O nejsevernější výběžek gdaňského přístavu se zřejmě dobře válčí. První se zde roku 1734 v době obležení města nějaký čas bránily francouzské posily. Ty se poté, co král Stanislav Leszczyński v převleku za sedláka utekl před Rusy do Královce, z písčiny stáhly. Nejvýrazněji se Westerplatte do historie zapsalo sedmidenní hrdinnou polskou obranou poloostrova před Němci na počátku druhé světové války. Pak byl odsud po třídenním odporu na konci války evakuován oddíl německé pěchoty před dotírajícími jednotkami sovětské 76. gardové divize.

V květnu 1939 německý ministr propagandy Goebbels zveřejnil prohlášení o historických právech Německa na Gdaňsk. Pak průběžně přikládal pod kotel a páru vypouštěl v přesně načasovaných intervalech. Tento způsob si už ověřil. Fungoval před přepadením Rakouska, při záboru Sudet i definitivní likvidaci Československa. Instruoval redaktory, jaké příběhy mají tisknout, kolik jim věnovat sloupců a na které straně, jak velké mají být titulky… Texty v německém tisku měly vždy dobře rozlišitelná stádia. Nejdřív bylo třeba obecně načrtnout stanovisko. Pak provést útoky na dotyčné vlády. Ve třetím kole obrátit pozornost na údajné násilnosti páchané na německé menšině. Čtvrté a závěrečné stádium vyznačují děsivé příběhy o prolité německé krvi.

Tranzitní vojenský sklad

Na konci srpna bylo zřejmé, že napětí ve vztazích Říše a Polska kulminuje. Německojazyčný přístav Gdaňsk měl statut svobodného města. V něm Polákům náležel pouze tranzitní vojenský sklad na poloostrovu Westerplatte a budova Polské pošty. Sklad zde vznikl z vůle Společnosti národů v reakci na situaci, kdy v době polsko-bolševického konfliktu na začátku dvacátých let odmítli gdaňští přístavní dělníci vykládat zbraně pro Polsko. Poláci vybudovali  kasárna pro osmaosmdesáti člennou posádku a šest betonových strážnic s bunkry pro zabezpečení kruhové obrany. Výzbroj ale byla mizerná. K těžkým kulometům v bunkrech sem Poláci propašovali i čtyři minomety, jedno polní a dvě protitanková děla. Oproti smlouvě navýšili posádku na 182 mužů.

Nerovný boj

Koncem srpna připlula do gdaňského přístavu německá školní bitevní loď Schleswig-Holstein. Ačkoliv měla sloužit k výcviku kadetů, byla nacpaná zbraněmi a námořními pěšáky. Vedle 907 mužů posádky vezla ještě 225 pěšáků a 60 protiletadlových dělostřelců. V noci na 1. září se loď přemístila k Westerplatte a ve 4 hodiny 45 minut ho začala z palubních děl ostřelovat. Po šestiminutové palbě vyrazila do útoku pěchota. Druhá světová válka začala. Neuvěřitelné přesile podpořené sedmačtyřiceti letadly Junkers 87 vzdorovala polská posádka sedm dnů, úkol posádky bylo přitom udržet pozice třicet šest hodin. Když ovšem padl Krakov, Němci stáli před Varšavou a spojenci s pomocí nepospíchali, rozhodli se obránci kapitulovat. Podle historiků přišlo během bojů o život sedmnáct Poláků a několik set německých vojáků Špitá se i o šesti Polácích, kteří se chtěli vzdát a byli zastřeleni. Hitler, který měl v plánu hned druhého září v městě Danzig znovu přivtělenému k Říši pronést slavnostní projev, ostrouhal. (Podobně ostatně dopadl s už natištěnými pozvánkami na recepci, která se o pár let později měla konat v hotelu Astoria na oslavu dobití Leningradu.)

Dva velitelé Westerplatte

Symbolem polského válečného hrdinství se stal velitel vojenského tranzitního skladu na Westerplatte major Sucharski. Ten se ovšem po náletu 2. září nervově zhroutil, dostál záchvat padoucnice a dal vztyčit bílou vlajku. Důstojnický sbor kapitulaci odmítl. Velení převzal kapitán Dąbrowski, bílou vlajku stáhl a podle některých svědectví nechal Sucharského přivázat k posteli. Nicméně po sedmi dnech beznadějné obrany byla posádka stejně přinucena kapitulovat. Protože mýtus, který má poražený národ posilovat, vylučuje pochybnosti o pevné vůli jeho velitelů, symbolem obrany Westerplatte se stal stejně Sucharski. I Němci mu povolili odejít do zajetí se šavlí. Věděli něco o tom, co se v obležené pevnůstce skutečně stalo a byla to opravdu jen ironie osudu, že se ve skutečnosti jednalo o šavli Dąbrowského?

Schleswig-Holstein

Pokud jde o bitevník Schleswig-Holstein, ten ještě zasáhl do dobývání poloostrova Hel a byl Poláky celkem neškodně zasažen. Sloužil dál jako školní křižník a následně jako protiletecká baterie. Potopen byl dokonce dvakrát. Nejprve při bombardování. Pak byl vítěznými sověty vyzdvižen, odtažen a znovu potopen coby cvičný cíl ve Finském zálivu. Své jméno předal křižník novému německému dělostřeleckému postavení na poloostrově. Tam byly namontovány tři ve své době nejmohutnější kanony ráže 406 mm s dostřelem 50 kilometrů původně projektované pro námořnictvo. V roce 1942 tato mohutná děla vojáci převezli na Atlantický val. Více o baterii Schleswig-Holstein na Helu čtěte ZDE.

