Když vyhořelo na sklonku devatenáctého století převážně dřevěné Chicago, nově se na spáleništi začalo stavět z trvanlivějších materiálů. Právě zde roku 1885 postavili pro jednu pojišťovnu úplně první mrakodrap na světě. O konstrukci se psalo jako o vrcholu odvahy, ač z našeho dnešního pohledu měřil směšných dvaačtyřicet metrů. Jak se ale na stísněných parcelách prudce rostoucích měst začaly vztyčovat další a další vzájemně si stínící budovy, v bytech a kancelářích byla stále větší nouze o světlo. A tak se narodily luxfery.

Brit James Pennycuick, vynálezce skleněných izolátorů usazený v americkém Bostonu, vymyslel tyto podivuhodné tvárnice roku 1885. Vyrábět je začal po dalších vylepšeních o deset let později v kanadském Torontu. Jméno, složené z latinských výrazů pro světlo a nosit – čili něco jako „světlonoš – luxfer“, vzniklo až roku 1897.

Požehnání pro architekty

Nového nápadu se chopil mladík, jehož tvůrčí fantazie později vynesla mezi nejpozoruhodnější moderní architekty – Frank Lloyd Wright. Navrhl dekor nových skleněných dlaždic. Protože moc se jich z dob luxferového pravěku nezachovalo, o to, co zbylo, se dnes na aukcích přeplácejí sběratelé. Wright také navrhl mrakodrap s luxfery proskleným průčelím, který, ač nebyl realizován, patří od těch dob do všech učebnic architektury. A skleněná cihla se dále zdokonalovala: fyzici spočítali nejlepší úhly dopadu světla na skleněný hranol, aby světelný efekt byl co největší a inženýři optimalizovali technologii výroby luxfer, aby lépe sloužily nejen jako dekorace, ale přímo nosný dobře ohni vzdorující stavební materiál.

Průhledné, matové i v barvě

Nadšení z novinky bylo veliké, ale ještě tu byly její dětské nemoci. Například mangan používaný při výrobě vedl k jejich postupnému fialovění, což dlouho představovalo problém. Ovšem dnešní luxfery jsou materiálově i technologicky už docela o něčem jiném – umíme také tónovat sklo už při tavbě a lisování a nebo barvit hotový výrobek zevnitř. Protože luxfery mají i izolační vlastnosti, které se v době stále sílícího tlaku na úspory hodně počítají, rozhodně nepředstavují jen oblíbené „retro“, ale mají i dobrou perspektivu.

Jak ze skla stavět

Dnes se používají na světlíky, sprchové kouty, stěny, příčky, ale také na stropy a podlahy. Zdí se z nich klasicky, když pojivem je betonová malta. Nebo se používá suchý způsob – vkládají se do hliníkového rastru, vymezují křížky a spárují silikonem. Další možností je vyztužení stěny plastovými profily a slepení luxfer speciálním lepidlem. Tam, kde stěnu z maximálně 15×10 kusů luxferů můžeme kotvit nejméně ze tří stran, lze dokonce použít Clik systém s plastovými profily a křížky, jež se do sebe prostě zacvaknou. A asi bychom neměli opomenout ani luxferové prefabrikáty, které se používají na klenby a horizontální, tedy pochozí plochy. Jak konkrétně při stavbě či montáži luxfer v bytě postupovat si můžete přečíst ZDE.

Hvězdná kariéra polykarbonátu

Roku 1953 přišli nezávisle na sobě pánové D. W. Fox v USA a H. Schnell v Německu na látku, jež je překvapila houževnatostí a pevností. Společný patent jejich společnostem byl potvrzen o dva roky později. Polykarbonát, který počítáme mezi termoplasty, se formuje vstřikováním nebo lisováním za tepla. Čekala ho v pravém slova smyslu hvězdná budoucnost, když už od roku 1960 se americká kosmická agentura NASA rozhodla používat tuto pryskyřici na přilby svých astronautů. My ho ale známe z pozemštějšího využití od neprůstřelných přepážek v bankách po výplně skleníků, pařeniště i střechy pergol proměněných v zahradní besídky, nebo využívaný v tvorbě dělících stěn v interiéru. Obchodních názvů polykarbonátů je spousta, nejznámější asi jsou Makralon či Lexan.

Vlastnosti slibují velkou budoucnost

Co předurčilo polakarbonátové pryskyřici velkou budoucnost, je vysoká rázová houževnatost, tedy praktická nerozbitnost a přitom lehkost, odolnost vůči teplu do sta stupňů a mrazu do minus čtyřicítky, možnost ochrany proti UV záření a samozhášivost v případě zasažení ohněm. Zrovna z toho v bytě moc nevyužijeme, ale kde jím nahradíme sklo, vyhneme se nebezpečí střepů.

Polykarbonát v bytě

Oceníme na něm to, co jiné materiály prostě neumí. A tak z něj stavíme průhledné či poloprůhledné dělící příčky a což je zvláště pozoruhodné, můžeme ho ohýbat do oblouků. To do zpravidla pravoúhlého interiérů pomůže vnést přívětivé organické tvary. Samozřejmou výhodou je i to, že polykarbonát je relativně lehký, což se o shora pochválených luxferech rozhodně říct nedá. Proč ho proto nevyužít v nově rekonstruovaných podkrovních bytech? Ještě víc nabízí polykarbonát obyvatelům rodinných domů – třeba při kopulovém zastřešení světlíků, na terasách nebo v oblíbených zimních zahradách.