Obchodníci nabízejí superslevy, politici superdebaty a v bedně nás otravují soutěže průměru, z nichž má vyrůst nová superstar. Výkřik „To je super (případně „suprový“)“ zaslechneme několikrát denně. Ale co je vlastně super? To je relativní. Na jednom místě v krajině polského Podlesí se vzájemně opilují květy různých národností, kultur a náboženství a pak plodí mimo užitečné věci i proroky. Městečko jež dnes navštívíme se přímo Suprašl jmenuje. A prorok Ilja z nedalekých lesů se zase občansky jmenoval Eliasz Klimowicz.

(2014) *** Podle pověsti měl roku 1500 v zátočině říčky Suprašl pod mírným pahorkem uvíznout kříž vypuštěný mnichy u nějaké poustevny v lesích. Kopeček ovšem byl osídlen mnohem dřív, o čemž svědčí nálezy pazourkové industrie a keramiky z období šňůrové keramiky. Zbudovali na tom místě klášter a pojmenovali ho po říčce.

Novgorodský vojvoda do tohoto mužského kláštera povolal mnichy z Kyjevsko-pečorské lavry a řecké svaté hory Athos. Nejdřív postavili nevelký kostelík svatého Jana Evangelisty. Klášter měl ztělesňovat jagelonskou myšlenku spojení Poláků, Bělorusů a Litevců pod jedním panovníkem, a také hledání náboženské cesty mezi Konstantinopolí a Římem. Během šestnáctého století povstaly refektář, katakomby s kostelem Kristova zmrtvýchvstání, vlastní vinice, klášterní knihovna a rybníky. Vznikl unikátní tříkilometrový vodní systém s kanálem Nová řeka s mlýny a pilou. Igumena povýšili na archimandritu čili opata. Když klášter převzali Unité (řeckokatolíci), stal se Suprašl sídlem polského metropolity. Hlavní gotický chrám Zvěstování Marie Panny má čtvercový půdorys s čtyřmi věžemi v rozích, takže je krásnou ukázkou obranného kostela. Ve stavbě se podivuhodně prolnuly tradice řeckého obřadu s latinskou kulturou, čili Východ se Západem.

Proměny kláštera i města

Klášter byl nepopiratelným duchovním centrem oblasti. Od roku 1695 zde fungovala významná tiskárna. A klášter rostl. Zvonice nad bránou areálu je z roku 1752. Městečkem se Suprašl alespoň papírově stal papežskou bulou z roku 1798 v souvislosti s povýšením na sídlo řeckokatolického biskupa. Úředně totiž měl biskup sídlit ve městě, které však shluk budov kolem kláštera zrovna nepřipomínal. Když po rozdělení Polska připadlo území nejdřív krátce k Prusku a později k ruskému impériu, využili mniši hospodářského zázemí kláštera. Tedy dvou mlýnů, pily, dvou valcháren k zplsťování vlněného sukna, pivovaru, palírny, cihelny, papírny a několika krčem. Nabídli je německojazyčným řemeslníkům a židovským obchodníkům. Velmi dobře se zde ujala textilní manufakturní výroba. V polovině devatenáctého století dokonce čiperní  mniši průmyslníkovi Zachertovi prodali archimandritský palác a jedno křídlo kláštera.

Sláva místního sukna a tkalců

Po zavedení celní hranice pro polské zboží dovážené do Ruska a připojení osmnáct kilometrů vzdáleného Bialegostoku na železniční trať z Varšavy do Petrohradu využili místní podnikatelé i ruských investičních pobídek a manufakturní dílny nahradila tovární textilní výroba. Vznikl jazykový a náboženský Babylon. Přibyli němečtí protestanti, pravoslavní se smíchali s katolíky, posílil židovský živel. Zdejší látky a houně směřovaly do centrálního Ruska a ještě dál na východ – na Sibiř, do Turkestanu, ale máme doklady, že i do Japonska. Fabrikanti se jmenovali Huffert, Roter, Zachert, Buchholz, Jansen, Cytron… Z celkem ospalého zablešeného hnízda o třech stovkách duší, se stalo několikatisícové středisko textilního průmyslu významné nejen v bialystockém újezdu, ale v celé grodenské gubernii. Vedle bohatých vil továrníků vznikly školy a luteránský kostel. Dřevěná synagoga byla nahrazena zděnou klasicistickou budovou (která samozřejmě  druhou světovou válku nepřežila).

