Svatomartinské podkovy a některé divné zvyky

To se kdysi v Česku sežralo hus! Jen si to vemte: svatováclavská husa, michalská husa a než se člověk oklepal, husa svatomartinská. Ti, kterým nezbylo než olizovat kosti, si Martina raději spojili se světcem, symbolizujícím svým bílým koněm sníh, mráz a blížící se konec rozvernosti a hodokvasů. Přísný adventní půst už byl na dohled.

Continue reading




POUR FÉLICITER…a recept na báječné tyčinky

Aby mohl nový rok začít, musí ten předchozí skončit. Ať už se to sběratelům medailí líbí čili nic, je relativní důležitost prvního a posledního vlastně stejná, což je zajímavý námět k přemýšlení pro chvíle, kdy bychom se snad chtěli nechat unést pýchou a nebo přezíráním. Nostalgické loučení s tím, co už se nevrátí a sláva a radost nad přicházejícím, o kterém toho zatím moc nevíme, je pravidelně se opakujícím bláznovstvím spojeným s výměnou kalendáře. Ale kde se vlastně vzal silvestr a proč nový rok začíná prvním lednem?

Continue reading

Velikonoční dobroty: Ještě pořád ta zatracená vajíčka

Milujeme je všichni, a obzvlášť surrealisté (čehož zářným příkladem je Salvador Dalí), ale nejspíš je nemají rádi ve Velvarech. Tamější slovutné měšťany totiž zvěčnil profesor Jirásek ve Starých pověstech českých jako poplety. Jejich dodávka vajec na stavbu pražského kamenného mostu dojela po klikatých cestách plných výmolů neporušená, ale vejce na tvrdo se do malty nehodila. Zedníci a kameníci pak jistě měli nějaký čas poněkud jednotvárný jídelníček. S obdobným problémem se musíme vypořádat, byla-li naše velikonoční koleda bohatá a nebo jsme naopak počet příchozích koledníků poněkud přecenili.

Continue reading

Recepis na staročeský medovník

Recepty na medové pochoutky byly odedávna tajné jako recepty na Coca Colu nebo becherovku a v rodinách perníkářů se předávaly výhradně z otce na prvorozeného syna. Delikátní medové pečivo a perníčky byly určeny především pro vyšší společenské vrstvy. O původní recepturu proslulého medovníku, jehož základem je právě med, se údajně dělí staří Čechové s Armény.

Continue reading

Kdyby jitrnice měla křídla…a taky o koblihách

… nebylo by ptáka nad ní, praví lidová poezie a dá jí zapravdu jistě kde kdo, ani nemusí být folklorista. Pusťme se tedy do jitrnic a také do jelit, které jsou jitrnicím rodnými sestrami, řeč také příjde na koblihy, protože tři řečené pochoutky patří neodlučně k sobě. Co se druhové skladby obsahu nacpaných střívek týká, lze to říct jednoduše – kolik je řezníků, tolik je chutí jitrnic, což je dobře, protože každému šmakuje něco trochu  jiného.  Bez koblih si lze masopust také představit těžko. Jsou to sladcí bratratci jelit a jitrnic. Ve fašankovém kalendáři mají vyhrazené dokonce pevné datum.

Continue reading

Pour Féliciter aneb Pražené mandle

Aby nový rok nebyl horší, než ten odcházející…

Věříme, že se vám Vánoce povedly. I my měli prázdniny (nebo dovolenou – jak je komu libo) a dneškem se s Našimi hobby vracíme. Ať se vám i  letos tady líbí.  Budeme přinášet nové věci a staré stránky opět postupně aktualizovat, protože v každém oboru je spousta novinek  a občas se něco nového naučíme nebo objevíme věc, postup, místo, příběh nebo recept, o kterém doufáme,  že vás může zajímat a nebo inspirovat. A samozřejmě děkujeme za dosavadní přízeň. Je fajn vědět, že co děláte, má smysl.

