Co takhle dát si šantu

šanta
Kocurník od toho slove, že kočky a kocouři jej velmi milují, jedí ho a po něm se válejí… Všecka bylina jest silné vůně, až i hlavu uráží, v chuti jest kousavá a dobře hořká… Trhají jej, když kvete, a suší v stínu – toho však pilně šetřte, aby kočky k němu nemohly. Kocurník dobrý jest proti všem nedostatkům hlavy, prsí, žaludku, dává se v pití proti zastaralému bolení hlavy, proti závrati, shánlivosti, ztrnutí a šlaku, játra, ledví otvírá, průduchy jich vyčišťuje…“, psal blahé paměti botanicus Matthioli, protože kocurník, po našem dnes šanta kočičí (a latinsky Nepeta cataria), je kytka starobylá.

Continue reading




Já rád játra, ty rád játra… (čili chvála OSTROPESTŘCE)

ostropestřec mariánský

Mít rád svá játra je to samé, jako mít rád sám sebe. Nikoliv coby Narcis či samožer, ale jako člověk, jenž je rád na světě a svou tělesnou schránku nerozmazluje, ale stará se o ni – právnickou řečí – s péčí správného hospodáře. Játra nám totiž čistí krev a když to nemohou dělat pořádně, protože jsou plná nejrůznějšího svinstva, zežloutneme jak citron. A to je přitom opravdu asi to úplně nejmenší, co se nám může stát.

Continue reading

Jen tak čili nejen o očistě ohněm

Některé mají na nose bradavici z níž roste kozí chlup, ale jiné jsou nad očekávání půvabné. A umí prý úžasné věci: udělat mohou bouři s blesky a hromobitím, vichřici i kroupy. Plaší koně a kravám ve vemeni sráží mléko. Dovedou uřknout i nenarozený plod a vůbec přivolávat nemoci. Sbírají bylinky a na lásku vaří lektvary. Jsou prostě jiné, což lidi dráždí. V méně tolerantních dobách končily v očistném ohni pomatené ženské, báby kořenářky, ctnostné i prostopášnice – ona se už na mučidlech k čemukoliv přiznala každá. Pak už jí jen čekala planoucí hranice.

Continue reading

Bolesti žaludku čili Zlý pes

Že když se řekne „ten na něj ale má žáhu“ není pro dotyčného nic dobrého ví každý, koho někdy žáha pálila. Žáha prostě žahá. My se této nepříjemné poruchy v trávicím ústrojí dopracujeme na první pohled vcelku příjemným hodováním věcí dobrých, leč těžkých nebo ostrých či sladkých. Často proto nejrůznější potíže trávení patří k doznívání rodinných oslav, masopustů i svátků, jako jsou Vánoce a Nový rok. Vyhnout se jim lze klášterní střídmostí a jejich nápor zjemnit například bylinkami.

Continue reading

Zelený jarní detox

Vede se vám bídně? Pak se obraťte na Jupitera: v bohatém portfoliu odznaků tohoto všemocného boha je i šťovík, ta prachobyčejně působící a nepůvabná rostlina z příkopů a vlhkých luk. K zlepšení vaší situace může podle kouzelníků přispět právě šťovík a nebo kyseláč (což je jedno a to samé, to se jen vědci tak zcela neshodnou, jak se má ten Rumex správně česky jmenovat). Je to bylina zrozenců v Střelci a Rybách a živlů Ohně a Vody. Na pracovní stůl umístěte misku s vodou, dejte do ní magnet a několik lístků kyseláče, a zapalte žlutou svíci umístěnou tak, aby se její svit odrážel ve vodě. Prý vám hned bude líp a prašule se jen pohrnou. Jak se říká, když teče do bot, má se zkusit všechno, ale o účinnosti této metody u nás určité pochybnosti přetrvávají. Tak si ze šťovíku alespoň odstředíme lžičku šťávy pro zdraví, protože to má váhu i pokud nám trik s magnetem a svíčkou neklapne a my se přece jenom budeme muset jít pást.

