Kámen v domě čili O pyramidách a kuchyňské desce

Když říkáme pyramidy, myslíme pyramidy, a když kuchyňský stůl, myslíme jeho pracovní desku. Co ale mohou mít společného? Například materiál. Kámen je v našem vnímání synonymem trvanlivosti hraničící s věčností – jako pyramidy. Ale jaký kámen? I umělý. V kterémžto tvrzení není nic proti smyslu pyramid, neboť se ukazuje, že některé věci mohou být jinak, než jsme si léta mysleli (- ale k našemu dobru).

Continue reading




Jaké si pořídit povlečení

Lidé jsou různí, takže zatím co podle architektů je středobodem bytu obývák, pro někoho je to spíš kuchyně, pro jiného koupelna a vysoko „na bedně“ je i ložnice. Její dominantou by měla být ve většině případů manželská nebo jednoduchá postel. Zaměřme se na ni – tedy na materiál ložního prádla, protože o povlaky na peřinu či pokrývku a polštáře  jsme psali posledně (ZDE). A příště ještě přidáme prostěradla a pak se zaměříme i na to, čím přes den postel zakrýt, tedy jak si ušít přehoz přes postel (ZDE). 

Continue reading

Zlatovlasá holka forzýtie

Forzýtie čili zlatice je sice symbolem jara, ale sázíme ji nejčastěji na podzim a její rychlená větvička jako barborku často mezi našimi okny září v zimě o Vánocích. To je dost důvodů, proč o ní psát, i když jako keř nevyniká po většinu roku ani tvarem, ani barvou olistění. Navíc si ji spousta lidí plete. „Jé, hele, už kvete zlatý déšť!“ radují se z poselství zlatice, jež nám neklamně ohlašuje jaro. (Jenže tohle pojmenování správně patří štědřenci…)

Continue reading

Konec peřin a moderní lůžkoviny

Naducané peřiny co vypadají jako z filmové pohádky? Kde je jím konec – vždyť už v nich nejspíš nespí ani prababička. Vypadaly báječně, ale když provlhly, mohl si člověk udělat představu, jak mu bude pod náhrobní deskou. A stonat v nich, srkat horký čaj s medem, polykat acylpirin a potit se jako mezek, mělo k pohádce také daleko. Nahradily je praktické, ale hlavně pohodlné prošívané pokrývky. Všechno je na  nich lepší, dokonce se i snáze stelou. Často zůstalo peří jen v našich polštářích, neboť s jeho jen těžko plnohodnotně nahraditelnou poddajností a měkkostí se přece jen loučíme neradi. 

Continue reading

Carskou silnicí přes blata

Mělo neúprosnou vojenskou logiku spojit pohraniční pevnosti carského impéria silnicí, po které by se daly tvrze zásobovat a jimiž by v případě potřeby přimašírovaly posily. Strategická silnice měla spojit hraniční pevnosti v Grodně, Osowci a Lomži. Na mapě to vypadá, že v generálním štábu (nebo snad car osobně) na mapu přiložili pravítko a z bodu do bodu vedli čáru. Tak vznikla na dnešním území Biebrzanského národního parku rovná silnice překračující po nasypané hrázi  bažinu. Nápad vznikl nejspíš za cara Alexandra III., skoro dvoumetrového medvěda s plnovousem a duší vojáka, který měl pro západní hranice své říše slabost. V nedaleké Bialowieži si dokonce nechal vystavět palác.

Continue reading

…až přijde tma a začnem se bát…

Odkud se vzalo světlo svíček, které na přelomu října a listopadu vytváří nad tichými nekropolemi – městy mrtvých – podivnou auru? Proč chodíme na hřbitovy právě v tyto dny? V našich zeměpisných šířkách se zádumčivou náladou souzní zpravidla i počasí, mlha a vůně tlejícího listí. Keltové věřili, že o svátku Samhain k zapáleným hranicím přilákají duše lidí, kteří během roku z tohoto světa odešli, ale stále čekají, až se jim otevřou brány Věčnosti. S tím souvisí jak trochu bláznivá halloweenská tradice svítících dýní, tak den po svátku Všech svatých i Památka zesnulých čili Dušičky.