Continue reading

Zázvorový elixír proti chřipce

Ďumbier není jen nejvyšší vrchol Nízkých Tater, slovensky se tak jmenuje zázvor. Je to dost divné, protože v našich zeměpisných šířkách a délkách neroste, takže nejspíš se tak hora nazývá z jiného důvodu. Bylo by s podivem, kdyby se třeba Klínovec jmenoval Hřebíček, nebo jsme Milešovku nazývali Skořice. Zázvorovník lékařský (Zingiber origgicinalis) dorůstá výšky přes metr. Nepoužíváme jak někdo mylně soudí jeho kořen ani hlízy, ale rozčleněný oddenek.

Continue reading

Pečeme mikulášské „pány“

Jmenují se poněkud divně – „mikulášští páni“, což je pro někoho možná trochu zvláštní, když se podobají čertům. Ale v Česku je vždycky všechno jinak. Jen vzpomeňte na národní pohádky, kdy pekelnící často na sebe berou podobu tu myslivců, tu správců na statku, drábů nebo jiných příslušníků státní či obecní správy – prostě pro obecný lid pánů. Je v tom i něco z poddanského myšlení – hrbit hřbet a s úctou vzhlížet k těm, jimž byl shůry dán „ouřad“ – a tedy moc a zřejmě i rozum. Páni, šéfové, politici – všechno to jsou pro nás po čertech vypečená cháska!

Continue reading

Vanilka a benzin aneb Kuchařka Elišky Junkové

Pro zručného písaře růžových limonád nebo šikovného producenta slzavých filmových story byl by příběh naší legendární automobilové závodnice Elišky Junkové požehnáním. Chudá holka z rodiny truhláře a bohatý bankéř, oslnivá, ale krátká mezinárodní kariéra za volantem bugatek, velká láska, velká tragedie – co si jen víc přát. Přes toto všechno se vyprávění pro svou opravdovost podobným zjednodušením vzpírá a přerůstá v zprávu o síle vůle jedné drobné ženy.

Continue reading

Závin nade všecko nebo Strudel über alles?

Když se někde vine pořádná fronta, říkáme, že ti lidé stojí ve štrúdlu. Vídeňáci praví, že se někdy i čas táhne jako štrúdl a narážejí tak na technologii výroby tradiční pochoutky. Slovo je to původem rakouské a populární tažený závin na sladko má rodokmen vpravdě c.k. rakousko-uherský. Je totiž pečivem ryze středoevropským, na něž by si mohly nárokovat autorská práva Praha (závin), Vídeň (Strudel) i Budapešť (rétestészta). A bez zajímavosti také není, že pekaři jednotlivým závinům – štrúdlům říkají nohavice.

Continue reading

Kolik je způsobů boží milosti

Je pozoruhodné, že ačkoliv jsme coby národ považováni bezmála za pohany, boží milosti jsou nám blízké. Jen si pod tím pojmem každý představuje něco jiného. I ti, kdo jsou na hony vzdáleni duchovním sférám a spíš, jak se říká, myslí jen na ten žvanec, mají na boží milosti recept přinejmenším trojí a nejméně dvojí na jejich finální přípravu.

Continue reading

O zající, mrkvi a mrkvovém velikonočním dortu

Kde se vzal mezi symboly Velikonoc zajíc? Je podle všeho dalším zástupcem pohanských časů v křesťanské tradici. Germánská bohyně jara Eostre má zaječí hlavu a jejím názvem se v Anglii označují Velikonoce. Pod upraveným jménem Ostara ji ctí i novopohanští čarodějové během jejich jarního sabatu. I některá keltská božstva nesou v ruce zajíce. Eostre prý proměnila ve vánici zmrzlého ptáčka v zajíce a on jí pak vždy zjara vděčně snášel vajíčka. Je to divné, ale proč ne – na druhém konci světa takové věci konec konců klidně dělá ptakopysk.

Continue reading

Perníčky svatého Mikuláše

Než za dětmi přijde na nebevzatý fousatý biskup z Myry (dnes rozvaliny u tureckého městečka Demre) aby jim v doprovodu andělů a pekelné holoty nadělil ovoce a cukrátka, měli bychom se na něj připravit. Pro děti je předzvěstí očekávaných Vánoc. Z tulipánové země kde Mikuláše hodně slaví – je například patronem Amsterodamu – jsme si vypůjčili holandský recept na pečivo zvané pepernoten. Tvary má tak divné, že pod našim dohledem je klidně mohou dělat děti. Zabaví je to určitě tak, že ani nevzdechneme, když po malých pomocnících budeme muset uklízet (a to nejspíš budeme).

