Někdo to rád horké aneb Valentýnský masakr

Na vchod do skladiště a garáže v protějším domě s číslem 2122 bylo přes úzkou uličku ležící kolmo k North Clark Street dobře vidět. Nejdřív přišel muž s chlupatým psiskem. Po jednom se pak do skladiště trousili další chlápci. Poslední do garáže vstoupil ramenáč  v zimníku se světle šedou kožešinoua v klobouku, jaký u nás nosili v šedesátých letech minulého století straničtí tajemníci.  Člověk, jenž  vchod do skladiště sledoval, rychle vytočil telefonní číslo.  Sluchátko někdo zvedl okamžitě. “Přišel,” oznámil muž do telefonu. A hlas na druhém konci drátu řekl: „Spusťte to“.

(2013)  * Vzápětí před skladiště dorazil černý Packard jaký používali chicagští detektivové – zřejmě čekal s horkým motorem někde za rohem. Vystoupilo z něj pět mužů. Pro náhodného diváka nemohlo být pochyb, tři sice byli v civilu, ale dva měli policejní uniformu. Otevřeli dveře garáže a vstoupili dovnitř. Šéf irského gangu Bugsy Moran, který měl zpoždění a byl s dalšími dvěma muži teprve na cestě  (i on měl hromotluckou postavu, šedý zimník a měkký klobouk), pochopil: někdo mluvil a předání „horkého zboží“ bylo prozrazeno. Ještě mu ale nejspíš nedošlo, že šlo o léčku. Otočil se nicméně na patě a tím si zachránil krk.

Valentýnská krev

Mezitím uniformovaní muži z Packardu vstoupili přes kancelář do skladiště a rychle odzbrojili sedm zaskočených chlápů v garáži. Postavili je čelem k žlutě natřené cihlové zdi. V tom vstoupili civilisté a zpod plášťů vytáhly samopaly značky Thompson a dvouhlavňovou brokovnici s upilovanou hlavní. Dlouhými dávkami pokropili muže u stěny, střelivem nešetřili. Oběti odpadávaly od stěny naznak, ještě se pohybujícího muže dorazili z brokovnice. Pak muži v civilu zvedli ruce nad hlavu. Falešní policisté s napřaženými revolvery je vyvedli ven. Podle svědka události to vypadalo, že ze skladu vyvádějí zatčené zločince. Nastoupili do vozu a rychle odjeli. Všechno trvalo osm minut. Pes Chlupáč se hystericky rozštěkal.

6 + 1 čili Muži pod stěnou

První, kdo do garáže přišel, byl John May, majitel psa a automechanik, který se staral o vozový park Severního gangu. Dvakrát vypadl od soudu s podmínkou, Moran ho zaměstnával jako automechanika. Měl deset průstřelů a ustřelenou půlku lebky. Jako druhý do skladiště, pronajatého na své jméno, vstoupil Adam Heyer (můžeme se s ním setkat také pod jmény Hayes nebo Snyder), účetní a obchodní ředitel irského gangu: celkem patnáct průstřelů. Další, protřelý kriminálník hledaný pro vraždu Albert Kachellek, který si jméno změnil na neutrálního Jamese Clarka, byl zabit devíti ranami. Následovali dva bratři Peter a Frank Gusenbergovi, Moranovi vymahači. Peter občas používal manželčino příjmení Gorman. Tento nájemný vrah měl jedenáct průstřelů. Jeho bratr Frank byl jediný, který masakr přežil – a to o tři hodiny. Proslul odpovědí na otázku, kdo po něm střílel. Přesto že měl podle pozdějšího pitevního protokolu sedm čistých průstřelů a devět kulek v něm zůstalo, odpověděl: „Nikdo!“ Protože temné stránky lidského charakteru mají své fanoušky stejně, jako smyšlený televizní Dexter nebo náš zcela reálný Kajínek, i Severní gang měl mezi obdivovateli jednoho, který tak dlouho náruživě chodil na pohřby jeho členů, až se sám stal obětí. Byl to Reinhard H. Schwimmer, oční optik a neúspěšný koňský sázkař, který utrpěl celkem pětadvacet smrtelných ran kulkami a šestnáct  zranění z brokovnice.

Poslední muž a ti v pozadí

Jako sedmý se na osudné místo dostavil Albert Weinschenker, trochu Američan, trochu Rus a trochu Žid. A právě podobnost jeho postavy a oblečení s vůdcem gangu z Northsidu Moranem celou akci spustila. Stokilový Weinschenk zvaný Gorila byl zabit devíti smrtelnými ranami. Díky zmýlené unikl ten, kdo měl zemřít především – šéf Georg Bugs Moran (provázeli ho třetí z bratří Gusenbergů Henry a Ted Newbwerry). Léčka nastražená Al Caponovým gangem ho měla zlikvidovat. Celou akci pro zjizveného Ala (víc o tomto architektovi organizovaného zločinu v době prohibice píšeme ZDE) naplánoval Jack “Kulomet” McGurn – spolumajitel legendárního zábavního podniku Zelený mlýn. (Mimochodem – jazzový klub je tam dodnes a ukazují tam i Al Caponův box, z něhož lze s přehledem kontrolovat oba vchody do lokálu. Na místě místa vraždění, skladu a garáže, je už jen proluka s trávníkem a několika vzrostlými stromy.) Když Moran domlouval s prostředníkem z Detroitu převzetí ukradeného náklaďáku whisky v garáži na North Clark Street, neměl ponětí, že leze McGurnovi do pasti. Sám McGurn se masakru neúčastnil – nejspíš ale byl oním mužem na telefonu, který dal k střelbě pokyn. Al Capone byl v době mordu samozřejmě v teplíčku na Floridě.

