Kvete LÍPA!

lípa

Před tím, než se počasí zbláznilo a jaro bylo dlouhé celých čtvrt roku, tedy ještě před érou oteplování, v čase, kdy se červen zlomil do léta, přicházely s vůní kvetoucích lip i prázdniny. Poláci mají po lipách pojmenovaný až červenec – lipiec, ale i tam u Baltu nebo v Mazurském pojezeří mohutné aleje spojující bohatá hospodářství dávných východopruských junkerů rozkvétají teď už na sklonku června. To je doba, kdy lípy mezi hrází Bělečského rybníka a roubeným mlýnem, který už není, nezpívají bratrské žalmy a oněmí, protože včely se pasou jinde. Podle pověstí ve mlýně přenocoval Komenský a v duté lípě se ukrývali tajní evangelíci.  

Continue reading




O vrbách a o tom, jak se plete pomlázka

V Česku se můžeme těšit z osmnácti druhů vrb a zaplať pánbůh za ně, protože na čem by jinak vysedávali při měsíčku naši vodníci? Vrba jako měsíční strom měl prý i své kněžky. Dopravní prostředek čarodějnic – košťata byla zpravidla sice březová, ale svazovaly si je vrbovým proutím. Na Květnou neděli lidé světili v kostele opentlené věnečky z kočiček pro štěstí. Ovšem je zde prý i domněnka, že vrba pro jistou mnohoznačnost přináší smůlu – jak zřejmě komu, tak si vyberte.

Continue reading

Růže šípková čili psí

útlocitu ponechat nebo snad nově vysadit v zahradě keř růže šípkové čili psí (Rosa canina) je bláznovství. Šípek je velmi životný, postupně obsadí zahradu celou, přetěžké bude se ho zbavit. Ovšem málo co je příjemnější, než jít na sklonku máje polní cestou v příkopech roubenou až třímetrovými jemně vonícími kvetoucími šípkovými keři, anebo sbírat živě červené plody když je podzimní stráň nejstrakatější.

Continue reading

Slunovrat – čas ohňů na kopcích a zdobení studny

Ačkoliv noc je toho dne kratší než vzdech, zapalovali naši pohanští předci ohně na kopcích, v posvátných hájích zdobili prameny či studny ve vsi a po řekách pouštěli věnce. Pohanské slavnosti letního slunovratu byly (aby to tak nebylo do očí) křesťany posunuty k  svátku svatého Jana Křtitele (24.6.)jemuž  voda také patří – proto proudy dál nesly upletené věnečky a rozsvícená světla na vodách byly mihotavou vzpomínkou na prastaré zvyky v novém rouchu.  S vodou je spojen i Jan Nepomucký, o jehož Navalis jsme již psali ZDE. Protože v racionálním století jedenadvacátém se stále více věcí nám stává nepochopitelných, utíkáme se opět k magii a podle novodobého drudismu nazýváme letní slunovrat mimo jiné Alban Heruin, tedy “Světlo břehu”.

Continue reading

Kaštan jírovec čili Turek mezi námi

kvetoucí jírovec

Když vám v zahradní restauraci pod korunami poskytujícími blahodárný stín šplouchne do piva kaštan, další vás ťukne do hlavy a ostnatá slupka skončí mezi kolečky krvavé tlačenky s cibulí, možná vás to rozlítí. Ale představte si, jak by to u nás vypadalo bez těchto pěkných stromů vypadalo. Jírovec koňský – obecně kaštan – náš dobrý známý z parkových alejí a nekorunovaný král hospod pod širým nebem, je v naší přírodě relativně nedlouho. Doma je původně jen na malém území v Makedonii. Ta patřila k turecké říši a odsud ho pro křesťanskou Evropu získal holandský botanik Carolus Clusius.

Continue reading

Mé srdce v hlohu zakleté

Byla nebo nebyla Kristova koruna upletena z trnitých větví hlohu? Kdo to ví… Pravda je, že hloh je z toho důvodu vnímán jako posvátný.  Slavný glastonburský hloh v jižní Anglii prý vyrostl z poutnické hole Josefa z Arimatie – právě toho muže, který pohřbil Ježíše. Sem, do míst kde se nachází tajný vchod na ostrov Avalon, přivezl prý z Palestiny Svatý Grál a do země zde také zatkl svou poutnickou hůl. Stalo se to na Štědrý den a hůl se navzdory roční době zazelenala.

 

Continue reading

Trnky, Keltové a chytrá abatyše

V některých moravských oblastech říkají švestce trnka a mají vlastně pravdu. Prababička našich trnek – oficielně slivoní trnek (Primus spinosa), žila podle všeho v Evropě, Asii a na západě Afriky. Když se jí zmocnili Peršané, udělali z ní šlechtěním švestku (neuvěřitelných dva tisíce druhů), ringle a špendlíky. Takže trnkovice může být slivovicí – ale také nemusí. Malé modročerné  jakoby ojíněné plody – peckovice – z nichž se pálí, jsou tak trpké, že křiví hubu…,  ale krásně.

