Výlet do Mazur

Říká se jí Krajina velkých jezer a rybáři tu žili už před patnácti tisíci lety. Sami si prý říkali „Lidé, žijící nad vodou“, a svou zem nazývali Witland. O těchto pohanských kmenech Prusů, Litevců, Lotyšů, Livů, Žmudínů, Kurů a Estů, souborně baltských národech, se ale v kronikách už od desátého století hovoří jako o Prusech. Křesťanství sem v křížových výpravách na mečích přinesli počátkem třináctého věku němečtí řádoví bratři jež sem pozval polský kníže Konrád Mazoviecký. S křižáky území kolonizovali i pobožní rytíři z Čech i zemí západní Evropy. Místní se začali míchat s příchozími a tak to šlo po staletí – třeba po morové epidemii z počátku osmnáctého století, která skosila třetinu zdejších obyvatel, přišli další kolonisté až ze Švýcar, Francie, Skotska i královského Polska.

(Naposledy aktualizováno v červnu 2013) – Když z ranní mlhy lezou od jezer do úžlabin mezi oblými kopci stropruská strašidla a duchové řádových rytířů v bílých pláštích s černým křížem na rameni, je tu teskno. Ale naopak v plném slunci není veselejší krajiny. Zformovaly ji ledovce, a alejemi lip a mohutných dubů i plavebními kanály popsali lidé. Těch je tady pořádná míchanina. Po první světové válce vzneslo na tuto zem nároky Polsko, ale devadesát sedm procent obyvatel si v plebiscitu přálo zachovat sounáležitost s Východním Pruskem. A to až do hořkého konce: zgermanizovaní Mazuři byli podle dohody velmocí na teherenské konferenci po druhé světové válce odsunuti a noví obyvatelé přišli převážně z těch částí Polska, které jako válečnou kořist anektoval Sovětský svaz, a to spolu s Lemky a Ukrajinci vysídlenými zase Poláky od Dukly.

 Je tu krásně

 Mazury jsou zvláštní země po níž se povalují kameny ze švédské žuly, které sem dovlekl ledovec. Jsou opravdovým rájem pro jachtaře, protože většina ze stovky jezer je propojena důmyslnou sítí kanálů. Populární je i cestování na kajacích, které si lze také vypůjčit. Mazury s neznačnými převýšeními představují výborný terén i pro cykloturistiku nebo pěší putování (polský systém turistického značení je proti našemu méně přehledný, takže o nějaké dobrodružné bloudění nemusí být nouze). Lze tu na místní povolenky rybařit, pozorovat neuvěřitelné množství vodních ptáků, v rezervacích zubry a někde u silnic narazíte na zvláštní, ale výmluvnou automobilovou značku: Pozor, podhrabáno bobry! Nad čistou a neuvěřitelně zelenou krajinou létají pod nízkým nebem čápi. V rámci agroturistiky se nabízí také dovolená na koňském hřbetu, jezdecký výcvik, a nebo prostě vyjížďky po krajině.

Tajemná historie

Během roku trochu ospalá města v sezoně násobí počet svých obyvatel. Ani v těchto centrech či na plážích po sobě ale nešlapete, protože vody a břehů je dost pro každého. Jak už řečeno je to zaslíbená země rybářů na loďkách i ukrytých v rákosí, kde si na své přijdou ornitologové. Jen klasických historických památek je tu méně, protože země se pro množství přírodních překážek výborně hodila k budování obranných systémů a následně jejich dobývání. Takže z řady architektonických svědků uplývajícího času mnohdy nezbyla cihla na cihle.

Nicméně milovníci záhad mohou zkoumat zbytky křižáckých hradů, tajemnou mazurskou pyramidu a husí kůži nahánějí pozůstatky utajovaných staveb z temných dob, kdy z Vlčího doupěte mezi jezery vedl Adolf Hitler válku proti světu. V ponurých betonových troskách se budí fantazie a vznikají nové legendy o bunkrech, úloze nedokončeného kanálu k Baltickému moři či maskovaných dílen pracujících na vývoji „zázračných“ zbraní a tajných střelnicích, kde se zkoušely.

Ve vsi na břehu jezera

A pak jsou tady také pěkné a rázovité mazurské vesnice, dřevěné, hrázděné i zděné z bludných kamenů i červených cihel, jakou je  například i malebný  Harsz (německy Haarschen) na břehu stejnojmenného jezera. Ves byla založena roku 1550 jakýmsi Matějem Gutem – neilustrují snad slovanskí podoba jména a germánské příjmení toho muže složitý rodokmen zdejších obyvatel? Přirozený růst vsi, respektive počet lidí žijících ve vesnici kolísal tak, jak z něj ukrajovaly války, epidemie i přírodní katastrofy. Z doby, kdy roku 1700 zasáhl vesnici mor, se zde našla kostra pohřbená po staropruském zvyku. Hodně divně, s hlavou v podpaždí tak, aby mohla vykousnout srdce. Už vám běhám mráz po páteři? Když o sto let později Harsz bezmála celý strávil oheň, vítr prý hnal planoucí došky na jezero, takže to vypadalo, že voda hoří.

Stará škola

Významnou stavbou vedle požární zbrojnice byla v obci škola. Tu současnou (je v seznamu památek) na břehu jezera postavili z červených cihel. I na ní bydlí čápi. Když ve vesnici přestalo být na tak velkou budovu dost dětí (ty, co zbyly vozí autobus do střediskové obce Pozezdrze), proměnila se postupně Stará škola ve velmi příjemný stejnojmenný penzion s velice rodinnou atmosférou, ostatně podívejte se sami na jejich stránkách (ZDE). 

Do vesnice přivedl nejen turisty, ale i vcelku osobitou klientelu, protože na jeho zahradu dvakrát ročně zve majitelka na tvůrčí setkání malíře a řezbáře: a to nejen z regionu a nejen z Polska. Dům má charakter, půjčí vám tu sportovní náčiní, skvěle tu vaří, vzít sebou můžete i své psy a kočky a dokonce se tu  domluvíte česky.

Škoda, že to není blíž

Kdo plánuje dovolenou nebo prázdninovou cestu do Polska, nemusí bezpodmínečně k Baltu, jehož teplota k velkému koupání zpravidla stejně nesvádí, i když moře je pro nás prostě moře. S jezery je to jinak, a milovníci jihočeských rybníků prostě musí uznat, že porovnávat tady nelze. Na Mazurách je ale krásně i mimo sezonu a Stará škola v Harszu je pro návštěvníky otevřená celý rok: na přelomu května a června tu louky kvetou a všechno voní (místní tvrdí, že to je to zde nejkrásnější), v září jsou zase lesy plné hub a staleté aleje si navléknou pestrobarevnou kajdu. A mazurská zima je také kouzelná, terény jsou dokonalé na běžky i plachtění na ledě, které tady má dlouhou tradici. Škoda jen, že je to sem pro nás přece jen tak trochu z ruky…

Mazurská jezera toho nabízejí hodně. Ostatně, posuďte sami: o některých zajímavých místech jsme už psali ZDE .