Do krakovského židovského města a na blincesy

Mezi-rázovitými-domy-na-Široké-se-tísní-vchod-do-malé-synagogyUčí se už v české i polské základní škole, že tím, kdo první písemně zaznamenal jména dvou důležitých měst ve střední Evropě – Prahy (Fraga) a Krakova (Karakoro) – byl židovský kupec, lékař a chalifův vyslanec k císařskému dvoru známý jako Ibráhím ibn Jákub. Krakov ležel na levantské obchodní stezce z Norimberka přes Prahu, Vratislav a Krakov do Lvova a dál do benátských kolonií na pobřeží Černého moře. Ibrahímovi soukmenovci měli monopol na obchod se solí, olovem, mědí, suknem a pivem. Města, kde se usadili nebo v nichž zřídili obchodní stanice (faktorie), z obchodu samozřejmě bohatla.

V roce 1335 polský král Kazimír Veliký založil pod okny krakovského hradu Wawel město Kaziměř. Mělo náměstí, radnici, čtyři brány, hradby s nárožními baštami a právo pátečních trhů. Představovalo vlastně opevněné nárazníkové pásmo ve směru předpokládaného úderu nepřátel, tedy Tatarů. Nové město ale nebylo původně určené židům.

Narození židovského města

Tak-vypadaly-nuzné-krámky-v-ghettuŽidovští obchodníci usedlí dosud ve dvou krakovských enklávách se o vliv přetahovali s křesťanskou konkurencí a jejich vzájemné strkanice končily často krvavě. Roku 1494 nepokoje přerostly obvyklou míru, město postihl zničující požár a krakovští měšťané při té příležitosti několik desítek židů utopili ve Visle. Ostatní museli město opustit. Protože však byly jejich peníze pro panovníka důležité, získali od krále východní část Kaziměře. Jen pár minut chůze od krakovského starého města (o něm více ZDE) a na dohled od hradu Wawelu vzniklo zdejší oppidum iudaeorum. Oddělilo se od křesťanské části vnitřní hradbou s třemi fortnami a ve vymezeném prostoru vyrostlo do středověkého slepence, kde se jednotlivé stavby na sebe vrstvily podobně jako na pražském Josefově. Vznikla zde spousta domů, škol, míst kultu i hřbitov. Aby střechy synagog nepřesáhly městské hradby, byly modlitebny částečně zahloubené. Kazimieřské ghetto se rychle stalo centrem polské židovské vědy, kultury a obchodu. Mezi pražským a krakovským ghettem se přelévaly běženci po krakovských i pražských pogromech, i po dočasném zákazu pobytu židů v Praze roku 1542. A zase naopak. V Kaziměři kolovala dokonce legenda o polské královně usvědčené z cizoložství. Ta prý utekla nejdřív do ghetta a pak v přestrojení do Čech. V Praze přestoupila na judaismus a je tam pochována pod jménem Anna Szmides… Do Kaziměře dorazila i skupina vzdělaných židů z Itálie. Roku 1578 zde žilo více než dva tisíce židů. Přikázané místo pobytu vedlo k tomu, že ghetto zabírající v podstatě plochu současných pěti ulic praskalo ve švech. Omezení platilo do roku 1822, kdy zeď mezi křesťanskou a židovskou částí Kaziměře byla stržena.

V Široké ulici

a-takhle-dnes-stylové-restaurace-kterých-je-tu-spoustaPřirozeným středem židovského města je ulice Široká (jméno můžeme brát doslova, protože je dodnes nejširší ulicí v historickém Krakově). Připomíná spíš protáhlé náměstí. Kolem ní stálo pět synagog a leží zde i jeden z nejstarších evropských židovských hřbitovů. První hrob na něm je datován rokem 1552. Původně byla nekropole ovšem rozsáhlejší. Svědčí o tom kovovým plůtkem hrazené místo s trávníkem a několika stromy na konci náměstí. Dnes je zde deska připomínající krakovské oběti Šoa. Ale právě zde se prý jednoho pátečního odpoledne odehrávala židovská svatba. Veselí se ovšem protáhlo do noci, ale to už vyšla první hvězda a nastal posvátný šábes. Rozjuchaní svatebčané neuposlechly varování rabína Mojžíše Isserlese a jeho prosbu o zachování klidu a úctu k svátku. Všichni proto na místě zemřeli. Byli pochováni do společného hrobu a místo bylo obehnáno zdí. Kdo se rád nechá strašit, může tady dodnes zaslechnout v noci hlahol svatby smíšený se smrtelným chropotem hříšníků… Obecně ovšem Široká ulice nebyla to, čemu říkáme „dobrá adresa“. Přesto že se tady v čísle čtrnáct v rodině obchodníka s vejci, smaltovanými hrnci a petrolejem Hercela narodila budoucí královna kosmetiky Helena Chaja Rubinstein, ve vlastním životopise  tvrdí, že světlo světa spatřila v patricijském domě na hlavním krakovském náměstí. „Dobrou adresou“ ovšem byl nesporně zdejší hřbitov, na němž byly pohřbeny i skutečně významné osobnosti.

