Průmyslové Chicago přitahovalo jako magnet spoustu lidí. Velké množství jich přišlo ze střední Evropy. Tragédie lodi Eastland připravila o život i 220 Čechů a stala se tedy historicky největší ranou naši krajanské komunitě. Přesto o ní víme málo. Odehrála se 24. července 1915, tři roky po potopení legendárního Titanicu, v přístavišti na Chicago River.
Titanic a lidé z něj mají fanouškovské kluby, rozhádané historiky a nesmazatelný otisk zanechali i v popkultuře. Proto jeho srovnání se zapomenutým Eastlandem možná někoho překvapí. Na Titanic se nalodilo 2223 pasažérů, na Eastland dokonce 2572. Ačkoliv celkový počet obětí Titanicu byl 1523, cestujících zahynulo „jen“ 829, zatímco na Eastlandu 841 (plus 2 členové posádky a 1 zachránce). Vlny Atlantiku pohltily zaoceánskou loď 640 kilometrů od pevniny a pohřbily ji po 160 minutách do hloubky bezmála čtyř kilometrů, Princezna z Jezer (jak Eastlandu také říkali) své cestující zabila za dvě minuty a to jen šest metrů od přístavního mola.
Zapomenutá tragédie
Chicago se rozvíjelo bouřlivě – o jeho gangsterských dějinách píšeme více ZDE. Jeho továrny potřebovaly neuvěřitelné množství rukou. Pracovní sílu poskytli především chudí přistěhovalci z Evropy a Američané první generace. Koho by jejich osud zajímal, vždyť na Eastlandu se neutopilo ani jeden milionář, jen samí nezajímaví lidé s obtížně vyslovitelnými jmény. Vedle Čechů najdeme mezi obětmi i 135 příjmení polských, dále německá a maďarská. A ve víru světové války se osm set utopených civilistů daleko v Americe nějak ztratilo. Ačkoliv při této katastrofě zahynulo víc lidí, než při legendárním požáru, Velkém ohni z roku 1871 s třemi stovkami obětí, spousta obyvatel Chicaga o tom, co se u nábřeží jejich města tenkrát stalo, ví málo nebo nic.
Z palubního deníku
Společnost Michiganská paroplavební si novou loď pro linky na Velkých jezerech objednala v říjnu 1902 v Jenksově loděnici. Eastland byl 81 metrů dlouhý, 12 široký a měl výtlak 1900 tun. Měl sloužit rychlé přepravě zboží podléhajícího zkáze, tedy především ovoce, a 500 cestujících. Cestovní rychlost lodi byla 20 mil, tedy 32 kilometrů za hodinu. Pokřtili ji roku 1903. Jméno nesmělo mít indiánský původ a být delší než osm znaků. Došlo celkem 565 návrhů a víme, že autorkou vítězného byla žena. Získala celoroční volnou vstupenku na všechny plavby Eastlandu a deset dolarů navrch, což tenkrát nebylo zrovna málo. Elegantní parník měl plout na linkách mezi Chicagem, Michigan City, South Havenen a St Josephem. Další z přezdívek, které pro svou rychlost získal, byla Jezerní chrt. Několikrát změnil majitele a ti ho přestavěli na čistě osobní loď.
Zlopověstná krasavice
Eastland v přístavu
Eastland přes nepopiratelnou krásu a rychlost od počátku neměl dobrou pověst. Ve vlnobití, které dokáže být na Velkých jezerech stejné, jako na moři, se choval nestandardně. Nevalné pověsti Eastlandu přispěly i srážky s jiným parníkem a remorkérem i vzpoura šesti topičů kvůli malé porci brambor a sekané, která skončila u soudu. Nicméně mezi cestující veřejností se rychlá a elegantní loď těšila velké oblibě. Rejdaři ale o lodích jako ona říkají, že mají „těžký vršek“, což ohrožuje jejich stabilitu. Proti takovým řečem kazícím kšeft nabídl tomu, kdo nezpůsobilost lodi prokáže, jeden z majitelů pět tisíc dolarů. Je s podivem, že se nikdo nenašel, ačkoliv problémy s velkým podélným náklonem lodi se objevovaly od počátku. Parník další vlastníci přestavěli na čistě pasažérskou loď. Jeho povolenou kapacitu ale úřady stále snižovaly. Z 3300 cestujících na 2800, pak na 2400 a nakonec na 1125. Po potopení Titanicu loď vybavili dalšími záchrannými čluny. Byly ale zavěšeny moc vysoko a loď se stala ještě vratší. Proti hnití horní dřevěnou palubu překryli betonovým potěrem – ten také hodně váží. Přesto tři týdny před katastrofou prosadili majitelé nové osvědčení navyšující povolený počet cestujících na 2500.