Continue reading

Advent s granátovými jablky

Nebyla to brokolice, ani nějaká hlíza, bylo to ovoce, to víme jistě, ale nikdo nám už neřekne, jaké. Každopádně plod, jenž se stal objektem první krádeže, vyrostl na Stromě poznání dobrého a zlého, Adam s Evou ho ukradli a snědli, a proto podle vyznavačů tří velkých náboženství není lidský život lehký a na jeho konci je smrt. I když se jinak hádají o leccos, v tom jsou židé, křesťané a muslimové zajedno. Malíři z nějakého nejasného důvodu rajský strom malují po staletí jako naši jabloň. Ta je v knize knih skutečně několikrát jmenována, jenže podle biblistů vůbec není jasné, o jaký strom jde: myslí si převážně, že šlo o voňavou kdouli, případně citron či pomeranč. Granátová jablka ale jistě ne, protože ta jsou v bibli přesně označena jako jablka zrnatá.

Continue reading

Na věnec boha opilců ale i do apatyky

Je to naše jediná liána s příčepnými kořeny a čeho se břečťan popínavý (Hedera helix) chytne, to nepustí. Kvete pozdě, v září a říjnu celkem nenápadně, ale musí mu být nejmíň deset. Nemá kam spěchat, může se totiž dožít pětiset let (a možná, že i tisíc) a kmen stařečka doroste až metrového průměru. Není zajímavé, že tvar listů na větvičkách s kořeny a na kvetoucích výhonech je různý? Modročerné bobule, které neodnesli mlsní drozdi, používali naši předkové k barvení látek a vlny na růžovo a do šeda. Pryskyřici z jeho stonků míchali šamani do nakuřovadel a ze starého dřeva umělci zhotovovali dřevoryty.

Continue reading

ALOE VERA – zázračná rostlina

Aloe vera je poměrně nenáročná pokojová rostlina, jejíž léčebné účinky bývají považovány přímo za zázračné. Je známá odedávna, začátkem našeho letopočtu již byla používána jak k léčení ran, tak i k balzamování. V Egyptě ji považovali za lék na nesmrtelnost. Je pravda, že šťáva Aloe vera obsahuje řadu minerálů, vitamínů, enzymů, biostimulátorů a dalších zdraví i kráse prospěšných látek. Droga je také součástí známých švédských kapek.

Continue reading

Za pravěkou marmeládou čili BEZINKY

Matthioli ve svém herbáři v pojednání „O bzu“ píše, že „stromek je to obecné známosti a ten roste všudy podlé plotův, hrází, v příkopích a mezi křovím“. Je to tak: asi bychom těžko hledali někoho, kdo černý bez nepozná a kdo by nesvedl zápas s fleky z bobulí jeho purpurových plodů na tričku poté, co se rozhodl usnout v konejšivém stínu keře, který většina z nás vnímá jen jako přerostlý plevel. Roste v krajině továrních plotů i kolem opuštěných železničních vleček, rychle se ujímá tam, odkud lidé odešli. Pohrdání bezem by však bylo jen znakem naší neznalosti, vždyť předkové se mu po pás klaněli jako dřevině nanejvýš užitečné. Existují i uznané odrůdy, které se pro jejich vlastnosti doporučuje pěstovat na zahrádce.

Continue reading

DIVIZNA: další domácí čaromocná rostlina

Jsou rozhodně nepřehlédnutelné, když do letního soumraku svítí trochu strašidelně. V poledním horku ovšem hrají jinou muziku, velmi pracovitou a jen zdánlivě monotónní: zlaté divizny totiž voní medem a včelaři, kteří mají blízko úly, na ně proto jistě nedají dopustit. Divizna je doma v celé západní a střední Evropě, zasahuje i do Skandinávie na severu a na východu na jižní Sibiř. Je to půldruhého metru vysoká dvouletka, kterou si nemůžeme s ničím splést. Kvete bezmála celé léto, postupně zlatě rozkvétá od července do září. Její květy uspořádané do lichoklasu jsou krásné, ale pozor na ni: semena obsahující u nás exotický rotenon jsou jedovatá. Vcelku trefně diviznu popisují i její lidové názvy: říká se jí mimo jiné královská svíce, Petrova hůl (podle apoštola a strážce nebeské brány, který s ní chodí po světě kontrolovat, jak to tu vedeme), louč a nebo psí ocas.

Continue reading