Divné jméno Remu

Některé-krakovské-barabizny-zdobí-osobité-graffitiV toulkách starými hřbitovy není jen pozůstatek pubertální romantiky. Je to způsob cestování míjejícím časem i dotýkání věčnosti. Židovské nekropole pak zprostředkovávají mystické poselství o národu, který měl přestat existovat. Na zdejším hřbitově leží i řada osobností spojených s Prahou, spousta finančníků, královských lékařů a dalších učenců. Třeba i v Praze známý rabín Jakub Polak, který v Kaziměři roku 1503 založil první talmudickou školu, ješivu. Moše Isserles, nejznámější krakovský rabín, vykladač talmudu, rektor ješivy a autor náboženských traktátů, vychoval řadu studentů. I Davida ben Šlomo Ganse, který se v roce 1564 usadil v Praze (a je tam i pochován), letopisec, astronom a matematik, přítele Keplera nebo Tychona de Brahe. Občas lze narazit na informaci, že pražský Maharal (rabi Löw) v Krakově pět let zastávat rabínský úřad. Není tomu tak, ale je pravda, že v kaziměřské tiskárně vydal knižní prvotinu – jmenovala se „Mocné činy Boží“, vyšla roku 1581 a Maharalovi táhlo na sedmdesátku. Na hřbitově Remu byl ovšem roku 1654 pochován jeho žák, bývalý pražský, vídeňský, mikulovský a krakovský rabín, rektor krakovské ješivy, kabalista, matematik a náboženský filosof Jom Tov Lipman Heller. Podle papírků s přímluvnými modlitbami patří i hrob rabína a kabalisty Nathana Naty Spiry (Megale Amukota) k velmi uctívaným. Prý lze občas Spiru v družném rozhovoru s prorokem Eliášem potkat před svítáním poblíž staré synagogy. Večer v podkrovním okně domu číslo 18 směřujícím do Široké ulice hoří svíčka, u které Spira studuje Kabalu – říká se, že se tenhle rabín „ustudoval k smrti“.

Síla kletby?

Také hrob zázračného rabína Isserlese podle množství kamínků i spousty vzkazů navštěvují četní poutníci. Není snad také zázračné, že přestál ničitelskou fúrii nacistů? Prý ho chránila tak strašná kletba, že se jí báli i všehoschopní vrazi se znakem dvou ostrých es a smrtihlava… Další významný náhrobek patří Izákovi Jakubovičovi, budovateli jedné z Kaziměřských synagog. Ten zde ale má náhrobky vlastně dva, ten novější z roku 1945 byl vztyčen jako náhrada za domněle ztracený a později znovunalezený… No, a pak je tu i několik vzdálených rabínských předků Karla Marxe. (My ovšem víme, že jeho dědeček Mordechaj Lévy je pohřbený v Postoloprtech…) Úředně byl hřbitov uzavřen na počátku devatenáctého století. Za druhé světové války většinu náhrobků Němci pokáceli, poničili, a z hřbitova udělali smetiště.

