Za kouzly nejkratší noci

Když Slunce dosáhne ve svém zdánlivém pohybu vůči Zemi nejsevernější polohy, nastane letní slunovrat a podle kalendáře začne léto. Na naší polokouli přijde nejdelší den a nejkratší noc. Do podzimní rovnodennosti nám budou vládnout letní znamení – Rak, Lev a Panna. Byliny sebrané v tento den mají největší moc, voda kudy teče, léčí. O půlnoci naši předkové na kopcích zapalovali ohně, jak jsme už o tom ostatně psali ZDE. Je módní zaklínat se Kelty a i germánskou mytologii známe celkem dobře, ale skoro nic nevíme o tom, jak se s tímto dnem vypořádávali staří Slované.

(2012) *** Křesťanští věrozvěsti i železní rytíři s odznakem kříže téměř dokonale z paměti slovanských národů prostřednictvím barvitých oslav Jana Křtitele vytlačili panoptikum slovanských bohů a kultovních postav. Kde se jim to nepovedlo poutavými příběhy o zázracích světců, oblékali staré zvyky do nových ornátů a pokud i tak medová slova selhala, nastoupily oheň a meč. Díky tomu sbíráme střípky z pověstí a folkloru dávných Slovanů, vždy nesvorných a rozhádaných i ve věcech magie, abychom na jejich základě vytvořili nové mýty. Zdá se, že by mohly být stejně poutavé, jako konkurenční legendy, nicméně skutečné obrození staroslovanského pohanství, které už mají za sebou novokeltové i následovníci temných severských bohů, nás ještě čeká.

Kdo je Kupala?

Nějak se nám dívka tohoto jména z paměti vytratila. V té ale dobře přechováváme její neblahou sestru Moranu. Zatímco Morana je zima, Kupala je léto se vším, co má mít (a dokonce je prý i trochu rozmarná). Jméno zřejmě tak nějak souvisí s rituálními koupelemi u pohanů spojenými s oslavou rovnodennosti a později proměněnými ve slavnost křtu ať už ve vodě přírodní, nebo té z kostelní křtitelnice. Kupale (v ženské podobě a nebo symbolizované ozdobenou břízou či vrbou nafintěnou po způsobu májky) byly věnované písně, které se zpívaly jen této noci, i jakési nepříliš jasné obřady s věnci – zatímco nazí muži se jimi zdobili kolem beder, ženy si je zaplétaly do vlasů. Nejdřív se tančilo kolem ohně a pak zřejmě následovala hromadná koupel. Smyslem oslav byla touha získat přízeň slunečních božstev, zajistit plodnost lidí, polností i dobytka. Dívka, která představovala Kupalu, fungovala jako energetický zářič. Podle tónu zpráv pohoršených křesťanských letopisců, kterým ze vší té nahoty kolem přecházel zrak, se jí mužští účastnící oslav nejen významně dotýkali…

Oheň a voda

Podobně jako v jiných předkřesťanských tradicích i při slovanských oslavách Kupaly plní významnou roli živly, tedy oheň a voda, hořící hranice a koupel v přírodním toku či nádrži. Symbolickou květinou tohoto svátku je černýš hajní (Melampyrum nemorosum). Pokud nevíte, o jakou kytku se jedná, vězte, že je jí podivuhodná bylina, která právě v těchto dnech rozkvétá, vysoká asi čtyřicet centimetrů, přisátá k hostitelské rostlině a mírně jedovatá. Má tlumivý účinek na centrální nervovou soustavu. Roste v listnatých i smíšených lesích a na jejich okrajích či na křovinatých stráních. Zvláštní je tím, že květ černýše je dvoubarevný – modrý a žlutý – což prý symbolizovalo sňatek bratra se sestrou nebo právě spojení dvou zásadních živlů Kupalinina svátku – vody a ohně. Zřejmě byl černýš též součástí jejího věnce, toho jediného, v co byla oděna, anebo věnečků, jež Kupalininy družky pak pouštěly po vodě.

 

 

 

 

 

 

 

 

Je libo pražmo?

Souvislost s plodností a potažmo i budoucí úrodou zřejmě měl také tradiční slovanský pokrm spojený se slavností Kupaly. Zkuste ho také –  ale co to vlastně je? Jedná se o pražmo, čili zrno z vymnutých nedozrálých klasů obilí, především ječmene, pražené na rozpálených kamenech. My prostě použijeme pánev. Mladé zrno mohou suplovat opražené ječné vločky. Zrno je celkem sladké – ostatně z čeho připravují pivovarníci slad? Nejlepší pražmo vznikne smícháním s mlékem. Ani vylepšení medem – v té době se z brtí vybíral první med – není mimo historickou pravděpodobnost. V dávných dobách ovšem nepatřila toto kaše k běžnému jídelníčku, ale byla pokrmem výlučně obřadním. Jako spousty starých pohanských praktik dávných Slovanů se i pražmy zmocnili křesťanští misionáři a druhou neděli velikonočního postu (latinsky zvaná Reminiscere) nazvali pražnou, a  pokrm, zhotovený pražením obilí, zařadili na doporučený jídelníček.