Cyclamen persicum to má u nás s pojmenováním složité, protože v nejstarším českém herbáři od doktora Petra Ondřeje Matthioliho se německy jmenuje Erde apffel čili Zemní jablko. Od toho je kousek k našim nářečním erteplím, tedy bramborům, a tak je zvláštní, že překladatel latinského herbáře Tadeáš Hájek z Hájku zvolil za české pojmenování této něžné kytky (jíž brambořík nepochybně je) poněkud drsné označení, totiž svinský ořech. Proč asi? Americkou bramboru tady ještě nikdo neznal. Proto evropské jazyky cyclamen přirovnávaly tu k ořechu, jindy k řepě nebo zase jablku.
(2014)) *** Ještě zajímavější však je, že přední renesanční učenci vnímali brambořík jako vcelku pozoruhodnou léčivku s vlastnostmi bezmála zázračnými. Nejdříve si ovšem musíme ujasnit jeho původ.
Kde se vzal
Matthioli, respektive jeho volný překladatel Hájek, píše: „Vořech svinský ještě jsem nikdá v Čechách najíti nemohl, ač někteří praví, že roste zvláště pak na horách moravských. V Rakousích a jinde je ho hojnost. Roste v chladu pod jinými stromy na v tmavých místech a mezi kamením v lesích hornatých a dubových“. Pravda je, že brambořík původně rostl v Asii a Středomoří. Ovšem můžeme ho pěstovat i na zahradě, protože zimu snáší. Pro většinu z nás však představuje především něžnou květinu jíž ozvláštňujeme adventní a novoroční atmosféru. O tom a zásadách správného pěstování ostatně píšeme ZDE.
Popis nepřekvapí, zato divotvorné schopnosti ano
„Listí má okrouhlé jako břečťan, na zemi ležící, na spodku pobrunátněné, svrchu pak jakýmisi bílými fleky skropené. Květ nese brunátný a vonný. Kořen okrouhlý podobný řípě okrouhlici, chuti hořké a kousavé.“ Podle Matthioliho stačí břicho pomazat rozříznutým „wořechem“ a tak v něm zabít plod. Tato informace jistě přemrštěná má ale racionální základ, protože hlízy bramboříku obsahují saponin cyclamin, který způsobuje rozpad červených krvinek.
Stomocná medicína? Raději nezkoušet!
Šťáva z hlízy pitá v medovině, tvrdí slovutný botanicus, způsobuje průjem. Také ji jeho současníci ve víně dávali proti otravě a při zmijím pokousáním. V medovině užívaný brambořík léčí žloutenku a táž šťáva s vodou srkaná nosem zbaví hlavu vodnatosti a „kejchání přivodí“. Ovšem pozor, je to síla! Dobré je proto řečený truňk zředit kravským nebo kozím mlékem. S medem prý ostří zrak a fleky na kůži, neštovice, vředy a rány potíráním hojí. Kořenem uvařeným v oleji a smíchaným s voskem zase léčili v renesanci hemeroidy. A proti bolestem uší, pískání v nich nebo hluchotě pomáhá prý šest kapek z hlízy nastrouhané a svařené s umletými mandlemi, heřmánkovým olejem, na noc nalitých tamtéž. Ráno je pak třeba ucho už jen vymýt teplým vínem a proceduru opakovat po deset dnů. Brambořík prý funguje i proti krvácení z nosu nebo bolení zubů. A tak dále…
Nebezpečná krása
Květinu, která nás upoutá půvabnými barevnými květy i stříbrnou kresbou listů, bychom měli v domácnosti chránit před zvědavostí marnivých koček i před psy a bobkujícími ušáky. V první řadě ovšem před malými dětmi, které se světem kolem se seznamují jeho ochutnáváním. Nebezpečná je především hlíza obsahující glykosidy. Její jedovatost pocítíme už po požití pouhých 0,3 gramu hlízy. Otrava se projeví bolestmi břicha a žaludečními křečemi, někdy i nevratným poškozením ledvin. K úvodu článku se zde tak oklikou vracíme – nevznikl snad původní český název bramboříku z toho, že jedovaté hlízy neškodí pouze prasatům a v Egyptě jim prý vepře přímo vykrmovali?
Něco o samotném Herbáři a lidech kolem něj
Našim hobby tak často citovaný Bylinář velmi užitečný Petra Ondřeje Matthioliho vydaný roku není prvním herbářem, s nímž se obyvatelé českého království mohli setkat, tím byl Zelinář od Jana Černého vydaný roku 1517 v Norimberku. Vlach Matthioli (1501-1577) se narodil v Sienně, vystudoval v Padově a do Prahy se dostal roku 1554. Svůj herbář vydal již deseti let před tím v Benátkách italsky. Jeho doplněné latinské vydání přeložil a doplnil doktor Tadeáš Hájek z Hájku (1525-1600) přednášející na pražské univerzitě a provozující zde i výnosnou lékařskou praxi. Vytiskl ho další světlý zjev české renesance, Jiří Černý, který přejal jméno Melantrich (Černovlásek) s přídomkem z Aventinu (1511-1580). Výtvarnou podobu herbáře vytvořili technikou dřevořezu trojice pražských řezbářů Daniel, Mnich a Stirleyn – miniaturista. Padesát desek bylo podle pražských nákresů řezáno v Norimberku.
Antikváři dnes velmi ceněná kniha
Technicky i finančně náročné dílo podpořil z výnosu daní český sněm, šlechta, město pražské, panovnický rod i sám nakladatel. Ten píše, že „…na knihu tuto tak užitečnou a velmi pěknou téměř všechen svůj stateček jsem vynaložil, ne pro svůj toliko samý užitek, ale více proto, abych svou prací lidem lidem prospěti a vlasti mé poctivě posloužiti mohl“. Hájkův překlad Matthioliho Bylináře do češtiny nezůstal ale jediný. Autor průběžně své dílo doplňoval, až se rozrostlo na více než dvě stovky rostlin. Po jeho smrti vyšlo roku 1596 souběžně německy a česky v překladu Hubera z Rysenbachu a Adama z Veleslavína – Melantrichova zetě.