Salvia latinsky znamená „spasitelka“. Má nespočet lidových pojmenování, namátkou babí břich, rapaňa, nebo smrtka. Ten nejznámější ještě nevíte? Jistěže ano, jen jste si zrovna nevzpomněli na Saxanu, protože když příznivci dívky na koštěti zaslechnou o čaji, k jehož přípravě je třeba vyvařit babské ucho, je jim jasné, že nemůže jít o nic jiného, než o rostlinu v jistém směru příbuznou prachobyčejné hluchavce – „spasitelku“ šalvěj.
Vedle filmových čarodějů bylinu ctí i léčitelé, kuchaři a skuteční šamani, protože kouř z ní může působit omamně. Do stejného rodu se řadí přes sedm set druhů rostlin. Šalvěj luční roste na suchých loukách, pastvinách, kamenitých stráních i železničních náspech. Pokud ji ale budete chtít pěstovat, neznamená to ale, že by jí víc nesvědčily půdy bohaté na živiny.
Bylinky a král
Šalvěj znali a užívali už Číňané a o její užitečnosti nepochybovaly ani hlavy pomazané. Císař Karel Veliký (ale podle některých až jeho syn Ludvík Pobožný) ji zahrnul do „Nařízení o dvorcích císařských“, v němž byly vyjmenovány plodiny, které bylo třeba na panovníkových majetcích pěstovat. Šalvěji se dařilo i v klášterech, takže monotónní prozpěvování modliteb se v rajských zahradách mísil s bzukotem včel, které tento stálezelený, až sedmdesát centimetrů vysoký, od května do července kvetoucí polokeř mimořádně láká. Na zahrádce šalvěj uvítá chráněné slunné stanoviště s lehkou kyprou a dobře propustnou půdou. Těžkou půdu můžeme vylehčit pískem, perlitem nebo drobným štěrkem, nikdy ale nepřidáváme rašelinu, protože šalvěj a kyselá půda nejdou dohromady. Hnojíme kompostem a víceleté kultury na podzim trochou draslíku a fosforu a v předjaří dusíkatými hnojivy. Pokud po „zmrzlých“ přepichujeme sazenice ze semen, která jsme v březnu vyseli do pařeniště, nebo dubnové řízky či květnové odnože, činíme tak ve sponu 40×60 cm. Konce výhonů pilně zaštipujeme, aby se keřík dobře rozkošatil. Na stanovišti může být i deset let, ale po pěti letech zpravidla výsadbu obnovíme, za moc už nestojí.
Sklízíme šalvěj pro zelenou lékárnu
Čerstvé listí trháme kdykoliv, ale nejvíc éterických olejů se v nich soustřeďuje v teplých slunných dnech v poledne. Pokud chceme sklidit celou nať, dvakrát ročně ji seřízneme asi deset centimetrů nad zemí a pak sušíme pomalu ve stínu. Dokonale usušené listy a stonky se lehce drolí. Nebo ji můžeme nadrobno nasekat a ve vodě zmrazit, naložit do oleje (nejlepší je dobrý olivový), konzervovat v octu a prý i kandovat cukrem (bez záruky). To, že se říkalo, že komu šalvěj na zahrádce roste, ten nezemře, svědčí o mimořádné víře v její léčivé schopnosti.
Obsahové látky a co šalvěj léčí
Obsahuje totiž až tři procenta silice obsahující thujon, salviol, cineol, kafr, borneol a další terpentýny. Dále třísloviny, flavonoidy, rozmarýnovou kyselinu, látky podobné hormonu estrogenu a hořčiny, z nichž karnasol působí antibakteriálně. Kdo nemá rád chemii, uvítá praktickou stránku věci: šalvěj nám jako lék pomáhá při zažívacích potížích, křečích, chvění končetin, onemocnění míchy, žláz, jater, nadýmání i průjmech. Po zimě slouží detoxikaci, šalvějí pročišťujeme organismus a bojujeme proti jarnímu únavovému syndromu. Jako obklad nebo mast se používá při cukrovce, srdeční slabosti a migréně, mast z ní a nebo i jen rozdrcené listy jsou dobré na hmyzí kousnutí. Zatímco umělé antiperspiranty fungují tam, kde je použijeme, ale ne třeba na tváři, krku nebo na zádech, čaj z šalvěje působí celkově, protože snižuje i pocení nervového původu. A aby toho nebylo málo, s šalvějí se bělí zuby (už ve středověku prý její větvičky sloužily dámám a zženštilým krasoduchům jako zubní kartáčky), odvarem se čistí pleť od proklínaných pupínků a také se jí odstraňují z vlasů protivné lupy.
Šalvěj v kuchyni
Listy šalvěje jsou nepochybně dobré, protože si na nich pochutnávají i housenky, ostatně jediný vážnější škůdce rostliny. Použijeme je i my: už dva čerstvé rozdrcené listy šalvěje na porci dokáží kouzelně proměnit porci nádivky a nebo tučného masitého jídla. Mimo sezonu ji přidáváme samozřejmě i sušenou také do klobás a k rybám, do omáček. Zajímavě se chuťově snoubí i s mléčnými výrobky, vyzkoušejte ji do nakládaných sýrů nebo jako šalvějové máslo, případně do horkého mléka. Její samotné listy se dají obalovat v těstíčku a smažit jako květy černého bezu nebo akátu. Proti únavě se používá tzv. šalvějové víno. To 75 gramů drcených čerstvých listů vložíme do láhve suchého červeného vína, dobře uzavřeme a necháme při pokojové teplotě dva týdny. Pak víno přecedíme do jiné nádoby z tmavého skla a každý den pijeme před jídlem štamprličku. Tak na zdraví!
Šalvěj jako magická kytka
Původně zelenou barvu šalvěje překrývá hustý porost jemných chloupků, které způsobují její rozmyté obrysy a trochu tajuplné stříbrošedé zabarvení. Možná i proto patří k bylinám, v nichž si libují šamani opravdoví i jejich samorostlí následovníci při vykuřovacích praktikách, rituálech, meditacích a astrálním cestování. Ať už ji ale používáme jako lék a nebo v kuchyni, měli bychom být opatrní, protože ve vyšších dávkách je thujan v ní obsažený jedovatý a předávkování může vyvolat halucinace.
Šalvěji za oknem mohou v truhlíku dělat společnost levandule, mateřídouška a tymián – všechny tyto bylinky totiž snesou plné slunce a nevadí jim ani občasný přísušek. Původní forma je plně mrazuvzdorná, barevné variace jsou ale choulostivější, na záhonu šalvěj v zimě přikrýváme chvojím, v květináči ji umístíme mezi okna nebo do chladnější světlé místnosti. Víc se ale vyplatí ji v truhlíku každoročně vyměňovat, protože jí rozrůstající se omezený kořenový systém nesvědčí.