Continue reading

Ty kus, já kus – prostě kuskus (čili couscous)


Co to vlastně je? Kaše? Nebo těstovina? Od obojího trochu. Kuskus se narodil na severozápadě Afriky, v Maroku, kde si ho žmoulali Berbeři. Zprávy o tomto tradičním pokrmu máme z počátku třináctého století. Do Evropy se dostal snad už s Maury, ale rozšířil se zde a pevně usadil hlavně po vyhnání milionu francouzských kolonistů (jímž se říkalo „černé nohy“) poté, co Alžírsko získalo samostatnost. V řadě zemí mimo Afriku zdomácněl. Například v Izraeli už nikoho nenapadne, že se jedná vlastně o arabskou potravinu a pod jménem berkokš se kuskus stal dokonce součástí národní kuchyně o náboženském svátku Purim.

Continue reading

Přicházejí velikonoční beránci


Hoj z pastvy domů! Bible je plná úžasných obrazů a jedním z nich je beránek jako symbol nevinnosti. Proč ne? Kdo měl kdy co do činění s velkýma očima jehněte, s kudrlinkami vlny na jeho čele a měkkým pyskem, nemůže přece vůbec o beránčí nevinnosti pochybovat, a to ani když se zvíře snaží do naší dlaně trkat hlavou ještě bez růžků. Kulturní tradici všech tří náboženství lidí Knihy, jak muslimové nazývají Bibli, tedy židovského, křesťanského a vyznavačů islámu, beránek spojuje: je v něm neposkvrněná čistota i krvavý symbol oběti a také vykoupení.

Continue reading

Škvaření sádla

Pokud si občas sádlo doma sami vyškvaříte, asi to děláte proto, že ten rozdíl mezi domácím sádlem se škvarky a tím koupeným ve vaničce nebe dosahuje. Není to žádná věda a určitě se vám povede sádlo jako Eden a škvarky jako brána do toho ráje. A když ne, tak určitě příště! Dietologové ať na chvilku zmlknou, nepotřebují snad některé vitamíny k tomu, aby mohly v organismu vykonat své bohulibé dílo právě součinnost tuku? Aha! (Ale jen tak mezi námi, se sádlem a škvarky to rozhodně nepřehánějte, a pokud nemáte dost pohybu, buďte opravdu v pomlaskávání nad touhle jednoduchou a stále ještě cenově dostupnou pochoutkou střídmí).

Continue reading

Hokejista se zelím

V dobách, kdy se lidé víc než podle obrazovky museli v aktuálním sportovním dění orientovat ušima, byl jednou z legend rozhlasového zpravodajství Gabo Zelenay. Jeho hokejové přenosy, v nichž dokázal s kulometnou kadencí představit situaci „u modré“ stejně přesně jako dnes televizní technika a svůj report ještě nabít zjitřenými emocemi, rozhodně pomohly i poznání slovenské sportovní terminologie v Česku. Dalším úžasným Slovákem byl Jožo Golonka, který za společný stát hrál sto čtyřiatřicetkrát a soupeřům nasázel dvaaosmdesát gólů: tomu říkali fanouškové i spoluhráči Žiletka – proč asi?

Continue reading

Nejen o limouních

Slupky do smetí? Ale kdeže! Vymáčíme je, oškrábeme a prosladíme. Na Vánoce je třeba se připravit, přičemž s některými věcmi je opravdu lépe začít dříve, nežli později, prostě proto, že potřebují čas. Nejen jako osobitá vánoční cukrátka, ale především do pečiva se výborně hodí kandovaná kůra z citronů a pomerančů, jejichž spotřeba v našich domácnostech v době mlh a plískanic zpravidla stoupá. Práce s ní je trošku piplavá a lepivá, leč nesporně voňavá.

Continue reading