Sodovkáři, kteří se tetelili hrůzou, že coca a pepsi cola je svorně zcela převálcují, si mnou ruce. Výroba klasického malinového nápoje s bublinkami zase trhá rekordy a začali ji proto hospodským nabízet i některé pivovary. Na chuť malinovce přicházejí i generace, které už nemají sladký červený voňavý a do nosu trochu štípající nápoj spojený s vesnickou babičkou, prázdninami a zavařováním. Legrační přitom je, že maliny z našich zahrad často proměněných v relaxační prostor s grilem a bazénem skoro zmizely. Sice nevyžadují moc práce, ale nejsou zřejmě pro naše sídla patřičně reprezentativní. Škoda.

(8.8.2013 – aktualizováno) Maliníky jsou popínavé, opadavé a samosprašné keře. Kdo by neznal jejich plody, kulaté a někdy špičaté, nejen červené, ale také žluté nebo fialové! Až třímetrové pruty vyrůstají z odnožujícího kořenového systému, po roce plodí a další rok odumírají. Bílé květy nevoní.

Kam s ním

Maliník má rád chladnější a vlhké stanoviště, bohatou, spíše neutrální či kyselou půdu, dostatečné množství kompostu, vysoké nastýlání a vydatnou zálivku. K ochraně mu prospívá soužití s česnekem a měsíčkem lékařským. Rozmnožujeme ho řízkováním na podzim a to jakoukoli částí výhonu i kořenů s očkem nebo mladými výhony. Malinovnu, jak se takovému záhonu říká, plejeme opatrně, abychom nepoškodili mělké kořeny. Maliníky trpí virózami a šedou hnilobou. Ze škůdců je trápí hlavně bejlomorka ostružinová. A sužují je i mšice – o tomto prokletí víc píšeme ZDE.

Jak pruty řežeme

Jednou plodící odrůdy po vysazení zkracujeme na dvacet až čtyřicet centimetrů. V předjaří následujícího roku odřežeme slabé výhonky a necháme jen dva tři, po sklizni odplozené větve koncem léta u země odřízneme. U opakovaně plodících (remontujících) odrůd před zimou nebo časně zjara odřežeme usychající konce výhonů. Malinovník je dobré chránit sítí před ptáky, protože těm naše maliny vesměs také hodně chutnají.

Jak může vypadat naše malinovna

Rozhodně vzhled zahrady nezanešvaří. Nejlepší je pěstovat malinové keře v pásech širokých čtyřicet až šedesát centimetrů. Aby se maliníkové pruty nerozklesávaly do okolí, pořídíme rostlinám potřebnou oporu. Touto konstrukcí jsou kůly zatlučené na koncích záhonu či v rozestupech asi třímetrových. Ve výšce šedesát a sto dvacet centimetrů jsou na kůlech příčné laťky přesahující kůl na obě strany asi třicet centimetrů. Na jejich koncích rovnoběžně vedeme dráty. Pro méně vzrůstné odrůdy stačí jen jedna dvojice drátů asi ve výšce osmdesát centimetrů nad zemí. Jednotlivé výhony ani nemusíme k drátům vyvazovat. Nenecháme je ale rozrůstat mimo vyhrazený pás, o což se rozhodně budou snažit. Pro zlepšení stability můžeme krajní sloupky zapřít příčnou vzpěrou vedoucí šikmo dovnitř vymezeného pásu. Především část sloupků, která bude v zemi, samozřejmě napustíme některým konzervačním prostředkem nebo dobře opálíme.