Pro historické šťouraly

Poválečnému polskému politickému uspořádání se prý Dąbrowski za hrdinu nehodil, protože pocházel ze šlechty a navíc se aktivně účastnil v protibolševické válce v letech 1919-21. Sucharski z rodiny chudého ševce víc odpovídal „třídnímu“ pojetí historie a navíc už rok po skončení války umřel. Možná proto legenda zůstala, i když po válce i Dąbrowski vstoupil do té správné strany a dotáhl to v armádě až na komodorporučíka (tedy něco jako námořního podplukovníka). Medailemi jen cinkal a o tom, co se na Westerplatte dělo mlčel. Pro toho, kdo má historické zmatky rád, by tento personální rozměr hrdinské epizody, kterou začala druhá světová válka, mohl být zajímavý.

A ještě Polská pošta

Dalším legendárním místem spojeným s prvním dnem války byla Polská pošta. Ve Svobodném městě Gdaňsk fungovala na základě rozhodnutí Společnosti národů. Útok na ni Němci zahájili ještě před příchodem ranní směny. Zaměstnanci pošty ho očekávali, proto už dřív do budovy propašovali zbraně a vojensky zorganizovali její obranu. Svým ne příliš uctivým způsobem obranu Polské pošty popsal nositel Nobelovy ceny za literaturu Günther Grass (více o tomto gdaňském rodákovi a jeho „Plechovém bubínku“ ZDE).  Mezi pošťáky, kteří zde padli anebo byli jako ozbrojení bandité v následném soudním procesu odsouzeni a zastřeleni u hřbitova v Zaspě,  jména dvou vášnivých karbaníků z románu nejsou. Jan Bronski a domovník Kobiela jsou románové postavy. Zastřeleni byli domovník Pipka a Grassův kašubský strýc Krause.

Z příjemnějších dějin jedné písčiny

Přestože Westerplatte máme spojené s válečnou vřavou, nejméně dvěma filmovými epopejemi a zvuky polské hymny při nejrůznějších výročích a přísahách, má historie tohoto místa i mnohem přívětivější tvář. Poloostrov vznikl roku 1847 na nánosech písku a jílu západního ramene Visly, ústící zde do Baltického moře. Dvě písečné lavice se původně jmenovaly Ost a West Plaate. Východní splynula s pevninou a západní ostrov se změnil na vlnolam chránící novou vodní cestu vedoucí do přístavu (Neufahrwasser – Nowy Port). Při jejím hloubení byla zemina přisypávána na Westerplatte a tak zde vznikl poloostrov, na němž pruský stát roku 1790 vybudoval celnici. Bez ohledu na vojáky si zde roku 1835 pomocník lodního tesaře Martin David Krüger zvaný Kapitán otevřel letní lázně s dřevěnou restaurací.

Nechyběla ani tančírna

Z Gdaňska sem jezdily veslice a plachetnice a později byla zřízena pravidelná linka provozovaná bočněkolesovými parníky Šíp a Blesk z nedaleké Klawitterovy loděnice. Dopravu i lázně pak provozovala paroplavební a lázeňská společnost Wisla. Ta otevřela roku 1894 nový lázeňský dům s restaurací a koupele dámské, pánské a rodinné. Dále čítárnu s výhledem na moře, stodvacetimetrové promenádní molo zvané Císařské a tenisové kurty a kuželník. Nechyběly hostinské pokoje a pod starými lípami na vysoké písečné duně kavárna a nálevna minerálních vod. Hlavní sál pojal až sedm set osob, padesátičlenný orchestr a sloužil i jako tančírna. Přivedli sem elektřinu a dokonce postavili veřejnou telefonní budku. Vytyčili dvě hlavní ulice a pět příčných a lázně Westerplatte přešly dokonce na celoroční provoz. V době největší slávy na přelomu devatenáctého a dvacátého století je ročně navštívilo téměř sto čtyřicet tisíc hostů.

Konec starých časů

V této době se Gdaňsk snažil celé pobřeží proměnit v pětadvacetikilometrový plážový a parkový pás. Začínal v Sopotu (o něm píšeme ZDE) a táhl se přes Jelitkowo (Glettkau), Breźno (Brösen), Westerplatte, Stogi (Heubude) až po Sobieszewo (Bohnsack). Ovšem první světová válka zcela změnila chuť lidí pít minerálky, tančit a projíždět se bryčkou lázeňskými alejemi. A poválečné přerozdělení Evropy vytvořilo Svobodné město Gdaňsk (Danzig) a Westerplatte přidělila Liga národů Polsku k vybudování jeho vojenského překladiště. Gdaňšťanům sice pod nos nešlo, že budou místo lázní mít v bezprostřední blízkosti svého krásného města prachárnu, ale na koho se kdy ohlížela velká politika a co kdy kdo zmohl proti vojenským pánům?