O gdaňských pirátech a Posledním soudu

Ve starém městě přístavu, který se, jak šel čas, psal prusky Gyddanizc, německy Danzig, latinsky Gedanum a nakonec polsky Gdaňsk, mnohokrát lehl popelem a mnohokrát byl nakonec cihla po cihle obnoven, najdeme nejen zajímavou architekturu. V Pomořském muzeu je vystaven i oltářní triptych ceněného renesančního malíře Hanse Memlinga znázorňující Poslední soud tak, jak o něm píše Apokalypsa.

Kdo má povědomí o Bibli ví, že její poslední část přinášející proroctví apoštola Jana o apokalyptickém konci světa je docela hrůzné čtení dnes hojně zpracovávané Hollywoodem. Je tam všechno – nepředstavitelné příšery, sedm pečetí, ďáblovo číslo 666, archanděl s mečem, trubači i váha, na niž budou duše zemřelých zváženy a po takové roztřídění odeslány jako v té dětské říkance „do nebíčka, do peklíčka“. Nejen naši součastníci si libují v horrorech, nebylo tomu jinak ani dřív, kdy se lidé nechávali houfně strašit v kázáních i z kostelních obrazů.

V středu kompozice představující Očistec jsou Kristus, Marie, apoštolové, Jan Křitel a vážný – archanděl Michael

Ačkoliv malířská díla zobrazující konec světa nesou vcelku vyvážené poselství o budoucí spravedlnosti, kdy zlí zahynou v plamenech a spravedliví zažijí nekonečný, ale ve vší počestnosti vedený mejdan za nebeskou bránou, víc k lidské obraznosti zřejmě promlouvaly hrůzostrašné výjevy. Ostatně i my navštěvujeme muzea tortur, koncentrační tábory a další temná místa. Pokud během polských toulání navštívíme Gdaňsk, trojobraz Hanse Memlinga nás v této poněkud pokleslé zálibě víc než uspokojí. Je v muzeu, ale původně měl být (a také byl, i když jinde, než bylo zamýšleno) vystaven v kostele. Na prostřední části oltářního obrazu se otevírají hroby a mrtví vylézají z děr v zemi. Pod Božím předsednictvím probíhá vlastní Poslední soud. Napravo či doleva provádí selekci Archanděl s váhou – na obraze vlevo vidíme vcelku nudnou cestu do nebe, vše je ale nadějně prozářené. Vpravo v temném pekle není o drastické scény nouze a z ďáblů se zvířecími hlavami jde děs. Navíc je obraz naplněn i symboly dnes pro nás už těžko čitelnými. Dřevěné desky, na nichž je triptych namalován, jsou doslova přelidněné, jak je ostatně zvykem i na jiných renesančních obrazech holandských Mistrů – jako by výše platby za obraz byla dána cenou za hlavu.

Do země malířům zaslíbené – do Flander

Je pravda, že autor gdaňského triptychu Hans Memling (1440 – 1494) si nežil špatně. Narodil se v Seligenstadtu u Frankfurtu nad Mohanem a malířství se zřejmě vyučil u Stephana Lochnera v Mohuči, který do německého prostředí první přinesl prvky holandské malby, jak ji v té době reprezentoval Jan van Eyck. Memlinga zjevně okouzlila a roku 1465 se do Flander přestěhoval. V bohatých Bruggách se stal uznávaným malířem. V malbě se zdokonaloval u slavného Rogiera van der Weydena v Bruselu. Zdá se, že na některých zakázkách pracovali spolu, a protože svá díla malíři tenkrát ne vždy signovali, hlavy tak motají historikům umění dodnes.