Troška historie

Ani bohové to nemívají lehké. Například hlavní bůh řeckého nebe Zeus se narodil v jeskyni, kam ho matka ukryla před zuřivým otcem Titánem Kronem. Chlapce odkojila koza. Možná se pak živil i malinami. Stalo se to totiž na Krétě v pohoří Ida. A právě maliníku dali botanikové příjmení po těchto horách – Rubus idaeus. Doma je tento keř ovšem v celé Evropě a Asii. Pozornosti dávných učenců jaksi unikal. Zmiňoval se o něm sice již Plinius starší, ale jinak pečlivý tvůrce našeho herbáře Matthioli odbyl ostružiny i maliny jen letmo. O malinách tento bylinář sděluje, že „malinový strom list má širší a mělčejší nežli ostružinný a nemá na sobě žádné bodlavosti“. Hned také upozorňuje, že malina má plody „červené, sladké, vonné a přetrpké. Nedvědi velmi rádi je jedí: protož když zralé jsou, nejvíc tehdáž líčejí na nedvědy a je chytají“. Jako léčivou zvláštnost malin uvádí, že jejich květ s medem smíšený přikládá se na otok očí. Podle řečeného učence  maliník v českých zahradách pěstovali již v 16. století, a v 17. se už píše i o různě sytě červených a bílých kultivarech. Zdá se, že cíleně vybírat pruty maliníku se sladšími plody a z lesa je přenášet ke svým stavením v Evropě začali angličtí sedláci.

Malinové zdraví

Maliny obsahují hodně „céčka“ a jedny z nejsilnějších antioxidantů – riboflavinu a niacinu víc mají už jen malinoostružiny a ostružiny. Cenné jsou maliny při horečce a léčbě zánětů, proti kašli i revmatu. Prý dobře fungují i při zmírnění postupu Alzheimerovy choroby a dobře uleví (v syrovém stavu, nikoliv kvašené) i notorickým alkoholikům. Výluh ze sušených listů se kloktá při zánětech v ústech a používá k obkladům při kožních chorobách. A kdo by tuto drogu neznal v čajových směsích? Nejkvalitnější listy sbíráme v květnu a nejlepší budou ty, které při sušení příliš nezmění barvu. Uchováváme je v dobře uzavřené nádobě a potmě.

Vaříme domácí malinovou šťávu

Z čerstvých malin připravujeme šťávy, rosoly a nápoje, které někdy pro získání kyselejší chuti mícháme s červeným rybízem. Na domácí šťávu značky „Classic“ budeme potřebovat dvě kila malin a čtyřicet deka cukru (kdo má radši sladší, přidá si). Dále si vezmeme třílitrový hrnec a plastový cedník. Na něm maliny důkladně propláchneme, po vrstvách v hrnci prosypeme cukrem a necháme stát asi dvacet minut, dokud maliny nepustí šťávu. Dáme za stálého míchání vařit na pět minut a pak scedíme do druhého hrnce. V něm šťávu jen přivedeme k varu a hned slijeme do zavařovaček či lahví. Dobře je uzavřeme, klademe obráceně na utěrku a necháme vychladnout. Takto zavařená šťáva by měla do zimy, kdy její léčivé účinky nejlíp využijeme, vydržet. Jen je potřeba jednou otevřenou láhev či zavařovačku přechovávanou samozřejmě v lednici spotřebovat do čtrnácti dnů, jinak šťáva zfermerntuje. Pokud jde o scezené a vymačkané maliny, můžeme je zalít vodkou a v ní je na tmavém místě nechat macerovat, což nejen lidé s červeným nosem považují (pokud jde o léčebné výsledky) za účinnější a chutnější. Z malinové šťávy se sodovkou budeme mít skvělou šťávu. Někdo ji rád na lžičce, někdo na vanilkový puding a na východ od nás malinovou šťávou sladí silný ruský čaj.

Ještě více vitamínů

Přirozeně nejvíc živin by zůstalo v sirupu, který bychom nevařili. Ovšem v teple mají maliny snahu rychle zkvasit – však se z nich také celkem snadno dělá ovocné víno. K vitamínům a spol. šetrný způsob ovšem existuje. Dvě kila malin rozmačkáme, přidáme půl druhého litru převařené vody, vsypeme pět deka kyseliny citronové a čtyřiadvacet hodin necháme stát raději ve tmě a v chladu – rozhodně ne na sluníčku, kde kvasný proces nastartuje velmi rychle. Směs slijeme přes gázu, zvážíme a jedna ku jedná smícháme s cukrem. Přivedeme ji k varu, ale hned zas odstavíme, stáhneme pěnu a horkou šťávu nalijeme do vypařených lahví. Hned zašpuntujeme. Z toho, co nám na gáze zbylo, můžeme udělat džem nebo méně valný druhák, již ale jen s polovinou první dávky kyseliny citronové.