Co stojí za vidění

Za první války Suprašl obsadili Němci a mniši utekli. Po roce 1919 už v hranicích Polska klášter získali katolící. Ty z něj roku 1939 vyhnali sověti, pak přišli zase Němci a unikátní kostel roku 1944 vyhodili do povětří. Ústřední kostel z let 1503-1511 byl naštěstí dobře zdokumentován, takže dnes můžeme obdivovat jeho repliku, která postupně vznikala od roku 1982. Po válce ovšem v klášterních budovách sídlila zemědělská průmyslovka. Dnes je v bývalém paláci archimandritů velmi zajímavá a výtvarně moderní expozice ikon. Dík vzduchu prosycenému pryskyřicí jehličnanů z okolní chráněné krajinné oblasti Knyšinský prales má městečko statut klimatických lázní. A je s podivem, kolik se zde z osobité leč hořlavé architektury zachovalo. Je tu dost vesnických stavení i domy tkalců připomínajících textiláckou etapu devatenáctého století. Kino Jitřenka je ojedinělá památka dřevěného modernismu z třicátých let dvacátého století. Z té doby je i původně letní ozdravovna dětí z Bialystoku, Slezska a Německa, v které dnes sídlí fenomenální divadlo Wierszalin.

Oceňované divadlo

Wierszalin patří k divadelním projektům, které vznikají na okraji hlavních dramaturgických proudů a svou výlučností se stávají legendou. Doma i v zahraničí pak sklízejí ceny. Je z rodu brněnské Husy na provázku, liberecké Ypsilonky, ústeckého Činoherního studia nebo třeba hradeckého loutkového Draka. Dramaturgií se prolínají národnostní a náboženské okruhy kulturního dědictví tohoto osobitého pohraničí evropské civilizace. A co to je ten „Wierszalin“? Název má podle „hlavního města světa“, které mělo vyrůst na mýtině v nedalekém pralese.

Sedlákova cesta k božímu trůnu

Hraniční pomezí imperátora vší Rusi zajímala především z pohledu vojenského (viz naše vyprávění o „carské silnici“ ZDE).  V krajině zázračných rabínů, poustevníků, popů a tatarských imámů sloužících svému Bohu v z prken stlučených zelených mešitách, nebyla o jurodivé starce, na rozdíl od chleba, nikdy nouze. O životě místního proroka a jeho sektě mluví spousta legend, v nichž se podivuhodně proplétají mýty staré i zcela nové s prokazatelnou skutečností. Prorok se jmenoval Eliáš Klimovič, a byl synem Vavřince z chutoru (hospodářství) asi půl versty za Starou Gřibovščiznou. Pokřtili ho po prorokovi, který utekl před králem Achabem na poušť a do vyhnanství mu vodu a chleba nosily vrány. Pak na hoře Karmel porazil velekněze falešných bohů v souboji, komu lépe chytne obětní hranice. Taky musel čelit piklům Achabovy manželky pěkné Jezabel, a když se jeho dny naplnily, nezemřel, ale odejel rovnou do nebe na ohnivém voze. V polsko-běloruských lesích v pohraničí carského Ruska prorokův návrat spatřovali v pobožném Klimovičovi budujícím kostely a svůj Wierszalin – dřevěný Nový Jeruzalém. Eliáš ovšem používal ruskou transkripci svého křestního jména, tedy Ilja.

Půlčík a zrození proroka

Iljova svatá sláva měla paradoxně prazřídlo v postrachovi lesních vsí, banditovi Půlčíkovi. Ten kradl, přepadal a loupil, podpaloval stohy a kvůli výkupnému unášel mužiky, úředníky i popy. Bezmála v ničem se ale běloruský darebák  nepodobal romantickému ukrajinskému zbojníkovi Nikolovi Šuhajovi. Podle pamětníků to byl podsaditý debil hovořící nesouvisle, ale schopný pěstí zabít býka. Carská policie i kozácké hlídky na něj byli ale krátcí. Děsil kraj. Že by proti banditovi pomohlo nebe? Hluboce věřící Ilja se pro přímluvné modlitby vydal pěšky za tehdejší známou církevní autoritou. Jan Kronštadtský (1829 – 1908, později prohlášený za svatého) žil u Finského zálivu a pod studeným sluncem Petersburgu byl zpovědníkem carů. Ilju vyslechl, požehnal mu a povolil sbírku na kostel. Mezitím ale Půlčíka někdo zabil. Lidé to přičetli k dobru Iljově zbožnosti. Léčitelské schopnosti, o Písmo se opírající strohé příkazy a napomenutí a předpovědi, které náhodou vyšly, dál už jen násobily jeho slávu.

