Říká se jí Krajina velkých jezer a rybáři tu žili už před patnácti tisíci lety. Sami si prý říkali „Lidé, žijící nad vodou“, a svou zem nazývali Witland. O těchto pohanských kmenech Prusů, Litevců, Lotyšů, Livů, Žmudínů, Kurů a Estů, souborně baltských národech, se ale v kronikách už od desátého století hovoří jako o Prusech. Křesťanství sem v křížových výpravách na mečích přinesli počátkem třináctého věku němečtí řádoví bratři jež sem pozval polský kníže Konrád Mazoviecký. S křižáky území kolonizovali i pobožní rytíři z Čech i zemí západní Evropy. Místní se začali míchat s příchozími a tak to šlo po staletí – třeba po morové epidemii z počátku osmnáctého století, která skosila třetinu zdejších obyvatel, přišli další kolonisté až ze Švýcar, Francie, Skotska i královského Polska.
(2013) *** Když z ranní mlhy lezou od jezer do úžlabin mezi oblými kopci stropruská strašidla a duchové řádových rytířů v bílých pláštích s černým křížem na rameni, je tu teskno. Ale naopak v plném slunci není veselejší krajiny. Zformovaly ji ledovce, a alejemi lip a mohutných dubů i plavebními kanály popsali lidé. Těch je tady pořádná míchanina. Po první světové válce vzneslo na tuto zem nároky Polsko, ale devadesát sedm procent obyvatel si v plebiscitu přálo zachovat sounáležitost s Východním Pruskem. A to až do hořkého konce. Zgermanizovaní Mazuři byli podle dohody velmocí na teherenské konferenci po druhé světové válce odsunuti a noví obyvatelé přišli převážně z těch částí Polska, které jako válečnou kořist anektoval Sovětský svaz, a to spolu s Lemky a Ukrajinci vysídlenými zase Poláky z hor od Dukly.
Tajemná historie
Během roku trochu ospalá města v sezoně násobí počet svých obyvatel. Ani v těchto centrech či na plážích po sobě ale nešlapete, protože vody a břehů je dost pro každého. Jak už řečeno je to zaslíbená země rybářů na loďkách i ukrytých v rákosí, kde si na své přijdou ornitologové. Jen klasických historických památek je tu méně, protože země se pro množství vodních překážek výborně hodila k budování obranných systémů a následně jejich dobývání. Takže z řady architektonických svědků uplývajícího času mnohdy nezbyla cihla na cihle. Nicméně milovníci záhad mohou zkoumat zbytky křižáckých hradů, tajemnou mazurskou pyramidu a husí kůži nahánějí pozůstatky utajovaných staveb z temných dob, kdy z Vlčího doupěte mezi jezery vedl Adolf Hitler válku proti světu. V ponurých betonových troskách se budí fantazie a vznikají nové legendy o bunkrech, úloze nedokončeného kanálu k Baltickému moři či maskovaných dílen pracujících na vývoji „zázračných“ zbraní a tajných střelnicích, kde se zkoušely.
Ve vsi na břehu jezera
Do Harsze asi v půli cesty mezi Wengorzewem a Gizyckem prý každoročně přilétá nejvíc čápů na Mazurách. To tvrdí místní. Jakoby jim nestačilo, že jejich jezero patří k zdejším nejhlubším a že příroda je tady skoro nezasažená průmyslem (ba i tím turistickým). Tady a v připojených usedlostech žijí necelé čtyři stovky obyvatel. I do kostela se odsud musí jinam, starý hřbitov sežral les. První písemnou zmínku o vsi Harsz najdeme v roce 1550, kdy si zde půdu koupil nějaký Maciej Gut. Jeho slovanské jméno a německé příjmení napovídá odvěkou spletitost mazurských národnostních vztahů. Místo zvolil určitě dobře. Již o sedm let později s ním hospodařilo třicet šest dalších kolonistů. Ves rostla. Stíhaly ji ale i válečné pohromy, epidemie a požáry. Jednou šílený východní vichr rval hořící došky ze střech a hnal je nad jezero, které prý vypadalo tak, jako by voda hořela. Jindy zas museli obyvatelé vzdorovat upírům, o čemž svědčí kosterní nález muže, který byl pochován s uťatou 
hlavou položenou v levém podpaždí, tak, aby sama mohla zakousnout upírské srdce. Možná zde obcházejí i jiná strašidla – na prostranství s letitými stromy u autobusové zastávky leží několikatunový balvan, který na Mazury dotlačil skandinávský ledovec. Bývala na něm tabulka věnovaná rodákům z Harsze padlým v první „Velké“ světové válce – bylo jich dvaasedmdesát. Podle po prusku skrupulátně vedených seznamů naznačují příjmení i tři generace celých rodů. Vesnice se nicméně vzpamatovala a v roce 1939, už v Třetí Říši, měl Harsz přes osm set duší… Šťouráním ve zdrojích víme, že tenkrát jistý Fritz Malessa starostoval velmi pestré směsici majitelů zemědělských usedlostí, rybářů, pachtýřů a cihlářských dělníků Také obchodníkovi zbožím koloniálním Richardu Ammonovi, hospodským Roggonovi a Rudakofskému a též učitelům ze zdejší školy – nejvýznamnější budovy v obci – Burkhardovi a Nickelovi.
Stará škola
Vedle jistě důležité požární zbrojnice (připomeňme si zmíněný úděsný požár) byla významnou stavbou škola. Začínala jako jednotřídka roku 1737, po roce 1831 je vedena jako dvoujtřídní. Roku 1900 postavili současnou podobu z červených cihel. Učit se zde přestalo po sto letech na přelomu tisíciletí, protože na tak velkou budovu nebylo v už ve vsi dost dětí. Dnes je budova sloužící jako pension „Stara szkola“ zapsán v seznamu památek. Velikost bývalých tříd v přízemí a prvním patře prozrazuje jen jídelna a společenská místnost s krbem. Jinak jsou všude útulné pokoje. Panuje zde příjemná rodinná atmosféra, ostatně podívejte se sami na stránkách „Školy“ (ZDE). I na tomhle domě bydlí čápi. Mezi klientelu penzionu patří také malíři, sochaři a řezbáři. Každoročně je totiž zve majitelka s hlavou plnou úžasných nápadů. Tato tvůrčí setkání mívají vždy i mezinárodní charakter. Je proto přirozené, že hrázděná kůlna se změnila na malou galerii. Na na její půdě chová partner majitelky poštovní holuby. Z oken koukáte na jezero s krvavými západy slunce a po domě se tiše promenují kočky. Půjčí vám tu sportovní náčiní, skvěle a osobitě tu vaří (i pro vegoše) a vzít sebou můžete i svá zvířata. Dokonce se tu domluvíte česky.
Škoda, že to není blíž
Kdo plánuje dovolenou nebo prázdninovou cestu do Polska, nemusí bezpodmínečně k Baltu, jehož teplota k velkému koupání zpravidla stejně nesvádí. (Moře je ale pro nás prostě moře.) Mazurská jezera jsou samozřejmě jiná, než naše rybníky a přehrady. Je tu krásně i mimo sezonu a Stará škola v Harszi je pro návštěvníky otevřená celý rok. Na přelomu května a června tu louky kvetou, všechno voní a místní tvrdí, že to je to zde nejkrásnější. v září jsou zase lesy plné hub a staleté aleje si navléknou pestrobarevnou kajdu. A mazurská zima je také kouzelná, terény jsou dokonalé na běžky i plachtění na ledě, které tady má dlouhou tradici. Jen je to sem pro nás přece jen zatraceně z ruky…