ŠŤOVÍK – když už kyselé, tak pořádně!

šťovík na louce

Nenápadná rostlina, do které by leckdo ani nekopl, jeden čas aspirovala na úlohu energetického spasitele, pak zase svět měla chránit před hladem. Její osobitou chuť zná každé dítě zvyklé žvýkat různá stébla a listy – je kyselá, až se z toho mhouří oči. Nevysloužila si žádnou slávu v lidové magii. Kdysi ji používali ranhojiči a v omezené míře nacházela uplatnění v naší kuchyni, kde se ze spousty existujících druhů používá jen šťovík kyselý (obecný) a nebo šťovík menší – ten první roste hlavně na vlhčích lukách a v příkopech, ten druhý na sušších mezích či ve vřesovištích.

Continue reading




Houbové polévky: kyselo je bratr kulajdy

 

Komu přišla Trautenberkova stížnost, že „to kyselo je málo kyselý“ jako projev nesnesitelného sekýrování, zřejmě nepochopil, že nekyselé kyselo prostě není kyselo. Něco takového je spíš klonem jemných houbových polévek dochucených pár kapkami octa, které otevírají větší prostor rozvinutí houbových chutí a vůní, ale drvoštěpovi sílu zvednout sekeru nedají. Kulajda je podobně vydatná, v chuti „houbovatější“ a oproti kyselu ji upřednostňují spíš ženské. Ale už jako děti jsme na nastávající houbová obžerství byli připravováni hladkou ančkou – polévkou, v níž houby být mohou, ale nemusí.

Continue reading

Něco o slavné historii tykví a recept: Dýňová polévka

Některé druhy tykví jsme v Evropě znali dávno, ale zřejmě žádná u nás nebyla doma. Od Egypťanů poznali Řekové a Římané kalabas, čili africkou Lagenárii (bůhví proč u nás známou jako „indická okurka“) – mladé plody jedli a zdřevnatělé používali jako nádoby na vodu, bóje a nebo osobité hudební nástroje.  A kdo to uměl, do kalabasu i vyřezával. Ty pravé dýně ovšem pocházejí z Ameriky.

Continue reading

Dožínky, studené jablečné polévky a chlodnik

Jak to hodně dávno vypadalo na konci sklizně veršem zaznamenal roku 1669 učenec a universitní profesor Jakub Jan Václavem Dobřenský z Černého Mostu. Když si v jeho spisku čteme, že „vesele prozpěvují při hojné žni ženci, panoše ozdobují obilnými věnci“, přirozeně nás napadne, zda zvyk dožínek (nebo též obžínek) není ještě starší. Je. Na našem území slavili úrodu nejen Slované, ale před nimi už také keltské kmeny. Jejich dožínky – „Lugnasad“ má na svědomí bůh světla a smrti směřující od vrcholu své vlády k podzimní rovnodennosti: když se dny se krátí, míří zkrátka vozy s úrodou do stodol.

Continue reading

Dršťkovka pravá a z bedel pro vegoše

Zvláštní vlastností této polévky je její schopnost nechat ke svým chuťovým vlastnostech (o barvě a vůni ani nemluvě) obojetným jen opravdu málokoho: buď ji máte rádi bezmála k zbláznění, nebo patříte k lidem, kteří opravdu, ale opravdu dršťkovou nemusí. A pak je zde ještě jedna skupina, jejíž příslušníci jsou „odpírači z důvodu svědomí“ a vegetariánský způsob stravování přijali jako náboženství. Dalším pak voní lákavě, ale nejsou schopni přijmout do svého žaludku něco, co bylo součástí žaludku krávy.

Continue reading

KOPŘIVY v naší kuchyni

Jeden z prvních pozdravů lásce podle básníků nakloněného jara citelně žahá. Ovšemže – popálit se lze i o mladou kopřivu. Ale dá se to vydržet. Sbíráme totiž kopřivové listy ještě před tím, neý je horka sežehnou. Používat je budeme v kuchyni. Zpracovat se dají na spoustu způsobů – mnozí sice vědí, že se kopřiva přidává do velikonoční nádivky,  její využití však může být daleko širší. Mladé listy kopřiv jsou chuťově velmi podobné špenátu, ale na rozdíl od něj opravdu obsahují hodně železa i dalších zdraví prospěšných látek včetně vitaminu C.

Continue reading