První sbírka

Pobožný sedlák, který četl málo a psát a počítat vůbec neuměl, musel být ohromující osobností. Kdo smrká do rukávu, jako dítě běhá bos a jako dospělý pluhem obrací zem, se nesnadno stane prorokem. Iljovi se to povedlo. A jeho sláva rostla úměrně k vzdálenosti. Byl to navíc hezký chlap a tak se o něj staraly hlavně svíčkové baby. Z dálky se k němu jako vosy na med slétali poutníci – a nepřicházeli s prázdnou. Sbírka na kostel rostla. Roku 1904 se začalo stavět a práce šly z počátku rychle. Prý nějaké prostředky poslal i Jan Kronštadtský. Mužici z tohoto dřevěného světa si mezi sebou šuškali, že zděný kostelík „sám ze země vyrostl“.

Dají-li medaily…

Sedlák Eliáš měl pořád méně času na chalupu, pole a krávy. Jistě se mohl sát boháčem – kdyby ovšem nebyl Iljou. Světská sláva, kterou lze často za peníze pořídit, mu moc neříkala. A tak peníze schovával ve snopech a zakopával v zemi a pak je vozil do újezdního městečka v pytlích od ovsa spočítat Židovi. Potom rozdával. Nejvíc na stavbu, ale také hojně na sirotčince a školy. Stal se váženou osobností, ale bylo mu to jedno. Jen medailemi, jimiž ho za charitu carské a později i polské úřady ocenily, hrdě cinkal na svém dlouhém černém kabátě. A vedle lásky probouzel i nenávist. Jeho popularita i samorostlé výklady bible děsily tradiční pravoslavné duchovenstvo.

Velká válka

Po vypuknutí první světové války byli Ilja a všichni obyvatelé vsi před pruskou frontou přesídleni do dalekého Krasnodaru. Ilja se ženou a dcerou se vrátil zřejmě až roku 1919. To už bylo na Grzybowszciznie Polsko. Poté, co prodal chutor a všechny rodinné peníze určil na opravy válkou zdevastovaného kostela, se jeho manželství rozpadlo. Kompletně opravená stavba byla vysvěcena až roku 1929. Jenže v třicátých letech světová krize zasáhla i tento zapomenutý kout. Lidé netušili, proč je Bůh tak zklamal, a o to víc sluchu věnovali podivínům. Duchovní prázdnotu zaplnil i Ilja, který začal kázat o neodvratném konci světa. Posluchačů měl spoustu. Společenství, které kolem Staré Grzybowczyzny soustředil, dnes badatelé nazývají „gřibovská sekta“.

Vlastní církev

Pozornost, kterou samozvaný prorok budil, nešla opět pod nos pravoslavné hierarchii. Ilja byl jako neřízená střela – tak mu (v rozporu s církevnímim předpisy) nabídli stát se mnichem, jen aby zmizel lidem z očí. Kutnu ale Ilja nosil jen krátce. S igumenem se pohádal a církev za to zrušila svěcení jeho kostela.Takhle ale se s Iljou nejedná! Ilja od pravoslaví odešel. To bylo v roce 1934. Prostřednictvím nějaké ženské svůj kostelík popům natruc věnoval katolíkům. Sám se rozhodl postavit se do čela vlastního náboženství a svou vizi zhmotnit v tom, co bychom dnes nazvali „Projekt Wierszalin“. Vysnil si nový střed světa, kam Satan po Soudném dni nedosáhne. V něm, uprostřed lesa, postavil několik domů a začal budovat další kostel.

Vzniká Wierszalin

Svému městu vymyslel Ilja jméno Wierszalin. Slovo pochází z ruského „soveršiť – naplnit“, a tady ve městě spravedlivých uprostřed Knišinského pralesa měl být naplněn osud lidstva. Sem začali pořádat poutě lidé z okolí, z celého Polesí a prý až z Volyně. Prorok jim žehnal, napomínal je, léčil a tu a tam udělal nějaký ten zázrak. A co nedokázal Ilja, dovršila davová psychoza a autosugesce. Největší místnost dřevěného domu, v němž Ilja bydlel, sloužila během stavby kostela zároveň jako modlitebna. Na stěnách visely ikony s jeho vlastním vyobrazením. A osada rostla. Vznikaly dřevěná elektrárna, větrný mlýn… Jeden dům obývaly ženy, které Iljovi pomáhaly. To samozřejmě vedlo k řečem o divokém Iljově životě. Na lesním pahorku začaly růst základy definitivní svatyně. Lidé došli k tomu, že Ilja není jen prorok, ale sám Kristus.

