ŘEŘICHA: trochu opomíjený lék i koření

K naší škodě si na drobnou řeřichu setou (Lepidium sativum) vzpomeneme tak jednou do roka, a to zpravidla před Velikonocemi, když zjistíme, že nemáme na stůl „nic zeleného“, protože jsme si zapomněli dát včas naklíčit osení. Zachrání nás skromná řeřicha, která bude vypadat dobře od vysetí už ani ne za týden. Natolik máme řeřichu svázánu s jarními svátky, že si ji zpravidla umíme představit jen v souvislosti s vejci: malovanými i nemalovanými. Což je škoda. Je totiž nejen dekorativní, ale hlavně zdravá a dobrá.

Continue reading




Jitrocel: něco k jídlu, sirup, elixír nebo mazání?

Čas rojení včel i léto bohaté na vosy přináší nepříjemnosti s jejich žihadly. Když vás tahle svízel v přírodě potká nenadále a nevíte, co rychle udělat, nezmatkujte. Úleva je zpravidla hned po ruce. Je totiž skoro všudypřítomná. Vypadá jako plevel, ale není to plevel. Je to jitrocel. Stačí vzít list jitrocele kopinatého (Plantago lanceolata), trošku ho pomnout mezi prsty a na místo bodnutí přiložit. To samé platí jako obklad na říznutí, odřeniny i všelijaká zhmoždění. Jitrocel funguje také při vnitřním užívání. Nepožehnanější je zřejmě jeho působení proti kašli.

Continue reading

Bolesti žaludku čili Zlý pes

Že když se řekne „ten na něj ale má žáhu“ není pro dotyčného nic dobrého ví každý, koho někdy žáha pálila. Žáha prostě žahá. My se této nepříjemné poruchy v trávicím ústrojí dopracujeme na první pohled vcelku příjemným hodováním věcí dobrých, leč těžkých nebo ostrých či sladkých. Často proto nejrůznější potíže trávení patří k doznívání rodinných oslav, masopustů i svátků, jako jsou Vánoce a Nový rok. Vyhnout se jim lze klášterní střídmostí a jejich nápor zjemnit například bylinkami.

Continue reading

SATUREJKA – Faunovo pozdní koření

O vůni saturejky, která své jméno vzala od Satyrů, bájných polobohů, pololidí a polokozlů zároveň, a také rozverných zpustlíků a erotických exhibicionistů, se praví, je vůní opravdu nesmírně znepokojující a vzrušující. A skutečně – rostlina ať již pro náš nos či chuťové pohárky na mysl působí jako mírné afrodisiakum. Rozkvétá relativně pozdě, v červenci.

Continue reading

MÁTA – aneb z Podsvětí do žvejkačky

Nosíte v peněžence lístek máty? Pověrčiví Angličané prý ano, to proto, aby nezůstali bez peněz. Jméno rostliny prý souvisí s pověstí o starořeckém milostném trojúhelníku, na jehož vrcholech stáli vládce podsvětí Hádes, jeho žena Persefona a nymfa Minthó. Aby ji uchránil před žárlivými scénami proměnil Hádes milenku v nenápadnou rostlinu ne nepodobnou kopřivě.

Continue reading

TYMIÁN: o tom, jak voní Provence

Velmi barvitě popisuje prosluněná skaliska rodného kraje francouzský spisovatel Marcel Pagnol v knize “Jak voní tymián“. Když se tato nenápadná, ale velmi intenzivně aromatická bylina rozvoní v kuchyni a nám se začnou sbíhat sliny, jako by zde s námi ti čtyři seděli. Kdo? Nápadně Gerardovi Depardieu podobný hrbáč, starý Caesar Soubeyran (Yves Montand), nešťastný Daniel Aureol jako Kohoutek Ugolin i pěkná pastýřka koz z filmů “Jean od Florety” a “Manon od pramene” podle další výtečné Pagnolovy knihy “Živá voda“. Netřeba v té chvíli pochybovat o tom, že i umění prochází žaludkem.

Continue reading

MAJORÁNKA – dvakrát NE (nenápadná, ale nezbytná)

Majoránka je koření, které patří do babiččiny zahrádky a cizokrajný původ by mu nejspíš nikdo nevěřil. Je s námi tak dlouho, že její latinský název (Majorana Hortensis) nedal spát našim obrozeneckým brusičům národního jazyka, kteří vymysleli pro ni jméno „voněkras“.  Naštěstí se neujalo. Ostatně do kadidla se majeránek nepřidává. Nikde se nedočteme ani o jeho magické moci jako u dalších bylin, a nehřeší ani vyzývavou krásou. Prostě rostlinka ať už po jménu rodu ženského či mužského je příliš obyčejná – jenže zkuste bez ni udělat dobrou jitrnici!

Continue reading

LEVANDULE – omamná fialová pole

Pravděpodobně pochází ze Sýrie, ale doma je v celém Středomoří. Používali ji už staří Římané k výrobě parfémů, do koupelí i v kuchyni a také jako lék proti kašli a chrapotu. I její jméno (Lavandula officinalis) pochází z latiny: „lavare“ totiž znamená koupat se, umývat… Ostatně i náš nepůvabný otlučený lavór co zbyl v chalupě po prababičce má stejný jazykový základ.