Continue reading

Modřín čili o nejlepším dřevu na šamanský buben

Víte proč své tajuplné bubny zhotovují šamani z modřínu? Mají totiž k tomuto stromu velmi, velmi osobní vztah. Podle všeho se na mýtickém stromě Tururu rodí, a tenhle zvláštní jehličnan je ze všeho nejvíc právě modřínu podobný (pokud to dokonce není nějaký jeho příbuzný). Nebo že by to byl druh cedru? Modříny a cedry si totiž jsou v řadě věcí blízké a spolu také patří do čeledi borovicovitých.

Continue reading

Dub Peruna hromovládného a žaludový dort


Stromy hrály v životě našich předků významnou roli, proto je ctili v posvátných hájích a z šumu jejich listů předvídali budoucnost. Nejvýznamnějším byl u starých Slovanů dub, který zároveń představoval mužský princip. Ženským symbolem byla lípa – strom plodnosti. Bříza dávala oživující sílu, jeřabina odháněla zlé síly. Západní Slované navíc ctili lísku a lískové ořechy máme potvrzené jako významnou obětinu. Olše a vrba plnily roli „zlých stromů”, protože patřily nevyzpytatelným vodním démonům. Kůlem z osiky se pak bylo možné bránit upírům a vlkodlakům.

Continue reading

Habr nebo smrk – muž či žena?

Čeština je krásná, ale v některých ohledech také poněkud záludná, což se projevuje třeba v rodech podstatných jmen. Našinec pak třeba před obrazem Leda s labutí zadumaně bádá nad tím, proč se hromovládný Zeus podle báje změnil zrovna v labuť, aby v pověstné sexuální aféře (a že jich bylo), svedl krásnou Ledu, dceru krále Thestia a manželku spartského vládce Tyndarea. Pravda je taková, že se změnil v labuťáka, o čemž nás přesvědčuje rod tohoto ptáka v řadě evropských jazyků. Podobně je tomu i s některými stromy. Například statný smrk je pro mnohé překvapivě vlastně ženského rodu. To nám sděluje paměť pralidí, kteří u svých ohňů v tomto stromu ctili ženu a matku, což později přešlo do mytologii četných národů.

Continue reading

Jasan – zaklepte to na dřevo

Zvyk trojího zaklepání našeho přání kotníčky prstů na dřevo nám zůstal. A víte, jak je ten zvyk starý? U starých Keltů mělo zaklepání zprostředkovat zprávu o našich tužbách mocným duchům ve dřevě a jasan patřil v tomto směru k stromům významně čaromocným. V antice zas jasan chránil před hady – jak tvrdil Plinius. Velevážné místo měl i u starých Germánů: ne dub, jak bychom si mohli myslet, ale jasan. Byl totiž středem všehomíra, a tak bozi sídlili v jeho koruně, zatímco v kořenech bydlely tři sudičky – vládkyně minulosti Urd, přítomnosti Verdandi, a Skuld, jež panovala nad budoucností. A zatímco mytologická První žena vyšla z olše, v severské mytologii se První muž jmenuje Askr, a to znamená Jasan.

Continue reading

Topol a tis – dva stromy ze záhrobí

 

 

Noise a Deira byli irskými Romeem a Julií. Vzájemná nenávist znepřátelených rodin prý šla tak daleko, že se domluvily na vraždě. A aby se děti nemohly spojit ani na onom světě, byla jejich srdce prokláta tisovými kůly. Ty však zapustily kořeny a obrostly zelenými haluzemi, takže se alespoň nad společným hrobem tisové větve propletly v objetí. Na topolu – osice (Populus tremula) se zase oběsil Jidáš. Řekové topol a Římané tis vůbec zasvětili bohům podsvětí. Byly to stromy zármutku, zářivé i temné smrti. Na znamení smutku se nosily tisové věnce. Ale na druhé straně prý ty nejlepší čarodějnické hůlky byly vyřezané z tisových větví a jako virgulí jimi objevovali skryté poklady.

Continue reading

Čím nás léčí Olšová Panna

Tahle příbuzná břízy stojí v bažinách na chůdách. Každý ji pozná podle jehnědů a malých šištiček. Včely se z nich na jaře, když nemají pastvu, mohou štěstím zbláznit. Z jemného pylu olší jsou ale nešťastní alergici. Roste v mírném pásu severní polokoule a její druhy pojmenovali podle barvy listů: olše černá (lepkavá – Alnus glutinosa) je u nás nejrozšířenější, červená je nejvyšší a na západě Ameriky dorůstá do pětatřiceti metrů, zelená není vyšší než pět, a co se barev týče je i olše šedá, celkem na pětadvacet druhů.