Příběh o ukřižování

Šílená káča událostí se roztočila – aby byl Nový Jeruzalém připraven na Mesiášův příchod, bylo třeba proroka ukřižovat. Ilja sám vymyslel působivé mystérium, ale jejda – něco se zvrtlo. Že by zapochyboval o svém zmrtvýchvstání? Když uviděl kříž, hřeby a kladivo a přistoupil k němu muž hrající biblického Jidáše, aby ho políbil na tvář, dal mu Ilja pěstí, utekl a skryl se v krechtu na erteple, kde setrval tři dny. Tato událost prý překvapivě neměla na důvěru k prorokovi záporný vliv, spíš naopak, o církevních svátcích se sem stahovalo až deset tisíc věrných. Vydělávaly na tom okolní vsi, které se začaly dík „poutnickému průmyslu“ neslýchaně rozvíjet. Ilja si po nevydařeném mysteriu dal udělat rakev. (Jak se ukázalo později, zbytečně, nebylo mu dáno ji použít.) K zmíněnému neukřižování mělo dojít o žních roku 1936.

Les plný svatých 

Podle badatelů měla Iljova sekta dopad na celý duchovní život oblasti. Obyvatelé okolních vsí tvrdili, že církev odpadla od Písma a proto sami přejímali kostely. Jako kdysi naši husité se dovolávali blízkého konce světa a návratu Krista. Množila se obrácení a zázraky. Místní drni v láptích nacházeli v Iljově osobě svatost samým sobě tak podobnou. Někteří z nich se sami začali ztotožňovat s biblickými postavami, anděly, apoštoly a bohorodičkami. Lékaři pro to mají diagnozu – hysterie. Dcery a synové přímých účastníků těch událostí tvrdí, že nepochybně schopný manipulátor a charismatický prorok Ilja tyto a další samozvané apoštoly tvrdě hnal holí. Nicméně aby zajistil kontinuitu hnutí pro nějaké nenadálé události – například vlastní nanebevstoupení – jmenoval svého nástupce. Byl jim prý jistý Vasil Daviďuk. Naneštěstí mezi něj a světce vstoupili bojovní kohouti (z toho lze soudit, že Ilja nebyl prost sázkařských vášní smrtelníka). Zápas vyhrál Iljův kohout, ale zhrzený Vasil mu prý zakroutil krk. Za to ho prorokovi příznivci vyhnali…

Konec proroka

Pak v září 1939 začala druhá světová válku. Podle tajné doložky paktu mezi Německem a SSSR tento kus Polska připadl sovětům. Velké skupiny obyvatelstva byly znovu jako za cara vysídleny do tentokrát sovětského vnitrozemí. Pro NKVD představovaly církve vůbec a neuchopitelné sekty zvlášť, jasného nepřítele. Víc než sedmdesátiletého proroka Ilju práskl jeho bývalý apoštol Daviďuk. Připomínáte si to jméno? Ano, muž z kauzy s kohoutem, který nezapomněl na svou dvojí porážku. Eliáš Klimovič se dostal do tábora nucených prací nedaleko Irkutska. Co tam ale se starcem cinkajícím carskými medailemi? Prohlásili ho za blázna. Podle výzkumu věrohodného občanského sdružení Memorial zemřel v jednom sibiřském starobinci. Shromažďoval i tam kolem sebe nové věrné?

Co zbylo z Wierszalinu

Stále živé legendy potvrzují sílu víry v proroka. Někteří odmítají věřit Memoriálu. Podle jedněch sověti proroka zastřelili hned za domem, podle jiných ho odvezli do Moskvy a tam prý radil v Kremlu samotnému Stalinovi … Před Iljovými fotkami a naivistickými obrázky palili dlouho místní svíčky jako před ikonami, jeho kult byl prý živý ještě v devadesátých letech minulého století. Vyznavači byli nenápadní, tiše si zpívali své písně, modlili se a věřili, že se Spravedlivý vrátí. Dnes do bývalého Nového Jeruzaléma přijíždějí po lesních cestách už jen zvědavci lovící vítr a pošetilé legendy. Zůstaly tu dva domy, stodola, studna a jakési základy na hůrce, které pohlcuje les. V lesním údolíčku, které Ilja nazýval podle Bible Dolinou Jozafat – tam měli věrní, až přijde čas, čekat na Apokalypsu – je domek patřící lesní správě, a v něm si dnes lze pronajmout letní byt. Dva další domy prý byly přeneseny jinam, jeden z nich shořel ještě za války, v druhém zařídili v nedalekých Leszczanech školu. Dřevěný Klimovičův svět mizí, ale v Grzybowszcyznie dodnes stojí první Iljův zděný kostel a divadlo Wierszalin hraje o prorokovi stále vyprodané mysterium…