Střelci z garáže

Je pozoruhodné, že ačkoliv totožnost vrahů můžeme popsat s pravděpodobností hraničící s jistotou, stíhán nemohl být pro absenci přímých důkazů nikdo. Po balistické zkoušce se sice ukázalo, že některé kulky z garáže se shodovaly se zbraní jistého Burka a alibi ostatních byla vratká, ale to nestačilo. Pětice Caponových zabijáků měla z dětství skvělou pověst vzorných návštěvníků nedělních škol, v jednom případě absolventa university a v jiném špičkového golfisty, ale Chicago let prohibice je už znalo jinak: jako již zmíněného Freda Burke jemuž chyběl zub či Shotguna Zieglera (vlastním jménem Freda Goetze). Nečlenem gangu byl nájemný zabijáka se skleněným okem Gus Winkler, a dále stříleli Crane Neck Nugent i Claude Maddox.

Válka o Chicago

Americký zákon o prohibici se stal učebnicovým příkladem toho, že krajní řešení nějakého problému může vytvořit problém větší, v daném případě všeobecný zákaz alkoholu zločinnost spojenou s černým trhem. A město Chicago se v tomto ohledu stalo hlavním městem pašování a nelegálního prodeje alkoholu. Ačkoliv to neplatilo absolutně, gangy ve městě vznikaly často na národnostním principu. O vliv se praly hlavně italský gang z Jižní a irský ze Severní čtvrti, kosti ohryzávala řada dalších. Protože za prohibice vedle nelegálního alkoholu šly zatraceně dobře na odbyt pohřební věnce, květinářství vlastnil i šéf Irů Dion O’Banion. Do  otevřené války gangů podsvětí přešlo roku 1924, kdy O’Baniona taliáni vedení Johnem Torriem mezi jeho kytičkami odstřelili. Po O’Banionovi nastoupil Hymie Weiss, který zahynul při přestřelce roku 1926. Vystřídal ho Vincent “Pletichář” Drucci, jeden z mála Italů ve vedení irského gangu, zabitý roku 1927. Po něm převzal šéfování George “Bugs” Moran. Na druhé straně byla situace konsolidovanější, Italy dlouho vedl John „Lišák“ Torrio, který po pokusu o atentát, který proti němu Moran připravil, předal vedení slavnému zjizvenci Alphonsovi Caponemu.

Důsledky pro mafii

Veřejnost pochopila, že nemá co dělat s „obyčejnými” gangstery. Pobouření a odhodlání skončit s organizovaným zločinem bylo obrovské. Ještě v tom roce se proto v Atlantic City sešli vedoucí mafiáni na konferenci: byli zde Lucky Luciano, Meyer Lansky, Johnny Torrio, Frank Costello, Joe Adonis a další (vzhledem k počtu lidí, jimž se historie zločinu stala koníčkem, o nich ještě v NH napíšeme). Shodli se na tom, že by měl Capone na nějaký čas pro uklidnění veřejného mínění jít do vězení, což se též – za “nelegální držení zbraně” – stalo. Tomu to ovšem mohlo být zcela fuk: Moranův gang už neměl sílu ani prostředky Italům konkurovat. Zločinecké organizace musely své podnikání restrukturalizovat. Skončila prohibice a lidé si zvolili méně úplatné představitele, mezi nimiž se starostou Chicaga roku 1931 stal Anonín (Tony) Čermák. I na něj však mafie roku 1933 dosáhla – ale to už je docela jiný příběh.

Kulturní otisk garážového vraždění

Roku 1951 boxer “Sugar” Ray Robinson K.O. porazil Jackieho “Vzteklého Býka” La Mottu a stal se mistrem světa v střední váze. Soupeře odrovnal tak brutálně, že jeho vítězství tenkrát noviny nazvaly “Druhým valentýnským masakrem”. Jinak téma samozřejmě zaujalo filmaře. Vedle klasických krváků a gangsterek se od svatovalentýnského vraždění odvíjí i děj oblíbené komedie Billy Wildera „Někdo to rád horké” (Some Like It Hot) s muzikanty Lemonem, Curtisem a přihlouplou leč půvabnou Marylin Monroe. Pokud vás ale zajímá, kde se valentýnská tradice vzala, klikněte si pro další čtení na text “Už chystáte valentýnku” (ZDE).  A pro ty, jimž se po absolvování této historicko-osvětové exkurze ještě neudělalo špatně, nicméně chuť na vynikající valentýnský srdíčkový dort (ZDE) ztratili, navrhujeme – aby zůstali styloví – a dali si jako aperitiv lomcovák Bloody Mary, a pak pořádně krvavý biftek a skleničku červeného.