Synagoga na hřbitově

Na-hřbitově-Remu-je-stále-zatraceně-živo, foto medPovolení k její stavbě je z roku 1553 a v Krakově tak byla druhá nejstarší. Tenkrát se jí proto říkalo Nová, později ale získala jméno synagoga Remu. Židé v případě významných členů obce používali zkratky svých dlouhých jmen. Z Rabiho Mosze Izraele Isserlese Auerbacha, králova bankéře se tak stal Remu (někdy psáno jako Remuh). (Podobně se z našeho tvůrce Golema rabiho Jehudy Liva-Löwa ben Becalela stal Maharal). Nová synagoga byla nevelká a z počátku nejspíš sloužila jen zakladateli, rodině a kruhu jeho přátel. Jenže v následujících staletích byla přestavována a přistavována. Dnešní podoba v podstatě odpovídá roku 1829. Za druhé světové války vykradená stavba sloužila jako sklad protipožárních prostředků a pytlů na mrtvoly. Neukryje ale renesanční rodokmen. Za zmínku stojí kamenná pokladnička na almužny s hebrejským nápisem „zlato, stříbro, měď“ a „Oběť za klid duše Remu blahoslavené památky.“ Křeslo po pravé straně pískovcové schránky na Tóru Aron ha-kodeš zůstává vždy prázdné, protože právě v tom místě prý vždy s modlitebními řemínky a v modlitebním šále s třapci stával právě Remu. – O dalších krakovských respektive kaziměřských synagogách si můžete něco přečíst ZDE.

Cesta zpátky

A-co-když-jsou-za-dveřmi-v-ghettu-zamčená-tajemství, foto medŽidovský kousek krakovského Kaziměře nám dává možnost představit si, jak vypadal pražský Josefov, než velkoplošná asanace na konci devatenáctého století vymazala původní klikatou uliční síť a současný turistický průmysl vyhnal křiklavými barvami a povykem turistických průvodců a prodavačů suvenýrů nejen Golema, ale i ducha Franze Kafky. Kafka Prahu dobře prodává. Paradoxně krakovský Kaziměř stejně dobře prodává Oskar Schindler, český Němec, člen NSDAP a příslušník rozvědky Abhwer. V Krakově arizoval továrnu. Měla mu umožnit vyhnout se nasazení na frontě – tam by ho přece mohli i zabít! Pro továrnu a později pro filiálku koncentračního tábora Gross-Rosen se zbrojní výrobou v Brněnci v tehdejším Protektorátu Schindler potřeboval pracovní síly. Proto zachránil více než tisíc Židů před velmi pravděpodobnou smrtí. Slavný film Schindlerův seznam sice posunul příběh poněkud mimo realitu, ale vytvořil mýtus a sem přivedl turisty a peníze, které jednou změní zdejší židovské město v podobný barvotiskový cirkus, jakým se stal Josefov v Praze.

Šavuot a blincesy

blincesyŠavuot připomíná den, kdy na hoře Sinaj předal Hospodin proroku Mojžíšovi základní židovský zákon – Tóru. Svátek vychází na přelom května a června. O Šavuotu se v zelení vyzdobených synagogách čte biblická Kniha Rút, celou noc studuje Tóra a jedí mléčná nebo medová jídla. Před přijetím Tóry se totiž mléko a med jako produkty živočišného původu („části živých zvířat“) jíst nesměly. Právě s Šavuotem souvisí i naše pozvánka do židovské kuchyně. Ačkoliv názvem připomínají ruské bliny, blincesy nejsou kynuté lívance či vdolky, ale vlastně plněné palačinky. Nejdřív si do nich připravíme náplň: použijeme čtyři sta padesát gramů tvarohu, jeden žloutek, pětašedesát gramů cukru. Dobře prošleháme a můžeme vylepšit hrstí hrozinek namočených předem v rumu a trochou citronové kůry. Je dobré směs nechat odpočinout v ledničce. Na těsto smícháme šálek mléka, sto třicet gramů hladké mouky, tři vejce plus bílek, co nám zbyl, čtyřicet gramů cukru, jeden vanilkový cukr a špetku soli. Těsto vymícháme dohladka a čtvrthodinku necháme stát. Potom tenké palačinky smažíme na oleji nebo másle, ale jenom z jedné strany. Do středu smažené strany položíme lžičku tvarohové náplně, palačinku složíme na psaníčko a z obou stran na pánvi opečeme. Na talíři je můžeme pokapat medem anebo – a to vypadá stylově a chutná báječně, polijeme zavařeninou. Též lze blincesy posypat drobným ovocem. Ještě vám to nestačí? A co jim takhle udělat čepici ze šlehačky nebo zakysané smetany či jogurtu?

Naše další zmáhání s židovskou kuchyní, totiž pokus o tradiční bagel, jsme popsali ZDE, a TADY zase jednoduché teplé jídlo varnišky.