Neštěstí minutu po minutě
Od roku 1911 pořádala pro své zaměstnance společnost Western Electric Hawthorne Company výroční piknik v písečných dunách u Michigan City v Indianě. V sobotu 24. července 1915 měly výletníky z Chicaga přes jižní cíp Michiganského jezera na místo převézt Eastland a dalších pět lodí. Vydalo se sedm tisíc lístků – zaměstnancům k mání po sedmdesáti pěti centech, mládeži za polovic, děti zadarmo. – V 6.30 začalo naloďování účastníků setkání s rodinami a piknikovými koši. Byla sobota, ale do práce dnes nemuseli. Většina si ani nikdy nebrala dovolenou. Výlet byl pro ně svátek i významná společenská událost. – V 6.40 se loď poprvé zhoupla směrem k nábřeží Clark Street. U Eastlandu to při nastupování lidí nebylo neobvyklé, inženýr Joseph Erickson vydal pokyn naplnit balastní nádrže, aby se plavidlo vyrovnalo. Pumpy ovšem nefungovaly. – V 6.51 se loď ustálila, ale o dvě minuty později se vychýlila v opačném směru. Cestující přibývali na palubu rychlostí padesát osob za minutu. – V 7.10 je kapacita parníku naplněna. Oficiálně je na palubě 2 572 pasažérů. Ve skutečnosti jsou jich asi tři tisíce. – V 7.16 náklon již dosáhl patnácti stupňů. – V 7.20 začala do lodi proudit voda okny na levoboku. Část cestujících má pořád ještě z houpání legraci. Posádka se pokusí přesvědčit lidi, aby se po lodi rozptýlili rovnoměrně. – Nic nepomáhá. V 7.27 náklon dosáhl třiceti stupňů, o minutu později pětačtyřicet. Židle, láhve, piknikové koše a lidé se valí po palubě. V podpalubí drtí piano výletníky. Orchestr na další lodi připravené k výroční plavbě do písečných přesypů hraje „Pluji do starého dobrého Dublinu“. Na horní palubě lidé přepadávají přes zábradlí. Palubní inženýr Erickson odstavuje kotle, aby zabránil výbuchu, jehož následky by byly zdrcující. – V 07:30 se Eastland pokládá na bok.
Temná svědectví
Kdo nespadl do vody, zůstal uvězněn v podpalubí. Spisovatel Jack Woodford napsal: „Nechápal jsem, že se před mýma očima mohl velký parník ukotvený u pobřeží, na klidné vodě a za výborného počasí, bez nějakého výbuchu nebo ohně takhle převrátit. Myslel jsem, že jsem se zbláznil. Parník velký jako oceánská loď se převrátil pomalu jako velryba, která si chce zdřímnout.“ A syn chicagského zubaře krajan Šimonek vypráví: „Víc než dvě stovky nás sedělo v podpalubí. Když se loď začala naklánět, smáli jsme se tomu, měli jsme to za obvyklé houpání a nenapadlo nás, že by hrozilo jakékoliv nebezpečí. Náhle jsme se všichni octli na jedné straně. Ačkoliv jsem dobrý plavec, měl jsem co dělat. Asi šest osob se mě snažilo chytit. Rád bych jim pomohl, ale sotva jsem se z toho sám dostal. Vyplaval jsem lodním oknem a na břeh mne už vytáhli.“ Jiný očitý svědek píše: „Nikdy na to nezapomenu. Lidé doslova pokryli říční hladinu. Někteří se snažili plavat, zmítali se ve vodě, chytali se čehokoliv a kohokoliv, vzájemně se potápěli a křičeli – ten křik byl nejhorší ze všeho.“ Krajan Vincenc Dubek byl na naklánějící se palubě s manželkou Kateřinou a třemi dětmi. Podařilo se mu z vody dostat mladšího syna. Staršího, dceru a ženu už živé nespatřil. František Doležal se snažil zachránit čtyřletou dceru Mary. Ale z převrácené lodi na ni spadla kladka a rozrazila jí hlavu. Pokusil se tedy pomoci tříletému Frankovi. Potápěl se pro něj marně, záchranáři ho museli násilím vytáhnout a nasadit mu želízka. Přišel o ženu a tři děti. Rodina Šindelářových zahynula celá – rodiče, švagrová a pět dětí, stejně jako Feníkovi. Před svatbou měli krajané Ervín Nádeník a Anna Řebounová. Sedmiletý Vilík Novotný se utopil spolu s rodiči a sestrou Maruškou. Jeho tělo leželo pod číslem 396 v provizorní márnici celý týden – nezbyl totiž žádný příbuzný, který by ho mohl identifikovat. Jen dva spolužáci a poloslepá babička.
