Skrytý půvab květomluvy

Víte, co je „floriografie“? To slovo znamená, že mnohá kytka není jen tak prostě hezká, ale nese smysl, něco znamená, a to také můžeme jejím prostřednictvím beze slov říct (konec konců, některé květiny přece patří do tajnosnubných – Cryptogamae…). Květomluva prý vznikla v orientálních harémech a po roku 1600 se z Cařihradu rozšířila do východní kultury. V Japonsku se květomluva nazývá Hanakotoba. Vrcholu ale zřejmě dosáhla v romantické Francii a viktoriánské Anglii. U nás byla nejpopulárnější zřejmě v čase národního obrození, protože ani při mávání prapory a plamenných řečech neslábla přitažlivost tajů lásky.

Continue reading




Výroba týpí (TEEPEE)

Prastará indiánská týpí čili wigwamy zažívají znovuobjevení. Na rozdíl od běžných stanů v nich můžeme koukat do ohně, nebo dokonce pod plátěnou střechou vařit jídlo či něco opékat. Do týpí se také vejde mnohem víc lidí a věcí než do klasického stanu. A co je důležité – je v silách průměrně zdatného jedince si týpí ušít i postavit. Tedy jeho menší verzi, která bezesporu nadchne děti. Při táboření v přírodě nebo jen na zahradě za domem.

Continue reading

Jak funguje lapač snů

Začala to prý indiánská babička s kůží scvrklou jako staré jablko, kterou moc zlobilo uvřeštěné vnouče. Nespalo klidně. My bychom mu sahali na bříško a snažili se změřit mu teplotu, ale ta stará Indiánka věděla své a nezpochybnitelným způsobem poznala, oč se jedná : jsou to špatné sny, které na dítě posílají zlí duchové, a s tím je třeba něco udělat. A hned začala hledat kousky kůže, korálky a pestrá pírka. Taková prkotina jako vrtící se budoucí velký lovec není totiž na to budit šamana či dlouze bubnovat na tamtam. Stačí vyrobit lapač snů – a to přece zvládne i stará bába.

Continue reading

Vázání ok podruhé

Utíkají vám z vymezeného kouta v předsíni míče a balóny, zabírají spoustu místa anebo se vám zákeřně pletou pod nohy? Kdo má doma malé či velké milovníky míčových her ví, o čem je řeč. Tohle sportovní nářadí ale nemusí překážet, když ho zavěsíte do sítě v podobě válce, na spodním konci svázané třeba barevným třapcem. Síťovku na nákupy vyrobíte z po bocích sháčkované sítě opatřené uchy z pěti řad krátkých sloupků. A trojcípý šátek nebo klasická šála představují vlastně základní tvary, které na koncích krátkých stran ozdobíme třapci. Síťovali v historii ženské i chlapi – tak proč byste tento způsob úžasného relaxu nezkusili taky?

Continue reading

Jako pavouci čili Škola síťování

Pozorovali jste někde u moře rybáře vyrábějící nebo opravující sítě? Málokterá činnost přináší tolik vnitřního klidu jako právě síťování. Vyžaduje ovšem soustředění, protože opravy chyb a špatně uvázaných uzlů jsou obtížné, neřku-li nemožné. Někdo může síťování dokonce považovat za způsob meditace. Proč ne? U Železničního mostu na pražské Výtoni nad náplavkou, kde se kdysi převazovaly vory, sedával Podskalák v placaté čepici se štítkem, cucal viržinko a s nehnutou tváří soukal svou síť. Na co? Kdo ví – vory pod výtoňským vodočtem odpluly do nicoty a vyhlášenou pochoutku – grundle tu do sítí už dávno nikdo nelovil.

Continue reading

O vrbách a o tom, jak se plete pomlázka

V Česku se můžeme těšit z osmnácti druhů vrb a zaplať pánbůh za ně, protože na čem by jinak vysedávali při měsíčku naši vodníci? Vrba jako měsíční strom měl prý i své kněžky. Dopravní prostředek čarodějnic – košťata byla zpravidla sice březová, ale svazovaly si je vrbovým proutím. Na Květnou neděli lidé světili v kostele opentlené věnečky z kočiček pro štěstí. Ovšem je zde prý i domněnka, že vrba pro jistou mnohoznačnost přináší smůlu – jak zřejmě komu, tak si vyberte.

