O krakovských synagogách a jídle zvaném varnišky

synagoga Kupa

Z písemných pramenů víme o obchodních cestách židovských kupců do dnešního Krakova už v prvním tisíciletí našeho letopočtu. Hodně jejich souvěrců sem přišlo koncem devátého století po velkém pogromu, který postihl jejich obec v Praze. Kronikář Kosmas píše, že tenkrát byla polovina pražských židů násilně pokřtěna a druhá se odstěhovala do Polska a do Maďarska. Dodnes se v krakovské Kaziměři, kde se židovská čtvrť nacházela, dochovalo sedm synagog. A protože mezi pražským a krakovským židovským městem je mnoho souvislostí, pojďme se s nimi alespoň letmo seznámit.

Kaziměř (polsky Kazimierz a v jidiš Kuzmir) je něco jako pražský Josefov. Dnes se jeho uliční síť pod královským hradem Wawel prostupuje s ulicemi krakovského starého města, ale dřív je dělily hradby se čtyřmi branami, nárožními baštami a dokonce staré koryto Visly. Židovský živel měl významný vliv na rozvoj hospodářské moci i kulturní rozvoj Krakova. Největší podíl obyvatelstva tvořil podle sčítání v roce 1869, celých pětatřicet procent. Na začátku druhé světové války počet židů klesl na pětadvacet procent, tedy pětašedesát tisíc obyvatel.

Stará synagoga

Stará synagogaNejstarší krakovskou synagogu postavili z cihel a kamene v patnáctém století v pozdně gotickém slohu a částečně ji renesančně přestavěli na sklonku šestnáctého století. Říká se, že král Kazimír Velký věnoval židovské obci dva stříbrné meče, které měly být přetaveny na svícny pro první zdejší synagogu. Z úcty k panovníkovi je prý ale židovská obec nechala tak, jak byly, a jen je zavěsili v předsíni svatyně. Kde je královským mečům konec? Kdo to ví… Přesto, že synagoga několikrát znovu povstávala z ruin, je dvoulodní stavba dispozičně velmi cenná. Byly kdysi takové v Evropě čtyři – pražská Staronová a krakovská Stará (postavili ji mezi lety 1407 až 1492 čeští Židé, kteří se do Krakova uchýlili po krvavém pogromu roku 1389). Synagogy ve Wormsu a v Řezně se ovšem nedochovaly. Roku 1557 svatostánek celkově vyhořel. Autorem renesanční přestavby byl Mateo Gucci z Florencie. Během druhé světové války Němci synagogu vyplundrovali a zdejší umělecky cenné svícny převezli na Wawel, aby ozdobily rezidenci říšského gubernátora válečného zločince Hanse Franka. Synagoga sloužila jako skladiště a u jedné z obvodových zdí stříleli Němci zajatce. Na sklonku války přišla i o střechu. Pak až do počátku rekonstrukce v roce 1959 v ní rostly kopřivy, žily toulavé kočky a občas si sem odskočili ulevit náhodní chodci. Dnes opět důstojně uzavírá prostor Široké ulice, která je vlastně náměstím a středem židovského města. Podle pověsti je jediná na světě, kterou věřící při svátku Radosti z Tóry obcházejí s posvátnými svitky tanečním krokem ne sedmkrát, ale pouze čtyřikrát. Pak se už jen čtou truchlivé žalmy… Je to vzpomínka na mord, který ve stejný den na stejném místě a při stejném svátku dokonali Tataři při vpádu do města. Tak mimochodem – nepřipomíná vám osobitou verzi pověsti o tom, proč je melodie Hejnalu (ZDE), troubeného každou hodinu z věže Mariánského kostela na krakovském náměstí, násilně v půli taktu ukončená?

Synagoga Remu

Synagoga RemuNěkdy ji můžeme najít i pod jménem Remuh. Víc jsme o ní psali ZDE.

