Třetí způsob na houby – kvašení

Když naprší a uschne tak akorát, aby večerní zprávy o houbařských žních zvedly z gauče i největší lenochy, nebývá pár následujících dnů v lese k hnutí, a co Nováci nevysbírají, blbečci rozkopou. Pokud jde navíc měsíc nahoru, uzavíráme sázky, která mluvicí hlava které televize užije první prima větu, že „na houby se dá chodit s kosou“. Takyhoubaři rabují lesy a vytahují se plnými koši hub, které už nemohou na talíři ani vidět.

Continue reading




Rooibos – příběh červeného keře

Tento keř využívali jako první Křováci (jiné zdroje tvrdí, že Masajové), kteří divoce rostoucí větve sklidili a vymlátili dřevěnými palicemi. Vzniklou drť nechali kvasit v hromadách a pak na slunci usušili. Nakonec surovinu vyvařili. O oblíbeném domorodém nápoji máme první písemné zprávy z roku 1772. Nicméně až ruský Žid Benjamin Ginsberg jehož rodina byla dlouhodobě činná v čajovém byznysu (dokonce jim vynesl povýšení do šlechtického stavu) tento produkt roku 1904 dovezl do Evropy.

Continue reading

Já rád játra, ty rád játra… (čili chvála OSTROPESTŘCE)

ostropestřec mariánský

Mít rád svá játra je to samé, jako mít rád sám sebe. Nikoliv coby Narcis či samožer, ale jako člověk, jenž je rád na světě a svou tělesnou schránku nerozmazluje, ale stará se o ni – právnickou řečí – s péčí správného hospodáře. Játra nám totiž čistí krev a když to nemohou dělat pořádně, protože jsou plná nejrůznějšího svinstva, zežloutneme jak citron. A to je přitom opravdu asi to úplně nejmenší, co se nám může stát.

Continue reading

Jen tak čili nejen o očistě ohněm

Některé mají na nose bradavici z níž roste kozí chlup, ale jiné jsou nad očekávání půvabné. A umí prý úžasné věci: udělat mohou bouři s blesky a hromobitím, vichřici i kroupy. Plaší koně a kravám ve vemeni sráží mléko. Dovedou uřknout i nenarozený plod a vůbec přivolávat nemoci. Sbírají bylinky a na lásku vaří lektvary. Jsou prostě jiné, což lidi dráždí. V méně tolerantních dobách končily v očistném ohni pomatené ženské, báby kořenářky, ctnostné i prostopášnice – ona se už na mučidlech k čemukoliv přiznala každá. Pak už jí jen čekala planoucí hranice.

Continue reading

Čas jedlých kaštanů

Ať už jedlé kaštany do našich zeměpisných délek a šířek přinesl kdokoliv, provedl věc záslužnou. Původně jedlý kaštan čili kaštanovník setý rostl v Malé Asii, v Černomoří a snad i na Kavkaze, odkud ho Římané rozšířili na celé území svého imperia. Ze západního Turecka pronikl do Středomoří. A kde se vzali mohutné kaštanovníky v Británii a Irsku? Za to nejspíš mohou mniši. Dnes v Evropě roste až do podhůří Alp. U nás se prý nejprve objevil na Moravě a to hraje do karet teoriím o římských legionářích i o tureckých válečnících. Poprvé o jejich cíleném pěstování u nás píše Balbín roku 1679 – jedlé kaštany zaznamenává u Chomutova a Klatov.

Continue reading

Dieta s tukožroutskou polévkou

Zhubnout! Toť příkaz doby. Neboť všichni rádi bychom byli za hvězdy. Jak ale dokazují esovitě prohnuté Panenky Marie, gotika s četnými hladomory upřednostňovala vyzáblé figury a v rozežraném baroku zas i andělíčci byli prdelatí, muži tuční pupkáči a dámy prsaté a samý fald. Ideál krásy se prostě neustále měnil a mění. Reálné důvody nadváhy, kdy špekatost představovalo energetickou rezervu pro zlé časy, pominuly. Diktát módních policistů z Beverly Hills by neměl být rozhodující, leč prokazatelné zdravotní hledisko. To je až příliš jasné – kila navíc krátí trhací kalendář našich dnů.

Continue reading

Zázvorový elixír proti chřipce

Ďumbier není jen nejvyšší vrchol Nízkých Tater, slovensky se tak jmenuje zázvor. Je to dost divné, protože v našich zeměpisných šířkách a délkách neroste, takže nejspíš se tak hora nazývá z jiného důvodu. Bylo by s podivem, kdyby se třeba Klínovec jmenoval Hřebíček, nebo jsme Milešovku nazývali Skořice. Zázvorovník lékařský (Zingiber origgicinalis) dorůstá výšky přes metr. Nepoužíváme jak někdo mylně soudí jeho kořen ani hlízy, ale rozčleněný oddenek.

Continue reading

Keř zářivých koní a sibiřských citronů – čili rakytník

Stane se, že rakytníkový keř už ztratil listí a na sněhové pláni svítí neobyčejně jasnou červenou barvou plodů na trnitých větvích. A kolem keře bude určitě hlučno, protože ptáci si kulaté či soudkovité plody nenechají ujít. Ani my bychom určitě neměli otálet. Vždyť například v extrémních podmínkách Sibiře představoval pro domorodce rakytník řešetlákový součást jídelníčku bohatou na vitamíny. Babky šamanky se mu klaněly. V lidové medicíně jím domorodci léčili vředy, žaludek, ženské potíže a dokonce rakovinu.

