný název Cornus nás i v tomto případě přesvědčuje, že rod svídy je s dřínem stejný. V názvosloví vůbec panuje nejednotnost, což však představuje spíše botanický problém: všechny keře z této rodiny jsou zajímavé a… krásné.

Jak na svídu

Pěstování svíd je zcela jednoduché. Jsou to totiž skromné rostliny, jimž se dobře daří v běžných podmínkách naších zahrad. Ideální pro ně je stanoviště na slunci nebo v polostínu: jsou to skvělé výplňové rostliny, které můžeme s úspěchem použít i na okraje skupin vyšších stromů i jako izolační zeleň. Nejsilnějších efektů dosáhneme při použití většího množství jednoho druhu.
Tyto svídy běžně dosahují velikosti od 120 do 200 cm. Případné zmlazení, které znamená radikální seříznutí starších větví, rostlinám neškodí, naopak vyprovokuje je k silnému růstu nových výhonů, které budou v zimě a v předjaří opět nápadné sytou barvou větví.

Druhy do zahrady

Jeden z nejzajímavějších druhů představuje v tomto ročním období Svída bílá (Cornus alba). Některé kultivary tohoto druhu mají i pěkně vybarvené listy, ale z těch se radujeme až později. Efektní již nyní je do červena hrající kůra mladých větví. Tento jev je nejlépe patrný u kultivaru Cornus alba Sibirica. Společně s ním se vysazuje zpravidla svída výběžkatá. Zvláště pozoruhodný je její kultivar C. stolonifera Flaviramea, pro který jsou typické žlutozelené mladé výhony – a tak společnost obou vysazených odrůd rozehrává příjemné představení pestrých barev. Tato kombinace se dá ještě vylepšit zatím méně běžnou C. stolonifera Winter Beauty, vyznačující se poměrně tenkými větvičkami, které v zimním období svítí žlutooranžově.