Zrodila se hvězda

V Bruggách se Memlingovi dařilo, ukázalo se, že malíři nemusí být jen talentovaní nepraktičtí moulové. Rychle se stal jedním z nejbohatších měšťanů, koupil tři domy a v jeho dílně uvádí Registr cechu malířů v Bruggách jména dvou učedníků. Vyznal se i v penězích, zbohatl na válečných půjčkách a státních dluhopisech. Dostal se mezi dvě stě padesát občanů s nejvyššími daněmi. Ale hlavně jeho portréty byly žádané. Měly vyrovnanou kompozici, měkkou modelaci, výraznou dobře sladěnou barevnost. Kostelní obrazy zase zalidňovaly spoustou postav, zvířat a detailů – prostě jak se na začínající renesanci slušelo. Mít Memlinga patřilo k dobrému tónu. Tak se jím nechal portrétovat i s manželkou a dceru ve společenství svatých anglický diplomat John Donne, proto po Memlingových obrazech zatoužili kardinálové Domenico Grimani i benátský kardinál Bombo (ano, ten co měl pletky s Lucrecií Borgii). Proto si u něj objednala ztvárnění Posledního soudu – jednoho z nejsilnějších výrazů středověkých představ o posmrtném životě – i bankéřská rodina Medici zřejmě pro kapli svého tajemníka Angelo Tanima ve florentském kostele Badia Fiesolana. Triptych byl dokončen, naložen na loď a vyplul ke svým italským majitelům. Jenže tady se jeho osudy zamotaly.

Hansa nebyli jen čiperní obchodníci

Bohaté přístavní město Gdaňsk jako význačný člen jakéhosi středověkého „sdružení volného obchodu“ Hansy neuvěřitelně prosperovalo. Své zájmy Hansa hájila i vojensky, byť způsobem zvláštním – podporovaným pirátstvím. Tak řečené kaperství dosáhlo největší rozšíření právě v Severním a Baltickém moři od patnáctého do osmnáctého století. Slovo kaper pochází z holandštiny. Kaperem byl kapitán vlastnící dokument, opravňující ho k pirátství. List přitom potvrzoval, že podle práva jeho držitel pirátem není a loď také nenesla nějaké anarchistické lebky a zkřížené hnáty, ale poctivé vlajky toho, kdo kapera najal. Kaper útočil vlastní lodí na obchodní lodi nepřátelského státu (případně jeho kolonie) a co získal, nechával si pro sebe a nebo si, podle s vystavovatelem kaperského listu dohodnutého klíče, dělil.

Piráti ve službách králů a Hansy

Vytváření kaperských flotil organizovali často i panovníci, kteří nechtěli státní rozpočet zatěžovat výstavbou a udržováním vlastní námořní flotily. Někdy dokonce pirátům na vystrojení korábů a jejich výzbroj půjčovali. Prvním králem polských pirátů byl Kazimír Jagellonský, který kaperských služeb roku 1456 využil v boji proti křižácké flotile. Následovali ho další panovníci. Poláci nepatřili tenkrát k nejzdatnějším plavcům a proto najímali kapitány anglické, skotské, dánské, holandské a především z Hansy. Pro spletitou administrativu – kdo, s kým, proti komu a za kolik – vytvořili dokonce zvláštní Námořní komisi. Právní konstrukce předpokládala, že kaper na rozdíl od piráta není veden touhou po zisku, ale láskou k vlasti. Že mu nejde o to aby zbohatl, ale o zchudnutí protivníka. Pro tuto vlasteneckou obezličku neměli být zajatí kapeři věšeni na nejvyšší ráhno, ale užívat si práva válečných zajatců. Loupeže a vraždy povýšily na vlastenecké činy. A panovníci stejně jako obchodníci z Hansy cizíma rukama poškozovali obchodní konkurenci a nejzdatnější pirátští hrdlořezové se na stará kolena stávali neskutečně bohatými a váženými občany, zasedali v městských radách a někdy se domohli i šlechtických titulů. Oficiálně byl institut kaperství na mezinárodní kongresu roku 1856 v Paříži zakázán.

