Ušili jsme týpí a dopravili na místo táboření. Tím jsme ale neskončili – čeká nás nasekání tyčí a kolíků a potom samotná stavba tohoto originálního indiánského obydlí. Napoprvé to asi nebude nic snadného. Na druhou stranu ale tento stan běžně stavěly dvě Indiánky a práce jim zabrala sotva čtvrt hodiny. Ženy také celé týpí i většinu vnitřního vybavení vyráběly, patřilo to k domácím pracím, kterých se muži neúčastnili, neboť to bylo pod důstojnost bojovníků.
Hádanka pro přihlouplé by mohla znít: „Po čempak si asi myslíte, milé děti, že voní meduňka? Kdo odpoví správně, postoupí do dalšího levelu a nebude už muset rozdělovat malé černé a velké bílé kostky na dvě hromádky.“ Ale zase tak jednoduché to není, protože nos máme každý jiný, a tak někdo cítí spíš citron a jinému dokonce může být pach meduňky nepříjemný.
Bylo zvláštní přirovnání, které použil smuteční řečník, když o člověku, jenž nás opustil řekl: „Byl dobrý jako chleba“. V první chvíli to zaznělo skoro neuctivě, všedně a nezajímavě. Ale jaká v tom prostém a zároveň neobyčejném slově byla vůně a chuť. Chléb vlastně vnímáme všemi smysly – slyšíte, jak správný pecen zvoní při poklepu kotníčky prstů?
Indiánské týpí zažívá znovuobjevení. Na rozdíl od běžných stanů v něm můžeme sedět u ohně, případně na něm vařit či opékat. Také se do něj nevejde mnohem více lidí a věcí než do stanu. Přitom je v silách průměrně zdatného jedince týpí ušít i postavit. Anebo alespoň jeho menší verzi, která bezesporu nadchne děti, které tak mohou zažít mnohá dobrodružství i na zahradě za domem.
Bůh prý vdechl žití hlíně a byl tu člověk, co chtěl jíst. Proto dal člověk život těstu, když k němu přidal kvásek a byl tu chleba. V dobách našich prababiček byl v kvásku chleba věčný. Vždycky při pečení se kus těsta nechal, aby se stal zárodkem dalších bochníků.
Většinu poznatků, co všechno s nástrojem můžeme dělat, získáme až během dlouhé praxe. V návodech k použití toho moc nenajdeme. Obecným pravidlem je, že při každé práci s nástrojem nebo strojem k obrábění dřeva smíme použít pouze materiál, který je ke konkrétnímu zpracování vhodný.
Tak se jí také říkalo, protože patřila do kytičky bylin trhaných hned z kraje léta na svátek svatého Jana (tedy 24. června) k ochraně osob, zvířectva i majetku. Řecký název byliny oros ganos znamená radost hor. Živým měly věnečky z dobromysli sloužit ke štěstí při zásnubách, mrtvým pak kytky na hrobech ke klidu nekonečného spánku.
Někdy to vypadá, jakoby se hodinové rafije otáčely nazpátek a my couvali v čase. Například takový pekařský obor se od očouzených placek pečených na rozpálených kamenech přes pecny z jednoduchých vesnických pecí dostal až k průmyslovým šiškám z pekárenských kolosů připomínajících továrny. Je to tak, že se vydal zpátky ke svým kořenům? Lidé dnes o unifikované chutě moc nestojí a ve velkém si začali péct chleba v domácích pekárnách.
Horní frézky by nám samy o sobě nebyly moc platné. Musíme do nich upnout stopkové frézy, kterými dřevo tvarujeme. Podle operace si můžeme vybrat mezi asi šedesáti typy stopkových fréz z rychlořezné oceli nebo ze slinutého karbidu ten nejvhodnější nástroj.
O vůni saturejky, která své jméno vzala od Satyrů, bájných polobohů, pololidí a polokozlů zároveň, a také rozverných zpustlíků a erotických exhibicionistů, se praví, je vůní opravdu nesmírně znepokojující a vzrušující. A skutečně – rostlina působí jako mírné afrodisiakum. Rozkvétá relativně pozdě, v červenci.