Izákova synagoga

Ajzyk Jekeles čili Izák Jakubovič byl nuzák. Ale o jednom úplňku se mu zdálo, že ho navštívil Boží posel. Poručil mu vypravit se do daleké Prahy a pod prvním obloukem kamenného mostu vykopat poklad. Po různých svízelích došel Izák do Prahy a dostal se až do blízkosti mostu. Stráž ho ale pod klenbu nepustila. Řekl jí o svém snu. „Žide,“ vysmáli se mu, „i my jsme měli sen. Nějaký Izák z Kaziměře u Krakova prý má pod pecí poklad a neví o něm. Zmiz, nebo…“ Jakubovič na nic nečekal, vrátil se domů, rozkopal pec a poklad našel. Stal se významným finančníkem a z části peněz dal vystavět synagogu. Dům modliteb z roku 1644 na rohu ulic Kupa a Izákovy byla mnoho let považována za nejbohatší svatostánek ve městě. Stavbu dlouho nicotnými schválnostmi zdržovali mniši z kaziměřského kostela Božího těla. Představitel obce zmíněný Izák Jakubovič ji připsal zbožné manželce Brajndl. Stavitelem byl Ital. Dostavěná synagoga přitáhla spoustu upřímných obdivovatelů, ale také pobertů se záluskem na synagogální stříbro. Ovšem o jejich záměrech se ctihodný Izaak Jakubowicz dozvěděl a poradil se s rabínem Geršonem Saulem Jomtow Lipman Hellerem – znalcem talmudu a rektorem kaziměřské ješivy. A co vymysleli? Ze tří branek do židovské čtvrti nechali dvě zamknout a otevřenou nechali jen tu vedoucí na hřbitov Remu. Šestadvacet židů se pak obléklo do bílých rubášů a vzalo si pořádné hole. Lupiči, kteří chtěli synagogu uprostřed hřbitova odrbat jistě nejen o svícny, byli bolestně rozčarováni. Je možné, že proti nim vstali z hrobů umrlci? Ajvaj, pořádně těm lotrům hlídači vyprášili hřbety! Sláva Izákovy synagogy časem vybledla. Co z jejího bohatého zařízení neukradli během třicetileté války Švédi, ztratilo se později během velkého moru. V devatenáctém a dvacátém století synagogu několikrát přestavěli. A bezprostředně po druhé světové válce nezbyl nikdo, kdo by se v ní modlil. Malovali zde kulisy, skladovali zboží, plánovali křesťanský kostel, nakonec ji využívali jako sochařský ateliér. Zrekonstruována je její pozdně barokní podoba a spatřit v ní lze i fresky ze sedmnáctého století. Užívají ji velmi barvití ortodoxní chasidé.

Synagoga Kupa

Na Medové ulici najdeme synagogu Kupa z roku 1643. Druhé jméno – Špitální vychází z jejího tehdejšího sousedství s židovským špitálem. Ani její klientela nepatřila ke kaziměřským boháčům. Stavbu zaplatili drobní obchodníci a řemeslnící. Z toho je odvozen i její název, kupa hebrejsky znamená něco jako sbírková kasička. Popravdě je ale třeba říct, že co se mezi lidmi nevybralo, doplnil cech zlatníků. Sídlilo v ní také důležité Pohřební bratrstvo. Severní stěnou přiléhala synagoga k městskému opevnění a jako u všech staveb u zdi nesměla hradbu přesahovat a byla proto částečně zahloubená. Povyrostla trochu v osmnáctém století, kdy hradby pozbyly smysl. Také získala nová okna a přilehlou budovu s ženským patrem. Za skromnou fasádou má neuvěřitelný interiér. Válečná poškození nebyla v jejím případě tak hrozná, že by nemohla sloužit náboženským účelům. Paradoxně ji vypálil až zdivočelý dav při posledním krakovském pogromu 11. srpna 1945. Zahynula přitom šestapadesátiletá Roza Bergerová, které se podařilo přežít i Osvětim. Zničeny byly tenkrát také četné byty a krámy. Nějaký čas zde potom družstvo invalidů šilo boty, pak se tu pekly macesy a dokonce fungovala rituální porážka. Dnes je barokní Kupa společenským a kulturním střediskem.

Templ

Synagoga TemplNová doba vyžadovala i novou synagogu – Templ. Dokončili ho roku 1862 podle plánů architekta Hercoka pro reformované židy v novorenesančním slohu. Velkou přestavbou prošla hned v devadesátých letech, kdy získala charakteristické dekorace v maurském stylu. Za války v ní bylo skladiště a v levé lodi stáj pro koně. Roku 1947 přistavěli rituální lázeň – mikve. Celkovou rekonstrukcí přešel Templ v závěru dvacátého století.
V synagoze najdeme třiačtyřicet vitráží z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Jak jen je sklo křehké! V tomto případě se jedná o jediné synagogiální vitráže v celém Polsku, které přežily druhou světovou válku. Objekt také vyniká mimořádnou akustikou.