Continue reading

Snad nás jilmy neopustí

Najít ve volné přírodě opravdu starý jilm je skoro zázrak. Zaútočila na ně houba a bezmála všechny v relativně krátkém čase vyřídila. Zní to skoro jako nějaká katastrofická sci-fi, ale podle vědců prý k podobným jevům dochází v přírodě cyklicky. S houbou v tomto případě spolupracuje celkem pohledný brouček, příbuzný kůrovce chystajícího sežrat nám Šumavu. Ale už se našla jiná houba, která si to umí s tou první i kůrovcem bělokazem rozdat.

Continue reading

Vlašský ořech je syn ořešáku královského

Statných ořešáku a jejich plodů si lidé považovali od pradávna. Galenos jeho listy zastavoval už ve starožitném Římu pacientům krvácení. K nejvyššímu římskému bohu nás ve svém proslulém herbáři odkazuje zase Matthioli: „Vořech v latině slove juglans“, říká a hned vysvětluje: „Jako by řekl Jovi glans, to jest Jupiterův žalud. Neb lidé nejprve toliko žaludy živíce se, nalezše tento ořech, v chuti nad jiné nejlepší, pro vyvýšenost dali mu jméno Jupiterův žalud.“ Zkrátka ořechy chutnaly vždycky a potěší tedy nejen v mikulášské punčoše…

Continue reading

Na věnec boha opilců ale i do apatyky

Je to naše jediná liána s příčepnými kořeny a čeho se břečťan popínavý (Hedera helix) chytne, to nepustí. Kvete pozdě, v září a říjnu celkem nenápadně, ale musí mu být nejmíň deset. Nemá kam spěchat, může se totiž dožít pětiset let (a možná, že i tisíc) a kmen stařečka doroste až metrového průměru. Není zajímavé, že tvar listů na větvičkách s kořeny a na kvetoucích výhonech je různý? Modročerné bobule, které neodnesli mlsní drozdi, používali naši předkové k barvení látek a vlny na růžovo a do šeda. Pryskyřici z jeho stonků míchali šamani do nakuřovadel a ze starého dřeva umělci zhotovovali dřevoryty.

Continue reading

Rudnou jeřabiny

jeřabiny

V roce 1820 se u Ostružné na severní Moravě něco stalo: z důvodů neznámých zmutovala tam trpká jeřabina co křiví hubu v plody osvěžujícím způsobem sladkokysele lahodné (něco podobného se pak stalo i roku 1855 u Šumperka). Přišli na to věčně hladoví pasáci koz, a to byl počátek proměny jeřábu ptačího na jeřáb sladkoplodý moravský pěstovaný dnes leckde na severní polokouli jako zdroj chutných vitamínů. Nejen po ovoci jeho, ale i po listoví poznáme ho: proti celokrajově zoubkovaným listům svého předchůdce má zoubky jen v jejich horní polovině.

Continue reading

Podzimní rovnodennost a olivovník ve stromoskopu

Olivovník se od nepaměti těšil na jihu Evropy úctě doprovázené často bázní přímo posvátnou a, podobně jako pod dubem na severu našeho kontinentu, se v jeho stínu konaly náboženské obřady, soudy a důležitá shromáždění. Na olivovníku rostou užitečné olivy, na dubu žaludy (proto symbolizuje mužský princip a zdobí se jím válečníci) a také na něm parazituje čaromocné jmelí. Keltští druidové se svými stříbrnými srpy měli dub v mimořádné oblibě především v době úplňku a starožitní Řekové olivovník chránili a z jeho dřeva dovolovali vyrábět jen kultovní předměty. Symbolizuje harmonii – rovnováhu světla a tmy.

Continue reading

Snítka mystického vřesu

Ačkoliv středověk má přídomek temný, na násilníky tenkrát stačila místo pepřového spreje nebo elektrického paralyzéru nenápadná kytka – snítka vřesu totiž plnila pro panny a paní ochrannou funkci dokonce proti jim samým, neboť vřes je nechránil jen před znásilněním, ale i před smilstvem. Dále ovšem vřes prý podporuje plodnost a vplétat se proto má i do svatebního myrtového věnečku. Magické přitažlivosti vřesu užívali lovci, kteří nechtěli přijít z leče s prázdnou a poutníci jím zdobili své hole, aby nezabloudili.

Continue reading

Za pravěkou marmeládou čili BEZINKY

Matthioli ve svém herbáři v pojednání „O bzu“ píše, že „stromek je to obecné známosti a ten roste všudy podlé plotův, hrází, v příkopích a mezi křovím“. Je to tak: asi bychom těžko hledali někoho, kdo černý bez nepozná a kdo by nesvedl zápas s fleky z bobulí jeho purpurových plodů na tričku poté, co se rozhodl usnout v konejšivém stínu keře, který většina z nás vnímá jen jako přerostlý plevel. Roste v krajině továrních plotů i kolem opuštěných železničních vleček, rychle se ujímá tam, odkud lidé odešli. Pohrdání bezem by však bylo jen znakem naší neznalosti, vždyť předkové se mu po pás klaněli jako dřevině nanejvýš užitečné. Existují i uznané odrůdy, které se pro jejich vlastnosti doporučuje pěstovat na zahrádce.

Continue reading