Smrdí tu peklo? Ne. Jako všechny cibule totiž ošlejch (Allium fistulosum) i šalotka (Allium ascalonicum) ve značné míře obsahují síru. Autor našeho prvního herbáře Matthioli jednotlivé cibule dobře rozlišoval, ale v jejich označení to měl proti nám jinak. „Cibule nachází se v několikerém způsobu,“ píše. „Jedna obecní a hlavatá slove, druhá srostlá a třetí aškalonyka. Cibule bílá není tak kousavá jako červená. Srostlá mívá spolu několik hlaviček srostlých, někdy devět, až do jedenácti, a taková chutnější bývá než jiná. Ta pak, jež slove aškalonyka, jest náš ošlejch.“

Šalotku k nám ve skutečnosti přivezli křižáci z Palestiny, z okolí Askalonu, kde svedli významnou bitvu. Pochází však z přední Asie, je tedy spíš původu orientálního, zatímco předek ošlejchu, správně zimní cibule nebo cibule sečka ,se narodil ještě dál, u sibiřského Bajkalu, na Altaji a v Číně – Říši Středu.

Mrazuvzdorný ošlejch

Vytrvalou Zimní cibuli ošlejch (jinak též sečku) pěstujeme pro nať, kterou můžeme použít místo pažitky. Nať totiž obsahuje spoustu vitamínu C a v kuchyni se hodí i malé cibulky a to brzy z jara, protože ošlejch roste i pod sněhem. Na zahradě se spokojí třeba s polostínem pod ovocnými stromy. Buď ho vyséváme přímo v březnu až dubnu do řádků dvacet centimetrů vzdálených od sebe a později jednotíme na patnáct centimetrů v řádku. Nebo po třech kusech vysazujeme do sponu třicetkrát třicet. Dobře se rozrůstá a tak starší trsy dělíme. Nať sklízíme po celý rok, přičemž na jednom místě může být ošlejch klidně až pět let.

Šalotka: s francouzskou grácií

Drobné kuželovité cibulky mají tak specifickou chuť, že je řada kuchařů velebí nad cibule jiné, o čemž svědčí i jejich zkomolený název, odvozený z francouzštiny. Česky se této cibuli říká množilka. Oproti běžné cibuli má méně šťávy a hůř se loupe. Je skromnější a dobře roste i ve vyšších polohách, ne ale v mokré půdě. Sázíme ji v březnu, při hodně rané výsadbě trochu hlouběji, aby možné mrazíky cibuli z půdy nevytáhly. Lze ji sázet i v říjnu, ale pozor – zjara pak ráda vybíhá do květu. Samozřejmě můžeme šalotku pěstovat i ze semene. Z jedné cibule vyroste postupně trs několika dalších. Sklízíme ji počátkem léta, jakmile nať uvadne a co se skladování týče, to je s úspěchem možné až dva roky. 

Cibulové prstýnky

O cibuli na zahrádce jsme psali TADY. Vždyť kuchyně není bez cibule možná. Ani „utopence“ by bez ní nešlo utopit! Vraťme se tedy v míru ke klasické cibuli receptem velmi jednoduchým a nadmíru chutným. Použít se dá jako „něco“ k vínu, ale také místo klasické přílohy na talíř s masem a nebo zeleninou. Tyto kroužky by se však měly jíst ještě teplé, protože tak jsou nejchutnější.

Jak na to

Cibuli nakrájíme příčně na plátky centimetrové plátky, osolíme a buď obalíme v klasickém trojobalu jako řízek (mouka, vajíčko, strouhanka), anebo si na ni připravíme těstíčko. Základní je z mléka, vajec a hladké mouky. Variacemi na mléko mohou být podle chuti pivo nebo víno. Plátky rozdělené na prstýnky obalíme a z obou stran smažíme na oleji v hlubším kastrolu anebo ve friťáku, raději rychle, ale pozorně tak, abychom je nespálili, protože cibule v nich by zhořkla. Do mouky a nebo do těstíčka můžeme přidat pepř, curry a nebo papriku, raději však méně, aby nepřebila překvapivě jemnou chuť cibule. Někdo dodává i na špičku nože prášku do pečiva, leč výsledek není ani znát. Podobně zbytečné  se nám jeví zpočátku použít pouze žloutky a z bílků ušlehaný sníh vmíchat do těstíčka nakonec. Při takových fifikundacích budete jen muset umýt víc nádobí.Konec konců proč by ne, když vás to baví.

Upozornění začínajícím kuchařům: nikdy si cibuli nekrájejte do zásoby! Proč? Znatelně vám totiž na vzduchu zhořkne.