Continue reading

Dušičky – tentokrát zpověď omývače hrobů

Střídání ročních dob, kolísání teplot, kyselé deště, prach a smog, sluneční záření, sníh a hlavně čas. Náhrobky porostou mechem, nápisy na kamenných deskách se stanou ledva čitelné, hřbitovní andělé přijdou o křídla… Je smutný pohled na hrob, a který se nikdo nestará. Stihne ho osud pohřbeného: byl a není. Přijde hrobník, zruší, co z hrobu zbylo, místo se znovu pronajme, bude-li ovšem zájemce.

Continue reading

Hraniční tvrz Osowiec

Pokud se necháme unášet přežívajícím vnímání carského Ruska jako zaostalého státu a příslovečného obra na hliněných nohách, pocítíme tváří v tvář některým památkám jeho pevnostního stavitelství přinejmenším zmatek. Vojenská věda zde byla na vysoké úrovni. Jeho agresivní sílu potvrzují mapy z konce devatenáctého století – „naše“ Rakousko-Uhersko s Ruskem hraničilo hned za Krakovem. Rozpínavost carského imperia konkurovala té německé, respektive pruské. Na dnešním území Polska asi padesát kilometrů od Bialystoku je krásnou ukázkou z konce éry fortových pevností (kdy systém vnějších fortů obklopuje jádro tvrze s citadelou) tvrz Osowiec na území Biebrzanského národního parku.

Continue reading

Chvála kompostu

Připadá vám ta hromada umístěná většinou stydlivě někde v koutě vaší zahrady jako cosi poetického? Ani omylem! Jenže o kompostech psal již v prvním století našeho letopočtu Lucius Iunius Moderatus Columella, římský národohospodář, který některé ze svých dvanácti knih pokynů a praktických návodů napsal ve verších. Zrýmoval rady, jak se mají zemědělské odpady míchat, vrstvit, překopávat a poté používat jako hnojivo.

Continue reading

Zvrací nám skoro sedmdesátiletá kočka

Co s tím? Lomení rukama ani lamentování není k ničemu, nakonec je třeba vzít papír, houbu, hadr, případně kartáč. Důkaz toho, že kočičí žaludek je citlivější, než bychom u tvora s příslovečnými sedmi životy čekali, musíme bez otálení uklidit. Když byla naše kočka ještě kotě, poprvé se význačněji obrátila naruby pod vánočním stromkem. Nebylo to proto, že by náš zpěv koled byl až tak falešný, ale kočkám nepochybně nedělá jehličí dobře a naše zvířátko bylo ještě tak blbé, že to nevědělo.

Continue reading

Čas jedlých kaštanů

Ať už jedlé kaštany do našich zeměpisných délek a šířek přinesl kdokoliv, provedl věc záslužnou. Původně jedlý kaštan čili kaštanovník setý rostl v Malé Asii, v Černomoří a snad i na Kavkaze, odkud ho Římané rozšířili na celé území svého imperia. Ze západního Turecka pronikl do Středomoří. A kde se vzali mohutné kaštanovníky v Británii a Irsku? Za to nejspíš mohou mniši. Dnes v Evropě roste až do podhůří Alp. U nás se prý nejprve objevil na Moravě a to hraje do karet teoriím o římských legionářích i o tureckých válečnících. Poprvé o jejich cíleném pěstování u nás píše Balbín roku 1679 – jedlé kaštany zaznamenává u Chomutova a Klatov.

Continue reading

Růže šípková čili psí

útlocitu ponechat nebo snad nově vysadit v zahradě keř růže šípkové čili psí (Rosa canina) je bláznovství. Šípek je velmi životný, postupně obsadí zahradu celou, přetěžké bude se ho zbavit. Ovšem málo co je příjemnější, než jít na sklonku máje polní cestou v příkopech roubenou až třímetrovými jemně vonícími kvetoucími šípkovými keři, anebo sbírat živě červené plody když je podzimní stráň nejstrakatější.

Continue reading

Ošatka pletená spirálovou technikou

Ze slámy, lýka, prutů nebo štípaných loubků můžeme uplést ošatku, ve které spojením přírodního materiálu a tradiční řemeslné dovednosti dáme vzniknout předmětu, který se nám bude hodit na ovoce, chleba, pečivo, nebo prostě jen tak – a bude v něm zaklet kousek tisícileté lidské zkušenosti i nekonečnost koloběhu přírody. K osvojení si této techniky budeme potřebovat z počátku trochu trpělivosti, ale jakmile ji „dostaneme do prstů“ pochopíme, proč ji lidé používali bez ohledu na to, kdy a kde žili.

