Recepty na medové pochoutky byly odedávna tajné jako recepty na Coca Colu nebo becherovku a v rodinách perníkářů se předávaly výhradně z otce na prvorozeného syna. Delikátní medové pečivo a perníčky byly určeny především pro vyšší společenské vrstvy. O recepturu proslulého medovníku, jehož základem je právě med, se údajně dělí staří Čechové s Armény.
Dřív se říkalo, že kdo šetří, má za tři. Tak jednoduchá aritmetika to sice není, protože záleží na celé řadě komplikovanými vztahy provázaných dalších dat, ale jasné je, že žádný bohatý jen tak nerozhazuje (svoje) peníze. Plýtvání čímkoliv je obecně zhoubné a i malé úspory mohou v součtu dát sumu, která nás překvapí. Odpověď na otázku, zda lépe je ji mít, či nemít, bude zřejmá. V domácnosti je míst, kde ušetřit lze, spousta: v průměrné domácnosti dnes prý spotřebujeme asi pětasedmdesát gigajoulů energií. Můžeme toto číslo snížit bez investic, jen změnou chování?
Rozebrat většinu věcí není zpravidla tak složité, nicméně provést to způsobem, aby se daly složit zpátky může být nad naše síly, pokud nepracujeme logicky, pečlivě a se smyslem pro pořádek: logika je v posloupnosti jednotlivých úkonů při rozebírání a opětovném skládání, pečlivost v tom, že jednotlivé díly pokud možno nepoškodíme a případné repliky provedeme přesně. Smysl pro pořádek se pozná z toho, že stále něco nehledáme a počet zbývajících součástek po opravě bude rovný nule. A nedopadneme jako ten koumes, co po znovusestavení budíku měl koleček na dva, leč nešel ani jeden. V tomto ohledu nás i méně komplikovaný nábytek může škaredě překvapit.
V dobách, kdy se lidé víc než podle obrazovky museli v aktuálním sportovním dění orientovat ušima, byl jednou z legend rozhlasového zpravodajství Gabo Zelenay. Jeho hokejové přenosy, v nichž dokázal s kulometnou kadencí představit situaci „u modré“ stejně přesně jako dnes televizní technika a svůj report ještě nabít zjitřenými emocemi, rozhodně pomohly i poznání slovenské sportovní terminologie v Česku. Dalším úžasným Slovákem byl Jožo Golonka, který za společný stát hrál sto čtyřiatřicetkrát a soupeřům nasázel dvaaosmdesát gólů: tomu říkali fanouškové i spoluhráči Žiletka – proč asi?
Jakuba Jana Šimona Rybu máme v paměti zařazeného mezi hudební skladatele, většinou si ale nevzpomeneme na víc děl, než je jeho Česká mše vánoční. Známe ji spíš podle jejich prvních veršů „Hej, mistře!“, a familiárně ji nazýváme „Rybovkou“. Tou nás obchodníci přes nepopiratelný půvab otravují už od září, kdy bývá někdy ještě bezmála třicet stupňů, a snaží se nám jejím jímavým nápěvem připomenout, že Vánocům se rozhodně nevyhneme. Není divu, že na Rybovu hudbu je řada lidí alergická podobně, jako na vlezlé Rolničky. A přece její tóny zcela přirozeně souznějí s českou krajinou, a ucho těší spoustou ohlasů lidových písní i mozartovskou melodikou.
Rok od roku narůstá zájem o živé vánoční stromky. Vysvětlení je prosté – jsou sice o něco dražší, ale nekončí po Vánocích u popelnic. Vysadíme-li stromek po svátcích na zahradě, poroste desítky let a v následujících letech ho můžeme zdobit venku. Anebo ho ponecháme v nádobě na terase nebo balkonu a při správné péči si ho užijeme další a další Vánoce. Pokud nechceme o stromek dál pečovat a přesto bychom měli rádi živý, existují již půjčovny vánočních stromků, ale tyto stromky je třeba včas si rezervovat. Víte ale, jak zacházet se stromečkem v květináči, aby přežil teplo bytu a následně venkovní mráz?