Continue reading

DOBROMYSL – svatojánské kvítí

Tak se dobromysli také říkalo, protože patřila do kytičky bylin trhaných hned z kraje léta na svátek svatého Jana (tedy 24. června) k ochraně osob, zvířectva i majetku. Na vysvětlenou: řecký název byliny oros ganos znamená radost hor. Živým měly věnečky z dobromysli sloužit ke štěstí při zásnubách, mrtvým pak kytky oregana na hrobech ke klidu nekonečného spánku.

Continue reading

LIBEČEK – dobrý do bot i do polévky

libeček

Byť se honosí půvabným českým jménem, je cizinec. Libeček je latinsky Levisticum officinale, nicméně původně zněl Ligusticum, čili pocházející z Ligurského pohoří v Itálii. V středověké němčině si latinské pojmenování přeměnili na lubisteck, a my konečně na libeček. Naši předkové v německém pojmenování našli něco ze slov jim přívětivých jako ljubit, libý, nebo třeba políbek… A ani se není co divit: o sexuálně povzbudivých účincích libečku prý totiž nelze pochybovat, takže jméno bylo na světě. Je to přitom divné – aromatické listy libečku chutnají jako maggi, a o tom, že by zrovna maggi bylo afrodisiakem pranic nám není povědomo.

Continue reading

ŠALVĚJ – šamanská rostlina

Salvia latinsky znamená „spasitelka“. Má nespočet lidových pojmenování, namátkou babí břich, rapaňa, nebo smrtka. Ten nejznámější ještě nevíte? Jistěže ano, jen jste si zrovna nevzpomněli na Saxanu, protože když příznivci dívky na koštěti zaslechnou o čaji, k jehož přípravě je třeba vyvařit babské ucho, je jim jasné, že nemůže jít o nic jiného, než o rostlinu v jistém směru příbuznou prachobyčejné hluchavce – “spasitelku” šalvěj. 

Continue reading

KOPR – nejen o omáčce, která národ rozdělila

Už od školní kuchyně se dělíme na milovníky koprové omáčky a ty, kteří by ji dobrovolně nepozřeli ani lžičku (pozoruhodné ovšem je, že často jsou titíž zároveň milovníky nakládaných okurek, které jsou bez kopru přece jen poněkud divné). V lidové kuchyni se kopru někde říká také šír, Řekové ho nazývali anethon, což by se snad dalo přeložit jako “rychle rostoucí” a podle toho se botanicky jmenuje Anethum graveolens. 

Continue reading

ROZMARÝN – z mořské rosy zrozený

rozmarýn

Podle naších lidových písniček není tak úplně jasné, jakého je tenhle keřík vlastně rodu, protože se v nich zpívá o rozmarýnu i o rozmarýně. Každopádně doma je ve Středomoří, a to jak na severoafrickém pobřeží, tak na stráních Korsiky a též u Jadranu, abychom jmenovali oblasti, z nichž se složení silic jediného botanického druhu (Rosmarinus officinalis) od sebe poněkud liší.

Continue reading

BAZALKA – svěcená voda, pizza i kloktadlo

Bazalka (Occimum basilicum) lidově bazalika, pravděpodobně pochází z Indie, kde se jí dostalo takové úcty, že se na ni prý přísahalo i u soudu. Velmi si jí cenili Peršané, a Egypťané ji používali k balzamování – bazalkové věnce se našly i v pyramidách. Protože prý rostla v okolí Kristova hrobu, u ortodoxních církví slouží k přípravě svěcené vody.

Continue reading

PAŽITKA – čili o trávě, která chutná

Na našem kuchyňském stole jakoby byly skoro samí přistěhovalci: při pátrání po původu spousty bylin, které už v našem jídelníčku zdomácněly, se zpravidla dostaneme do teplého Středomoří a pak ještě dál na východ. Platí to snad také o na pohled nenápadné pažitce (Allium schoenoprassum)? Ne. Trávu zmíněnou v titulku jen připomíná, je ale příbuzná s česnekem, a podle všeho je u nás skutečně už od pradávna doma – ovšem zrovna tak jako v Himalájích nebo Skalistých horách. Divoce roste i v Africe nebo v Austrálii. Když řekneme, že je stará jako svět, zřejmě se moc nespleteme. 

 

Continue reading

Lenochova píseň aneb Krásné je žít

Sentimentální vyprávění o chutích, barvách a vůních prázdnin u babičky občas překryje mrak: vystupuje z něj dvoukolák s vědry plnými vody na zalévání drkotající na zahradu od místního rybníka, dloubání plevele, otlačená kolena a bolavá záda, sběr chroustů usilovně škrábajících do věznící je dětské dlaně… Rodiče v dobré víře často nevratně změnili vztah potomků k pěstebním pracím, když poznání zákonitostí přírody proměnili v trest („aby je přešly roupy“) a pobyt dětí na zahradě v trpké lopocení černochů na plantáži.

Continue reading