Dětské říkadlo Otloukej se, píšťaličko... Samozřejmě, že píšťalička není žádný velkolepý hudební nástroj, na němž vyloudíte božskou melodii, ale přesto by se obyčejná třeba vrbová píšťalka dala nazvat radostí, co se vejde do dlaně. Patří k Velikonocům a tudíž k jaru, a jaro znamená, jak říkají cynici, že jsme zase přežili… což je zpravidla dobrá zpráva a stojí zato si tedy tak trochu písknout.

Když jsme chválili všestrannost Bezu černého a jeho zdravotně blahodárné účinky, tak nějak jsme mezi způsoby „vnějšího použití“ jako jsou různé koupele a obklady, zapomněli zmínit bezové pískání. A podobné je to i s vrbovou píšťaličkou. Báječně si totiž při výrobě obyčejné klukovské píšťalky odpočinete, a když z ní nakonec vyloudíte zvuky, zaženete tím jistě chmury z mysli. Je to přitom tak snadné – píšťalička se vám určitě povede a až ji naučíte dělat i děti, budete pro ně král (případně královna).

Potřebujeme jen nožík

1. Na píšťalku z vrbového proutku, si vyhlédneme a uřízneme rovnou hladkou větvičku ne delší než patnáct centimetrů a silnou asi jako malíček. Neměly by na ní být žádné suky. Z jedné strany dřevo na konci kolmo seřízneme.

2. Zářezem kolem dokola přibližně ve dvou třetinách prořízneme kůru. Delší část prutu kolem dokola naklepáváme střenkou nože tak, aby se oddělilo lýko a kůra šla bez poškození stáhnout. Můžeme si přitom říkat: Otloukej se, píšťaličko… Před tímto úkonem můžeme proutek na chvíli namočit, aby se kůra snadněji uvolnila. U čerstvých proutků to  jde i bez namáčení.

Malá lekce z folkloru – Otloukej se, píšťaličko…

Lidová poezie popisuje výrobu s razancí bez kompromisů. „Dělám, dělám píšťalenku:/ píšťalenko, podař se mi,/ jestli se mi nepodaříš,/ dám ti ránu, až se svalíš.“ Z toho je zřejmé, že se kluci na pastvě s dílem zrovna nemazlili: „…huš, huš, huš,/ vrazím do tě nůž,/ vrazím do tě vidličku,/ budeš zpívat písničku,/ vrazím do tě štyry kudly,/ budeš zpívat hudly, hudly,/ vrazím do tě kudličku,/ vyrazím ti dušičku!“ Zjevně jde o nadsázku a vy do proutku nemlaťte jako šílení, jenom kůru citlivě leč důkladně naklepejte po celém obvodu, abyste ji uvolnili. Máte to? Tak jdeme do finále: „…mízo – lízo, zčerstva lez!“ Kůru oddělíme opatrným kroucením a tahem, vždyť dobře naklepaný proutek se sloupne skoro sám…

A už to můžeme zkusit

3. Jakmile kůra povolí, což průběžně zkoušíme kroucením, asi dva  centimetry od okraje opatrně vyřízněme zářez, o který se vzduch rozráží a píská. Z kraje můžeme šikmo seříznout spodní část, aby se nám píšťalka v puse pohodlněji držela.

4. A, jak řečeno výše, stáhneme uvolněnou kůru tak, abychom ji nepoškodili. 

5. Z volného prutu odřízneme malý kousek – jazýček. Jeho konec po zasunutí by měl dosahovat k začátku klínovitého zářezu. Tento kousek v horní části podélně seřízneme tak, aby vznikl po opětovném nasazení otvor pro proudění vzduchu.

6. Druhou část prutu kousek kolmo zařízneme a nasadíme na něj druhý konec kůry. Do náustku foukáme a posunem vnitřního špalíčku se snažíme tvořit tóny.

Flétničky a koncovky

Otloukaná velikonoční píšťalička je nejjednodušší hudební nástroj, který můžeme z vrby nebo z bezu vyrobit. Někdy si zkusíme udělat flétničku s dírkami a také vrtanou tak zvanou bezovou koncovku, jaké prý sloužily k muzicírování starým Slovanům. Říká se, že na koncovce se nedá hrát falešně. Pískání procvičuje důležité dýchání bránicí, a protože rychle otevírá psychické bloky, vyčistí vám hlavu.  Ale pozor, buďte ohleduplní – druhým může totiž vaše popískávání (což platí i pro tu nejjednodušší velikonoční píšťaličku) jít rychle a vydatně na nervy!