Bez strašidelných historek, například o vyřazení předzpěváka Rybovy vánoční mše kapří kostí zabodnutou v jeho jícnu, by snad ani české Vánoce nebyly: moritáty, v nichž je účasten kapr k svátkům prostě patří. Četné internetové stránky uvádějí, že první recept na smaženého kapra uvedla u nás v kuchařce pramáti všech současných pohlreichů, babiců, sajlerů a slaninů v akci, totiž paní Magdalena Dobromila Rettigová (1785 až 1845), na přelomu 19. a 20. století (nebo dokonce v roce 1924, tedy o sto let později, než ve skutečnosti). Zřejmě ho podle notorických opisovačů s ručením omezeným šeptala vydavatelům ze záhrobí. V opravdu staročeské kuchyni hrál kapr ale všemi barvami: jedli ho namodro spařeného bílým vínem nebo octem, či načerno v omáčce ze sušených švestek a perníku.
Stále blíž svátkům zakopáváme na každém kroku o parohaté soby, o něž je jinak ouvej i v zoologických zahradách a všudepřítomné jindy milé koledy nás tahají za uši. Blikající Impérium reklamního dědka Santy v kostýmu od Cocacoly chystá úder: jen se těš, bezdomovče Ježíšku na seně v cizím chlévě. Už se nám plete, co skutečně staročeská, případně staromoravská tradice je, a co není. Tak například pojmenování adventních nedělí. Víte, kde se vzalo?
Stavba klasického krmítka není složitá. Vyžaduje ovšem měření a přesnost, což není všem blízké. Pokud chceme přesto v zimě ptáčkům nejen přilepšit, ale za obzvlášť dlouhých anebo sněžných zim jim doslova pomoct přežít, volíme divná řešení z lehko poddajného materiálu, a tak to leckde v lese či parku vypadá, jako když vítr rozfoukal smetiště. Mor nejrůznějších kelímků od pomazánkových tuků anebo různě prostříhané PET lahve sice účel plní, ale naši beztak dost zkoušenou krajinu věru nezdobí. Ptáci si ale péči zaslouží.
Krajní výkony, dosud nedosažené cíle, touha překročit hranici, dotknout se nedotknutého a nedotknutelného, stejně jako všechny hlubiny i vrcholy - lidi lákají. Ale ne každý malý krůček pro člověka je velkým krokem pro lidstvo: zpravidla je to naopak. Krajní výkony fascinují i umělce a o točně (té severní) psal konec konců i Jára Cimrmann. Výročí dobytí jižního pólu u nás připadá skoro na Vánoce, ačkoliv v Antarktidě zrovna vrcholí mrazivé léto.
Podivuhodný svatý, jenž rozmlouval s ptáky, totiž František z města Asissi, inscenoval roku 1223 při půlnoční mši živý betlém. O dvě stě let později jiný svatý, Kajetán z Threim, dal betlémské scéně ustálenou podobu a jesličky se začaly vystavovat v kostelech. Protože ale koukání na ně odvádělo pozornost farníků od kázání, císař Josef II. je zakázal. A tak si je lidé začali vyrábět sami. Brzy byly betlémy bezmála v každé domácnosti. Kdo měl šikovné ruce, postavil si jesličky sám, ti druzí (hlavně ve městech) je kupovali.
Ve svátečních dnech se od nepaměti lidé snaží dotknout budoucnosti. Dobře se k tomu hodí čas vánoční či velikonoční, přelom roku, narozeniny a dny spojené s nebeským putováním Slunce, s jeho návraty a rovností dne a noci. Lití olova či vosku je nejčastější v adventním čase. Ale způsobů věštění je spousta a je s podivem, že ani v racionálním jedenadvacátém století neztrácí nic ze své atraktivity.
„Zrcadlo, zrcadlo odpověz mi, je někde čistěji v této zemi?“ Aby odpověď na změněnou pohádkovou otázku vyslovenou starostlivou hospodyňkou nebyla všude stejná, totiž odraz její uštvané tváře s polopřítomným pohledem a kruhy pod očima, máme radu: prostě se přestaňte ptát. A nehoňte se, bavte se: svátky mají přinášet radost a byt má být domov, ne donucovací pracovna.
Pěšky tudy kdo nemusí, nechodí. Slyšet je tu špatně a zle se tu dýchá, v čase dopravní špičky pálí oči, což není k toulání pobídka zrovna povzbudivá. Nicméně pojďte – bude to stát za to: právě tady totiž postavili první pražskou tělocvičnu. Neradno soudit budovu ze současného omšelého vzhledu: je to stavba úctyhodná. Sokol Pražský, jak se jmenuje, je utopený mezi mladšími činžáky a kolem se jednou větví severojižní magistrály k Národnímu muzeu valí nekonečný proud čoudících a lomozících aut. Podtitul tohoto toulání by mohl docela dobře znít „sokolská Zlatá kaplička“.