Continue reading

Lékaři a kuchaři požehnaná červená řepa

Pamatujete se na neidentifikovatelnou potravinu červené barvy, kterou nabízely některé školní jídelny v rámci především bezmasých čtvrtků? Byla to řepa a to neblahé setkání náš vztah k této zelenině často předurčilo dlouhodobě. Také zemědělcům někteří s nosem nahoru říkají řepouni a snad ve vzpomínce na „tu věc“ na talíři nemyslí to chvályhodně. Čím ale byl pravděpodobně jejich dědeček, aha? Zbavme se vzpomínek na školní jídelnu, protože řepa je zdravá a chutná. A zanechme občasného přezírání selského stavu. V mnoha ohledech mu vděčíme za to, že jsme. Jen málo kterému Čechovi a Moravanovi nečouhá ve vzdálenější perspektivě z bot sláma. Takže pro příště jasně a stručně: Řepu na talíř ano a… Řepoun – to zní hrdě!

Continue reading

ŠALVĚJ – šamanská rostlina

Salvia latinsky znamená „spasitelka“. Má nespočet lidových pojmenování, namátkou babí břich, rapaňa, nebo smrtka. Ten nejznámější ještě nevíte? Jistěže ano, jen jste si zrovna nevzpomněli na Saxanu, protože když příznivci dívky na koštěti zaslechnou o čaji, k jehož přípravě je třeba vyvařit babské ucho, je jim jasné, že nemůže jít o nic jiného, než o rostlinu v jistém směru příbuznou prachobyčejné hluchavce – “spasitelku” šalvěj. 

Continue reading

Bubnování do mraků

Bubny našich dávných praotců z doby kamenné se rozpadly v prach a kůži z nich sežrali červi, stejně jako strašlivé šamany i nezasvěcené bubeníky. Že ale byly, víme z jeskynních kreseb. Bubny pak procházely dějinami hlavně pak provázeje pochodový krok tamborů v nejrůznějších uniformách, aby se jich v našem čase zmocnili vědátoři a spočetli, že přesně definovaný počet úderů na napjatou kůži nebo duté znělé dřevo aktivuje mozek na určité vlnové délce a tak léčí.

Continue reading

Pickles, čalamáda, nebo prostě kvašená zelenina?

Režisér se celkem spolehlivě dočká hlasitého smíchu nebo alespoň diváckého pobavení pokud nechá svého hrdinu šlapat po pás v sudu – ve francouzských filmech víno a v těch našich zelí. Ačkoliv hrozna se už od starověku lisují rozhodně sofistikovanějším způsobem a jedená se o nadsázku, se šlapáním nakrouhaných hlávek se můžeme setkat při domácí výrobě suroviny pro vepřo-knedlo-zelo dodnes. Bosá chodidla nahradily gumáky, což ovšem tradicionalisté vnímají záporně, protože jedině lidská noha prý dá zelí tu správnou sílu.

Continue reading

Dobrý slad a zelený ječmen

Ječmenu užíváme netoliko k pokrmu, ale i k rozličnému lékařství,“ říká slovutný mistr Matthioli. Přátelé piva, které se z ječného sladu vaří, o tom přesvědčovat určitě nikdo nemusí. Ječmen (Hordeum) z čeledi lipnicovitých má pětadvacet planných druhů a jeden kulturní: to je náš dobrý známý ječmen setý, bez něhož by tradiční české pivo nebylo tím, čím je. Zatímco kulturní ječmen sejeme zjara nebo jako ozimou plodinu jen na rok, původní plané druhy jsou víceleté. K nám přišel v době stěhování národů z jihozápadní Asie – a to je už dobrých pět tisíc let.

Continue reading

Pampeliškové slavnosti


Když Petrovy kameny na jesenickém hřebenu, který je rozvodím Baltu a Černého moře, a jiná z temných kouzel nechvalně známá shromaždiště čarodějnic osiří a místo šílených očí žhnout zde budou už jen v popelu doutnající oharky, vstoupíme z tradiční Filipojakubské noci, sabatu letkyň na košťatech – těch strašlivých i kerásných bosorek, rovnýma nohama do měsíce máje.

Continue reading

Zelený jarní detox

Vede se vám bídně? Pak se obraťte na Jupitera: v bohatém portfoliu odznaků tohoto všemocného boha je i šťovík, ta prachobyčejně působící a nepůvabná rostlina z příkopů a vlhkých luk. K zlepšení vaší situace může podle kouzelníků přispět právě šťovík a nebo kyseláč (což je jedno a to samé, to se jen vědci tak zcela neshodnou, jak se má ten Rumex správně česky jmenovat). Je to bylina zrozenců v Střelci a Rybách a živlů Ohně a Vody. Na pracovní stůl umístěte misku s vodou, dejte do ní magnet a několik lístků kyseláče, a zapalte žlutou svíci umístěnou tak, aby se její svit odrážel ve vodě. Prý vám hned bude líp a prašule se jen pohrnou. Jak se říká, když teče do bot, má se zkusit všechno, ale o účinnosti této metody u nás určité pochybnosti přetrvávají. Tak si ze šťovíku alespoň odstředíme lžičku šťávy pro zdraví, protože to má váhu i pokud nám trik s magnetem a svíčkou neklapne a my se přece jenom budeme muset jít pást.

Continue reading

KOPŘIVY v naší kuchyni

Jeden z prvních pozdravů lásce podle básníků nakloněného jara citelně žahá. Ovšemže – popálit se lze i o mladou kopřivu. Ale dá se to vydržet. Sbíráme totiž kopřivové listy ještě před tím, neý je horka sežehnou. Používat je budeme v kuchyni. Zpracovat se dají na spoustu způsobů – mnozí sice vědí, že se kopřiva přidává do velikonoční nádivky,  její využití však může být daleko širší. Mladé listy kopřiv jsou chuťově velmi podobné špenátu, ale na rozdíl od něj opravdu obsahují hodně železa i dalších zdraví prospěšných látek včetně vitaminu C.

Continue reading