Aby mohl nový rok začít, musí ten předchozí skončit. Ať už se to sběratelům medailí líbí čili nic, je relativní důležitost prvního a posledního vlastně stejná, což je zajímavý námět k přemýšlení pro chvíle, kdy bychom se snad chtěli nechat unést pýchou a nebo přezíráním. Nostalgické loučení s tím, co už se nevrátí a sláva a radost nad přicházejícím, o kterém toho zatím moc nevíme, je pravidelně se opakujícím bláznovstvím spojeným s výměnou kalendáře. Ale kde se vlastně vzal silvestr a proč nový rok začíná prvním lednem?

S počátkem nového roku měli křesťané problém. Ačkoliv ve starověkém Římě připadal na 1. březen, křesťané ho počítali od 25. března, kdy bylo Marii oznámeno, že je těhotná. Ovšem též od 25. prosince jako dne Kristova narození, nebo od Velikonoc coby data jeho zmrtvýchvstání, jindy a jinde zase rok začínal od první adventní neděle… Teprve s přijetím gregoriánského kalendáře byl jeho začátek určen provždy na 1. leden, tedy den církevního svátku Obřezání Páně.

Kde se silvestr vzal

Oslavy posledního prosince se kryjí se dnem, kdy roku 335 zemřel papež Silvestr. Latinské jméno „Lesní muž“ si zvolil podle toho, že v době pronásledování křesťanů se skrýval v lese u Říma.  Na nejvyšší církevní úřad dosáhl  v 21 letech a spravoval ho jednou tolik let. Postavil čtyři římské baziliky (lateránskou, svatého Petra ve Vatikánu, svatopavelskou za hradbami a svatého Vavřince) a oltáře z kamene. Za jeho pontifikátu rozhodli, že Velikonoce budou vždy první neděli po jarním úplňku. Císař Konstantin, poté co sídlo říše římské přenesl do Byzance – Konstantinopole, mu předal i světskou moc nad Římem a celým Západem. Silvestr zavedl slavení neděle. Založil římskou pěveckou školu a sestavil seznam křesťanských mučedníků. Svatořečen – vyléčil císaře z malomocenství nebo ze slepoty. Patronem je domácím zvířatům a dobré úrodě, jeho odznaky jsou kniha, mušle a býk. S oslavami, jídlem a pijatikou neměl nic společného, pro což čeština našla rozlišení ve velikosti počátečního písmene.

Tyčinky poslední záchrany

Nejen na silvestra se vám může hodit rychlý recept na tyčinky k vínu, pivu a nebo jen tak. Ne každý se touží „natucnout“ nějakou potravinářskou konfekcí nejasného původu a tady víte, do čeho jdete: potřebujete jen tvaroh, Heru nebo máslo a hladkou mouku, vše ve váhovém poměru 1:1:1. Na čtvrt kila čehokoliv z řečeného ještě ½ prášku do pečiva. Vajíčko, sůl a kmín určitě doma máte. Tvaroh, tuk a mouku smícháte, prohnětete dobře, vyválíte a rádýlkem nařežete proužky. Na plechu potřete vajíčkem, osolíte, pokmínujete, pečete do dvou set stupňů a hlídáte, dokud tyčinky nedostanou zlatohnědou barvu. (Pro experimentátory: máme úspěšně vyzkoušenu záměnu tvarohu za brynzu, nebo strouhanou Nivu. Na posyp je zajímavý i mák nebo sezamová semínka, dále kari nebo mletá chilli paprika, červená paprika při pečení poněkud zhořkne.)

 Někdo to rád kynuté

Podobně jednoduchý – jen s dvouhodinovou časovou prodlevou – je recept na další tyčinky. To na půl kila hladké mouky vezmete kostku Hery, kostku droždí a špetku soli a všechno zpracujete nejlépe rukou v tužší těsto. Zabalíte ho do látkového ubrousku a necháte v míse pod vodou dvě hodiny odpočívat. Dále postupujete stejně, jako u tvarohových tyčinek: tedy ne moc práce, ne moc času a vcelku zaručený výsledek. Není  koneckonců celý tenhle svět báječný?