Tučným, a někde vcelku bez okolků nazývaným Tlustým čtvrtkem vstupuje obžerstvím a kratochvilnými radovánkami nabité masopustní období do mohutného finále. Teď anebo nikdy! Veselme se, radujme se a hřešme jako o život, protože až muzikanti zavřou basu do skříně, nastane Velký půst. Ačkoliv o Tučném čtvrtku se nám podle tradice má lesknout huba omastkem, abychom nejen na půst, ale na celý rok nabrali sílu, nabízíme dnes koblihy i těm, které zdravotní problémy odsoudily k dobrovolné či nutné střídmosti – čili koblihy pečené.
(2017) *** O masopustní tradici (ZDE) a samozřejmě také o zabíjačkových jitrnicích a klasických smažených koblihách (včetně našeho receptu na ně ZDE) jsme již psali. Nadcházející „Tučný čtvrtek“ otevíral posledních šest dní nezřízeného obžerství před čtyřicetidenním půstem končícím až o Velikonocích. Víme o něm už z doby posledních Přemyslovců na českém trůnu, to se ovšem týkal hlavně masa. V osmnáctém století se nedílnou součástí masopustního čtvrtečního jídelníčku na vsi stal knédl, zelí a vepřová pečeně, což se o století později rozšířilo i do měst. Sladké koblihové pokušení se s čtvrtečním masopustním datem pojí již od středověku, ač tehdejší koblihy koblihám našim byly hrubě nepodobné.
Z koblihové historie
Na Tučný čtvrtek si potrpíme především ve střední Evropě, a to hlavně katolíci v německy mluvících zemích a Poláci. Pokud to ale vypadá, že se pojídači koblih od těch, co je o masopustu pomíjejí, liší konfesně, není to pravda. Jedí je samozřejmě rádi i protestanti a také pravoslavní, i když ti podle svého kalendáře. A šíleně sladká smažená kynutá těsta najdeme i v arabských kuchyních. Modlářský a bezmála pohanský moment jsme vypátrali na moravské vsi, kde kobliha měla moc vpravdě magickou – tu z Tučného čtvrtka pověrčivé hospodyně usušily a pak v případě nějakého neduhu ve stáji namletou, nadrcenou či nastrouhanou přidávaly do krmení hospodářským zvířatům.
Koule cukráře v uniformě
Kdysi byly koblihy v Německu pečivem ryze sezonním, dnes už se ovšem pečou a smaží s nejrůznějšími náplněmi (zkuste třeba ty napíchnuté vaječným koňakem) celoročně. V německé tradici byla i výroba masopustních žertovných koblih naplněných místo ovocné zavařeniny například ostrou hořčicí nebo pilinami. Koblihy (Krapfen) vyráběné v peci už v šestnáctém století nebyly plněné. Za smažené prý může jakýsi cukrář sloužící v pluku střelců Bedřich Velikého (populárně Velkého Fricka). Poprvé je vyrobil roku 1756 – pečivo ve tvaru malých dělových koulí smažil v hlubokém kastrolu na otevřeném ohni. Koblihy s náplní v Německu zobecněly až na konci 19. století. V různých německy mluvících regionech je nazývají po svém, ale ve výsledku je to vždycky kulatý bobek. Ty nejvíc příbuzné našim najdete pod označením Berlínská kobliha.
Polské koblížky poznáte podle polevy
Katoličtí Poláci vzhledem k tomu, že přísný půst vcelku dodržují, si rádi užívají i předchozí karnevalové legrace. Koblihy (ponczki) a tlusty cztwartek k nim patří. Klasická kobliha je plněná zavařeninou (nově i pudinkem) a má cukrovou polevu s pomerančovou kůrou, nyní často i polevu čokoládovou. Koblížky jsou v polské kuchyni relativní novinkou, protože v ní zdomácněly až v devatenáctém století – a to je ještě dělali z chlebového těsta plněné špekovými škvarky. Nejstarší varšavská cukrárna Blikle, kterou najdete od roku 1869 v ulici Nový svět (Nowy świat 35), je svými koblihami proslulá (jsou vynikající, ačkoliv jejich polevu zrovna nemusíme).
Recept na pečené koblihy
Protože se koblihy připravované v troubě nekoupou jako křesťanští mučedníci v rozžhaveném oleji či dokonce v sádle, mohou nad nimi snad výjimečně přimhouřit oko i nutriční inkvizitoři a vyznavači skrupulózních diet. Za cenu absence charakteristického světlého prstýnku, který má mít koblížek v pase, odpadá zaklápění, odklápění, obracení a vůbec hlídání koblih při smažení. Použijeme půl kila hladké mouky a necelý čtvrtlitr mléka, dva žloutky (máme-li, jinak ale stačí jeden), padesát gramů jakéhokoliv tuku – klasiku představují máslo nebo sádlo, cukru asi třicet gramů, špetka soli, něco citronové kůry. Kdo chce, přejede dvakrát muškátovým oříškem po struhadle a přidá jeden vanilkový cukr kvůli vůni. Droždí použijeme kostku nebo dva sáčky sušeného. Dobrá zpráva, je, že se s těstem nemusíme mořit a dobře ho připraví domácí pekárna. Po hodině kynutí rozdělíme těsto na poloviny. Na pomoučené podložce vyválíme dvě placky, obrácenou sklenicí připravíme dvakrát pět (až šest) koleček a na polovičku dáme po lžičce zavařeniny. Přiklopíme, smáčkneme okraje a přemístíme na připravený plech. Kynout necháme pod utěrkou dvacet minut. Pak pečeme v troubě vyhřáté na sto osmdesát stupňů do zezlátnutí – tedy asi čtvrt hodiny. Koblihový fór je v tom, že tyto ještě horké v podstatě plněné vdolky natřeme rozpuštěným máslem smíchaným s rumem. S těmito relativně hubenými koblihami se nebudete před dietologickou policií ani svým svědomím muset na Tlustý čtvrtek schovávat ve sklepě!
Nejen pochoutky masopustní
Tradice je tradice, ale snad s výjimkou velikonočních malovaných vajíček nejíme zpravidla podle kalendáře. To se týká nejen pletence podobného vánočce, nebo bochánkům, jež by mohly být klidně mazancem. Upečeme si je kdykoliv chceme. Týká se to i koblih. Jejich slovenskou variantu v podobě makových šišek nabízíme ZDE. Kdo nemůže masopust držet na sladko, a přesto se nechce ošidit, pranic se nezpronevěří tradici, když zkusí naše vyhlášené kynuté zelňáky (ZDE). Ty podobně jako pečené koblihy nejsou třeskutě mastné. A zatímco „fašankové“ koblihy smažíme, pečené je můžeme (a rádi) celý rok – což ostatně platí i o shora pochválených zelňákách.