Záchranné práce a co bylo potom
Okolní lodě se okamžitě zapojily do záchranných prací. Plavání nepatřila tenkrát mezi běžné dovednosti. Bylo chladné ráno, i muži měli na sobě těžké vlněné kabáty. Ženy a dívky v dlouhých sukních nasáklých vodou bylo také těžké z vody tahat. Nicméně i přístavní čumilové se vrhali do řeky nebo do ní házeli dřevěné předměty, aby měli tonoucí čeho se chytit. Kdo přežil, byl do 8.00 z řeky vytažen. Pravobok Eastladu posypali popelem z pod kotlů u pobřeží kotvících remorkérů, aby nebyl pro záchranáře tak kluzký. Křik vycházející z nitra lodi řezal divákům uši. Pak zmlkl. Potápěči z trupu vytahovali už jen mrtvé. Těla v provizorní márnici na nábřeží byla vyskládána v řadách po osmdesáti pěti, ale identifikace ostatků trvala několik dní, protože v dvaadvaceti případech zahynuly celé rodiny a nebyl nikdo, kdo by je poznal. Krajanskou sbírku na pomoc pozůstalým řídil Tony Čermák, který se později stal významným politikem a chicagským starostou.
Soudní dohra
Na vlastníky a provozovatele Eastlandu stejně jako na ty, kteří povolili navýšení počtu cestujících, byl vydán zatykač. Kapitán Pedersen unikl lynči davu a dostal se před porotu i s palubním inženýrem Ericksonem. Pro noviny byl proces vítané sousto. Vedle konkrétních lidí k odpovědnosti v některých případech volaly dravčí systém, pro který byl zisk víc než bezpečí a životy lidí. Nakonec stíhání a soudní spory ale stejně skončí osvobozujícími rozsudky nebo zastavením stíhání – jako by se vůbec nic nestalo.
Definitivní konec Eastlandu
Tragédie zmařených životů nevadila vojákům. Vyzdvižený parník přestavěli na školní dělový člun a přejmenovali ho na Willmette. V roce 1921 z něj střelci Sabin (jemuž je připisován první americký výstřel Velké války) a Anderson (první vypuštěné americké torpédo konfliktu) ceremoniálně potopili ukořistěnou německou ponorku UC-97. A roku 1943 se na ní během desetidenní plavby po jezerech prezident Roosevelt účastnil plánování válečných operací. O dva roky později ale byla Wilmette vyškrtnuta ze seznamu amerických vojenských plavidel. Pokusili se vysloužilce znovu neúspěšně prodat, a když kupce nenašli, vrak sešrotovali.
Strašidla u mola na Chicago River
Identifikace : 220 utonulých mělo české kořeny
Kotviště Eastlandu a místo kde se převrátil už vlastně neexistuje. Stojí na něm Hard Rock Café a z tehdejší provizorní márnice vznikla filmová a televizní studia. Nicméně přicházejí sem lovci duchů a sběratelé paranormálních jevů, protože ve večerních hodinách někdy voda u nábřeží divně šplouchá, jako by se v ní o život rval větší počet lidí. Jindy zde lidé slýchají i křik, ale vodní zrcadlo je přitom jen mrtvě nehybné. Jiní mluví o vlnách jakoby vyvolaných náhle se převrátivším plavidlem a o tom, že když se člověk nakloní nad hladinu, voda odráží zcela jiné tváře než jeho. Jiní vidí ženská těla v divných starodávných šatech. Tyto jevy má mít na svědomí energie, kterou místu předali nevinné oběti. – Na místě katastrofy byla v roce 1989 odhalena bronzová deska. To z přeživších zbývali už jen čtyři a zdravotní stav dovolil účastnit se jejímu odhalení jen čtyřiaosmdesátiletému krajanovi Hrubému. Téměř půlmetrákovou pamětní desku nakonec někdo o rok později ukradl. Obnovena byla roku 2003. Neštěstí připomíná i pomník v podobě kormidelního kola na chicagském Českém národním hřbitově. Poslední známá účastníce neštěstí Marion Eichholzová zemřela ve věku 102 let roku 2014.
Ohlasy a druhý život obětí z Eastlandu
Možné smrti na Eastlandu náhodou unikl syn českých emigrantů ze z Plzně George Stanley Halas (1895 – 1983), v americké sportovní paměti spojený s klubem Chicago Bears jako trenér, majitel a průkopník profesionálního amerického fotbalu zvaný Táta Medvěd. Jako dočasný zaměstnanec Western Electric už měl lístek, ale nalodit se prostě nestihl, ale tento příběh se stal oficiální součástí jeho životopisu. – Jeden z „nejameričtějších“ autorů a trojnásobný nositel Pulitzerovy ceny Carl Sandburg napsal o katastrofě a následném soudním procesu nejen rozzlobené publicistické texty, ale také báseň „The Eastland“, která se ovšem vydavatelům zdála příliš krutá a vyšla až ve spisech ze Sandburgovy pozůstalosti v roce 1993. – Příběh ducha za katastrofy utonulého chlapce inspiroval roku 1999 jeden díl hraného televizního seriálu o paranormálních jevech. A na základě knihy Potopení Eastlandu – zapomenutá tragedie od Jay Bonansinga z roku 2004 připravil umělecký ředitel chicagského divadla Andrew White k stému výročí tragedie oceňovanou muzikálovou inscenaci Eastland.