Představuje se nejslavnějším gdaňský kaper

 

Stal se jim kapitán Paul Benecke (polsky Paweł Beneke), o němž víme, že zemřel asi roku 1480 a zanechal po sobě ženu Margaretu a dceru Elizabeth. Byl gdaňským radním a nepochybně i dobrým námořníkem. Za války Hansy s Anglií porazil roku 1468 její loďstvo. Osudy Memlingova oltáře a gdaňského kapera se protnuly galeona plující pod burgundskou vlajkou ale ve skutečnosti patřící Anglii se střetla s kaperskou karavelou “Peter von Danzig”. Pro kapitána Beneckeho byla legitimním cílem. Posádku přemohl, loď zajal a oltář ukradl. Celkem získal kořist za osmačtyřicet tisíc guldenů. Věc ovšem neprošla jako vždycky, protože vznikly diplomatické tahanice v nichž se účastnil i papež. Nakonec byl nicméně obraz uznán za regulérní válečnou kořist a jako takový zůstal v Gdaňsku. Zde ho patricijské rody Sidinghusenů, Balandtů a Niederhoffů (spolupodílníků kaperské lodi) věnovaly prostřednictvím Bratrstva svatého Jiří největšímu gdaňskému kostelu. Pro úplnost zde zmiňme i jiný Poslední soud – namaloval ho také jako oltářní triptych Anton Möller (1563 až 1611) .Pohledy na Gdaňsk  tvoří pozadí mnoha jeho obrazů. Říká se mu proto “Gdaňský (či Pruský) Pieter Brueghel.” Pro našince je zajímavé, že v malířském umění se cvičil od svých patnácti po sedm let na dvoře císaře Rudolfa v Praze. Košilatý příběh o vzniku jeho Posledního soudu si velký gdańský rodák a nositel Nobelovy ceny za liuteraturu Günther Grass vymýšlí v knize “Lokální umrtvení” zcela bezuzdně, jak mu jen velí jeho křídlatá fantasie. Nic si už ovšem z toho na obraze neověříme,  protože Möllerův oltář byl koncem války bezpečně zničen v Královci.

Další putování Posledního soudu

Další osudy obrazu jsou následující: poprvé roku 1713 byl v Gdaňsku restaurován. Za napoleonských válek se jako válečná kořist dostal do pařížského Louvru a po císařově porážce do Berlína. Roku 1817 se vrátil do Gdaňska. Roku 1843 bylo poprvé autorství triptychu přiřčeno Memlingovi. Na sklonku druhé světové války ho Němci jako obzvlášť cenný odvezli do Říše, byl ale ukořistěn Rudou armádou a vystaven v leningradské Ermitáži. Roku 1956 sověti triptych vrátili do Gdaňska, kde se stal součástí Muzea Pomorskiego, zatímco v mariánském kostele visí jen jeho kopie. Problém originálu Memlingova oltářního obrazu spočívá v tom, že v muzeu je umístěn v rovině našich očí, takže nemůžeme ocenit, jak dokonale malíř zvládl malířské fígle, kompozici obrazu a anatomii jednotlivých postav. Jsou totiž určené divákovi sledujícímu výjev z podhledu.

Kdo to vlastně namaloval asi víme, ale zůstávají otazníky

O spolupráci Memlinga a van Weydena jsme se už zmínili. V Memlingových obrazech je méně Weydenovy stylové přísnosti a víc sametové barevnost, jemné průsvitnosti a štíhlých forem. Nicméně je prokázáno, že na Weydenovu triptychu pro sbírky rodiny Sforza namaloval Memling obě boční křídla. A něco podobného prokázalo nedávné restaurování gdaňského Posledního soudu – kompozice načrtnutá pod malbou ústředního dílu je s největší pravděpodobností Weydenova. Ale všechno ostatní (tedy vlastně všechno – veškerou olejovou a temperovou malířinu) udělal Hans Memling. Nicméně už se asi nedozvíme, koho to vlastně archanděl Michael váží. A proč tvář toho, kdo je selekcí určen do nebe malíř zakryl cíněným plíškem a na něm namaloval jiný obličej? A provedl tuto korekturu autor triptychu, nebo jde o pozdější úpravu? Je pod plíškem například původní objednatel, kterého nahradil nový vlastník? Na gdaňského Memlinga se stojí fronty (stojí opravdu za to), ale tajemství zůstávají…