Continue reading

Velikonoční mozaiková vejce a slovanská magie

Do letošních Velikonoc zbývá něco málo přes měsíc, a tak jsme se rozhodli vytáhnout a aktualizovat několik námětů z našeho inspiromatu. Protože na některé věci si musíme materiál připravit (například si zvyknout, že nějaký čas budeme vajíčka vyfukovat a ne je jen třísknout o kraj hrnce….). Hledání vhodných přírodnin nám zase zpestří předjarní procházky. 

Například vejce – to je tajuplná věc. Nemá začátek ani konec – samo je počátkem. Vzejde z něj život – nebo taky ne. Je kulaté, i když zase nikoliv docela: kam jen se valíte, podivné ovály? V magii všech národů a kultur má zcela zvláštní místo. Zaujímá ho mezi předměty, kterých si naši slovanští předkové zvláště vážili, ctili je, anebo se jich báli.

Continue reading

Ošatka pletená spirálovou technikou

Ze slámy, lýka, prutů nebo štípaných loubků můžeme uplést ošatku, ve které spojením přírodního materiálu a tradiční řemeslné dovednosti dáme vzniknout předmětu, který se nám bude hodit na ovoce, chleba, pečivo, nebo prostě jen tak – a bude v něm zaklet kousek tisícileté lidské zkušenosti i nekonečnost koloběhu přírody. K osvojení si této techniky budeme potřebovat z počátku trochu trpělivosti, ale jakmile ji „dostaneme do prstů“ pochopíme, proč ji lidé používali bez ohledu na to, kdy a kde žili.

Continue reading

Předení na kolovrátku

Do módy opět přišly výrobky z ručně upředené vlny. Zájem vyvolává, na rozdíl od vlny strojově zpracované, záměrně nepravidelná tloušťka příze, na níž jsou navíc nopky. Za takové předení by dříve přadlenu nikdo nepochválil, příze měla být hladká a stejnoměrná, ale o to méně můžeme mít obav se do předení pustit sami.

Continue reading

Mraky

Karel Hynek Mácha ve svém Máji popsal české nebe v Středohoří trefně: „ Po modrém blankytu bělavé páry hynou, / lehounký větřík s nimi hraje / a vysoko – v daleké kraje / bílé obláčky dálným nebem plynou…“ V básni po nich vězeň posílá pozdrav. My se jich zpravidla jen méně romanticky ptáme: „Tak co, máme vytáhnout deštík, nebo z tohohle mraku pršet nebude?“

Continue reading

Slunovrat zase oddálil konec světa


Když se bohové koupou, napadají je divné věci: hromovládný Perun se se svým protějškem, podsvětním Velesem, otírali svazky slámy. Byl to Perun, jehož napadlo vdechnout povříslu život a z božského potu a slámy stvořit člověka. Jeho osud mezi sebou oba čelní bohové slovanského pantheonu rozdělili v životě i po smrti: duše zesnulého měla jít do nebe k Perunovi a ostatky získal Veles – pán Nicoty. (Podle jiné verze ale prvního člověka Perun uhnětl z hlíny a Veles do tohoto lidského prototypu udělal tři díry a tak lidem nadělil hlad, vyměšování a schopnost plození.)

Continue reading

Slovanská strašidla na počátku Adventu a péřové náušnice

Šero a stíny vkrádající se do oken už v časném odpoledni otevírají čas Adventu. Honíme se po krámech a sloužíme bohům obchodu – pokud ovšem máme za co. Naši prapředci dělali pořádky v hospodářství, mužští opravovali nářadí a uklízeli v sadu. Ženské měly plné ruce práce v domě a po večerech draly peří už dávno snědených svatomartinských hus. Děti sedávaly pod stolem a tetelily se strachem protože do temných koutů nalezla strašidla a další se dozajista honila za temnými okny.

Continue reading

Svatomartinské podkovy a některé divné zvyky

To se kdysi v Česku sežralo hus! Jen si to vemte: svatováclavská husa, michalská husa a než se člověk oklepal, husa svatomartinská. Ti, kterým nezbylo než olizovat kosti, si Martina raději spojili se světcem, symbolizujícím svým bílým koněm sníh, mráz a blížící se konec rozvernosti a hodokvasů. Přísný adventní půst už byl na dohled.

