Flamendr Jéňa, Dušičky a tuřín

Otázky by mohly znít: proč vyřezáváme dušičkové dýně a kdo je a kde se vzal Jack-o’-lantern? Tak pěkně seďte, milé děti, dlabejte dýni a poslouchejte halloweenskou pohádku. Začíná na Zeleném ostrově čili v daleké irské zemi a některé její prvky jsou starší, než dva tisíce let.

Continue reading




Jen tak čili nejen o očistě ohněm

Některé mají na nose bradavici z níž roste kozí chlup, ale jiné jsou nad očekávání půvabné. A umí prý úžasné věci: udělat mohou bouři s blesky a hromobitím, vichřici i kroupy. Plaší koně a kravám ve vemeni sráží mléko. Dovedou uřknout i nenarozený plod a vůbec přivolávat nemoci. Sbírají bylinky a na lásku vaří lektvary. Jsou prostě jiné, což lidi dráždí. V méně tolerantních dobách končily v očistném ohni pomatené ženské, báby kořenářky, ctnostné i prostopášnice – ona se už na mučidlech k čemukoliv přiznala každá. Pak už jí jen čekala planoucí hranice.

Continue reading

…až přijde tma a začnem se bát…

Odkud se vzalo světlo svíček, které na přelomu října a listopadu vytváří nad tichými nekropolemi – městy mrtvých – podivnou auru? Proč chodíme na hřbitovy právě v tyto dny? V našich zeměpisných šířkách se zádumčivou náladou souzní zpravidla i počasí, mlha a vůně tlejícího listí. Keltové věřili, že o svátku Samhain k zapáleným hranicím přilákají duše lidí, kteří během roku z tohoto světa odešli, ale stále čekají, až se jim otevřou brány Věčnosti. S tím souvisí jak trochu bláznivá halloweenská tradice svítících dýní, tak den po svátku Všech svatých i Památka zesnulých čili Dušičky.

Continue reading

Dušičky – tentokrát zpověď omývače hrobů

Střídání ročních dob, kolísání teplot, kyselé deště, prach a smog, sluneční záření, sníh a hlavně čas. Náhrobky porostou mechem, nápisy na kamenných deskách se stanou ledva čitelné, hřbitovní andělé přijdou o křídla… Je smutný pohled na hrob, a který se nikdo nestará. Stihne ho osud pohřbeného: byl a není. Přijde hrobník, zruší, co z hrobu zbylo, místo se znovu pronajme, bude-li ovšem zájemce.

Continue reading

Adventní věnec na dvojí způsob

Některé zvyky máme tak hluboko pod kůží, že bychom přísahali na jejich tisíciletou neměnnost. Pravda je ovšem často jiná – kapr na štědrovečerním stole, nazdobený stromeček v pokoji ani adventní věnec nemají tradici tak dlouhou, jak by se mohlo zdát. A to navzdory tomu, že kapr patřil v klášterech spravujících rybníky k postní stravě, že už staří Germáni věšeli na oslavu slunovratu své zajatce za vlasy na jedli, a že jméno svatého Štěpána (první svátek vánoční, tedy ten připadající na 25.12.) řecky znamená věnec.

Continue reading