Continue reading

Dýně – tentokrát sladká i slaná

Divná věc je, když se něco jmenuje máslo a přitom to je – pokud chceme respektovat pravidlo, že marmeláda pochází výlučně z citrusů – skoro normální džem. Termín kaše ostatně také správně znamená pokrm z drcených či mletých obilnin, zatím co ta z brambor by měla být pyré, jakož i méně obvyklá pochoutka z dýně. Následující recepty názorně dokazují, že díky příjemné chuťové nevyhraněnosti nabízejí v kuchyni širokou škálu možného použití.

Continue reading

Mikolajki mezi mazurskými jezery

Kouzlu stovek plachetnic pomalu připlouvajících a odplouvajících z přístavu, stejně jako lenivému životnímu tempu korza se spoustou krámků, kavárniček a restaurací, člověk lehko propadne. Stane se lehko součástí jezerní krajiny věčně zrcadlící v mihotavém zrcadle jen míjení mraků. Čas mu plyne zvolna – pokud ovšem není zrovna jachtařem a nečeká na dobrý vítr do plachet.

Continue reading

A co švestky s mákem?

Kombinace dvou odstínů modré návrháře zase až tak příliš nevzrušuje, zato kuchaři, pekaři a cukráři (a především jejich mlsní strávníci) jsou z ní blahem „auf“. Protože zrovna ne moc často přitom na spojení švestek a máku narazíme v zahraničních kuchyních a tak bychom si s trochou nadsázky mohli dát tuto kulinární kombinaci v Bruselu patentovat jako regionální zvláštnost. Češi patří k významným pojídačům máku a maková zrníčka se s kdysi zcela pospolitým ovocem z alejí zdaleka nesloužícím jen k výrobě slivovice podivuhodně snoubí v celé řadě pokrmů.

Continue reading

Pozor na žihadla čili včely, vosy a sršni útočí

Hrůzostrašné holywoodské historky o útočících včelích rojích mají reálný základ, protože zkřížené brazilské včely se v Americe při svém postupu na sever nějakými hranicemi nenechávají omezovat. Nebezpečná je i sršeň asijská, kterou Francouzi náhodně přivezli v kontejneru s bonsajemi a teď se šíří rychlostí sto kilometrů za rok. Zabíjí včely a útočí i na lidi. A psát o tom, jak bolestivě nás dovedou v čase zrajícího ovoce zřídit vosy, je nejspíš zbytečné.

Continue reading

Na Westerplatte

O nejsevernější výběžek gdaňského přístavu se zřejmě dobře válčí. První se zde roku 1734 v době obležení města nějaký čas bránily francouzské posily, které se poté, co král Stanislav Leszczyński v převleku za sedláka utekl před Rusy do Královce, z písčiny stáhly. Nejvýrazněji se Westerplatte do historie zapsalo sedmidenní hrdinnou polskou obranou poloostrova před Němci na počátku druhé světové války. Pak byl odsud po třídenním odporu naopak na konci války evakuován oddíl německé pěchoty před dotírajícími jednotkami sovětské 76. gardové divize.

Continue reading

Udělejte si rychlokvašky

Když se o někom řekne, že je rychlokvaška, není to poklona. Poukazuje se tak na jeho nedostatečnou odbornost často bez ohledu na rychle dosažený honosně znějící titul. Prostě šmejd. Uráží to ovšem okurky. Tímto způsobem zpracované plody jsou neodmyslitelnou součástí jídelníčku coby součást menu, nebo prostě jenom tak. Rychlokvašky navíc pomáhají růstu zdravé střevní mikroflóry. Organismu dodávají minerály. Podporují imunitu. Pomáhají trávení i proti kocovině. Prostě jsou osvěžující a moc dobré.

Continue reading

První pomoc když vás uštkne zmije

Smrtící zařízení příslušníků čeledi zmijovitých z podřádu zmijovců je prý dokonalé. Když had rozevře tlamu do úhlu sto padesáti stupňů, horní patro vyjede jako na šínách a za ním se vztyčí skládací jedové zuby. Do této rodiny lovců patří v Evropě až za polární kruh a v Africe širší rodina zmijí a v obou Amerikách zlopověstní chřestýši. V Asii se jejich teritoria prostupují. Zmije obecná (Vipera berus) je náš jediný jedovatý had. Jako kriticky ohrožený druh a součást přírodní rovnováhy je přísně chráněná. Přes neblahou pověst by ji zabil jen hlupák.

Continue reading