Vysoká synagoga

Vysoká synagogaVysoká synagoga z roku 1563 v Josefské ulici je prý jediná v Polsku, která má modlitební místnost v patře. Zaplatil ji bohatý kupec Izrael a inspirovali sefardijští běženci podle vzoru svatostánků z benátského ghetta. Stavební zvláštnost vyplynula z toho, že chrám postavili na existujících kvelbech a také museli řešit bezpečnostní situaci, protože synagoga stála na rušné křižovatce u branky do křesťanské části. Jak známo, bohabojným sousedům vždy židé i z malicherných příčin sloužili za otloukánky… Značně poničena byla Vysoká synagoga Švédy a pak nejméně třikrát vyhořela. V devatenáctém století k ní přistavili dům s dalším modlitebním sálem, ženským oddělením (tzv. babincem) a synagogou Pohřebního bratrstva. Ztráty z druhé světové války znásobilo poválečné hospodaření – byla zde sběrna papíru a dokonce vetešnictví. Mělo tu jeden čas být loutkové divadlo. Nakonec budovu získali památkáři a zřídili si zde restaurátorské dílny. První bohoslužbu po navrácení synagogy tady řídila poprvé v Krakově žena – rabínka. A jaký je vztah Vysoké synagogy v Krakově a její jmenovkyně v Praze? Ačkoliv se v průvodcích můžeme setkat i s informací, že krakovská vznikla podle pražské, opak je pravdou. Posloupnost je následující – benátské ghetto Cannaregio (kolem roku 1538) – Krakov (1563) – Praha (1568).

Popperova čili Malá synagoga

Tuto synagogu založil roku 1620 bohatý kupec a finančník Popper, kterému se říkalo Čáp. Proč? Protože když přemýšlel, byl zvyklý stát na jedné noze – má nás prý totiž Hospodin všelijaké! Ani na vybavení synagogy Popper nešetřil a její interiér byl v Krakově nejvýstavnější. Péče o její výzdobu prý přivedla jeho dědice na mizinu. Na začátku devatenáctého století synagogu spojila s Širokou ulicí trojdílná brána mezi domy, v kterých jsou dnes stylové hospody. Válečnou devastaci barokní stavby dovršil na konci války zásah bombou. Dnes se využívá hlavně pro kulturní účely.

A ještě dvě unikátní užitkové stavby

rituální lázněPrvní rituální lázeň je v Kaziměři doložená roku 1567. Do Velké mikve, jejíž budova dnes slouží jako restaurace a hotel, se z přízemní místnosti se čtyřmi sloupy scházelo po čtyřiceti kamenných schodech k vodní nádrži v podzemí. Zřídlo totiž je až na úrovni spodní vody, takže se jedná i o zajímavé technické dílo. Na Novém náměstí pak stojí Rendlík – tak totiž místní nazývají tržní halu z roku 1900. Je to secesní dvanáctiboký objekt, který si v sedmadvacátém roce pronajala židovská obec a po rekonstrukci zde zřídila košer drůbeží porážku. V středové hale byla rituální jatka, která za kruhovou nekrytou chodbou obklopoval prsten krámků. V nepochybně půvabné stavbě se dá v současnosti koupit leccos, třeba suvenýry anebo zde vypít vodku, pivo nebo čaj.

Co na závěr uvaříme? Varnišky!

smíšené zbožíČímž jsme se dostali k záležitostem žaludku. Nebudeme se ale na tomto místě pokoušet o takové složitosti, jakou třeba představuje nadívaná ryba čili proslulý gefilte fiš. Uvaříme si varnišky, které nejpravděpodobněji pocházejí z židovských městeček (štetlů) na východě – dnes převážně na Ukrajině. Populární jsou i v jidiš komunitách v Americe. Abychom si úkol ulehčili, použijeme místo domácích těstovin kupované mašličky. Základní verse pokrmu je skutečně prostá, protože jedno vajíčko, hrnek pohanky, jednu velkou cibuli, asi půl litru vody a pepř a sůl podle chuti se i v nuzné domácnosti najde. A ovšem ještě hrnek uvařených mašliček. Lámanku propláchneme, dáme odkapat a asi na hodinku smícháme s bílkem. Cibuli do zlata zpěníme na oleji, přidat pohanku a vše smažíme prudce asi pět minut. Stále mícháme. Pak teplotu stáhneme na minimum, vše zalejem vodou a asi dvacet minut dusíme pod pokličkou, dokud pohanka vodu nevypije. Zamícháme žloutek, dochutíme solí a pepřem a přidáme mašličky – a to jsou varnišky. Ve vylepšené verzi použijeme místo vody zeleninový vývar a přimícháme podušené houby, také nezapomene na česnek… Je to jednoduché a levné. Ale něco do sebe tohle jídlo má. Nadšení především amerických jedlíků varnišek chápeme upřímně řečeno ovšem jen podmíněně, spíš jako sentimentální vzpomínku na pravlast jejich dědečků a babiček!