Continue reading

Bubnování do mraků

Bubny našich dávných praotců z doby kamenné se rozpadly v prach a kůži z nich sežrali červi, stejně jako strašlivé šamany i nezasvěcené bubeníky. Že ale byly, víme z jeskynních kreseb. Bubny pak procházely dějinami hlavně pak provázeje pochodový krok tamborů v nejrůznějších uniformách, aby se jich v našem čase zmocnili vědátoři a spočetli, že přesně definovaný počet úderů na napjatou kůži nebo duté znělé dřevo aktivuje mozek na určité vlnové délce a tak léčí.

Continue reading

Dožínky, studené jablečné polévky a chlodnik

Jak to hodně dávno vypadalo na konci sklizně veršem zaznamenal roku 1669 učenec a universitní profesor Jakub Jan Václavem Dobřenský z Černého Mostu. Když si v jeho spisku čteme, že „vesele prozpěvují při hojné žni ženci, panoše ozdobují obilnými věnci“, přirozeně nás napadne, zda zvyk dožínek (nebo též obžínek) není ještě starší. Je. Na našem území slavili úrodu nejen Slované, ale před nimi už také keltské kmeny. Jejich dožínky – „Lugnasad“ má na svědomí bůh světla a smrti směřující od vrcholu své vlády k podzimní rovnodennosti: když se dny se krátí, míří zkrátka vozy s úrodou do stodol.

Continue reading

Jen tak aneb Šťastná zvířata

 

Některé dny jsou horší než jiné jaksi z předurčení. A že o tom, jak by mohly být osudové víme, činí je často ještě nebezpečnějšími. K obvyklým chybám z neopatrnosti přiřazujeme špatná řešení pramenící ze strachu, celkové nejistoty a panikaření. Jindy velebený princip předběžné opatrnosti se za určitých okolností může stát kontraproduktivní.

Continue reading

Otloukej se, píšťaličko…

Samozřejmě, že to není žádný velkolepý hudební nástroj, na němž vyloudíte božskou melodii, ale přesto by se obyčejná třeba vrbová píšťalka dala nazvat radostí, co se vejde do dlaně. Patří k Velikonocím a tudíž k jaru, a jaro znamená, jak říkají cynici, že jsme zase přežili… což je zpravidla dobrá zpráva a stojí zato si tedy tak trochu písknout.

Continue reading

Budeme čarovat aneb Magické panenky

 

Ejhle, jaro je tady, protože síly Dne a Noci se vyrovnaly. Správné datum si uměli z pohybu hvězd spočítat i Keltové, kteří v naší kotlině a úvalech kdysi žili a svátek jarní rovnodennosti nazvaný Alban Eilir, čili Světlo Země, slavili obarvenými vejci zdobenými typickou spirálou nebo vajíčky symbolicky znázorňovanými kruhem s tečkou uvnitř. Židovský Pesach a křesťanské Velikonoce pak přijdou v neděli po prvním jarním úplňku. Doba rovnováhy času, s níž se co rok setkáváme jen dvakrát, je dobrý důvod povědět si něco o čarování. Jaro totiž znamená navíc znovuzrození, vejce jsou znakem plodnosti a láska přeje kouzelníkům.

Continue reading

Drátovaná vejce

Velikonoční kraslice v podobě drátovaných vajíček se v rámci tradiční lidové tvorby vyráběly již v minulosti, ale nikdy ne v takovém množství, jako v dnešní době, kdytato technika zažívá doslova obří renesanci. Nápad stíhá nápad a už to není jen o kraslicích –  někdo z vaječné skořápky a drátku vyrábí nádherné kočárky, autíčka a mašinky, jiný zdobí nejen drátky nejrůznějších barev, ale i rozličnými korálky. Zkusit si tuto techniku stojí za to, ale je pravděpodobné, že než “snesete” první drátované vejce, vám nejspíš chvilku potrvá. Nevzdávejte to určitě:  jakmile vám totiž princip  přejde do krve, určitě vám půjde tohle drátování opravdu pěkně od ruky!

Continue reading

Jak uplést koš z proutí

Výhodou koše z  neloupaného proutí je, že tento materiál nemusíme nijak zpracovávat, ani během práce máčet, jak tomu je u proutí loupaného. Zkrátka pracujeme s čerstvě nařezaným proutím, které jsme si přinesli například  z procházky podél potoka. Nevýhodou předem neupraveného proutí ale je, že se hotový koš časem poněkud rozeschne a také nový je trochu těžší – na houby, brambory nebo jablka je ale skvělý. Nemluvě už o uspokojení, že jsme ho uplést dokázali!

Continue reading