Kód Anna: betonový Mauerwald čili Mamerki

Když se v červnu 1941 dalo do pohybu sto osmačtyřicet divizí s třemi miliony vojáků, mozek a nervový systém tohoto do té doby největšího válečného stroje pracovaly v ostře střeženém lesním komplexu mezi mraky komárů, z něhož se dodnes zachovala udivující stavebnice z betonových krychlí. Najdeme ji na břehu jezera Mamry, druhého největšího na polských Mazurech. Velitelství  branných sil Třetí říše neslo kryptonym „Anna“.

Generálové si vyhlédli místo v Mamerkách nedaleko Wegorzewa na silnici a železniční trati spojující toto město (dříve Angenburg) s osmnáct kilometrů vzdáleným Hitlerovým “Vlčím doupětem” v Gierloži u Ketrzyna (Rastenburg). Železnice tu už není, Wolfsschanze je v rozvalinách, ale “Anna” – Mamerki zůstaly zachovány v překvapivé celistvosti – samozřejmě bez dřevěných a většiny cihlových baráků a ubikací. Ustupující armáda nestačila bunkry vyhodit do vzduchu a výhružný válečný beton se tváří, jakoby chtěl přežít i pyramidy.

Místní jména se složitým rodokmenem

Zdejší místní pojmenování z prapůvodní staré pruské podoby prošla historickým mlýnem středověké němčiny a pokusy vymýtit z nich byť by i jen slovanské koncovky v době Třetí říše, přes poválečnou snahu dobrat se polský kořenů i tam, kde nebyly, až po současný stav. Tak název jezera Mamry (německy Mauersee) má prý základ v slově maura, což je pojmenování nám dobře známého okřejku čili žabince (Lemna minor). A že ho tu na stojící vodě v jezerních zátočinách je! Jezero Kisajno se prý jmenuje podle jakéhosi límce, jezero Dargin od slova bouře, a Świecajty prý mají základ v slově swints – svatý. Některá jména jsou prostě divná, třeba jezero Labap nebo vesnice Harsz, kde lze pro poznávání zdejšího kraje najít příhodnou a velmi přívětivou základnu v penzionu Stara szkola.

Plavební kanál nikam

Pokud do Mamerek zamíříme od Wegorzewa, před tím, než spatříme první bunkr, překročíme nedaleko jeho ústí do jezera Mazurský plavební kanál. Kanál je to ovšem divný, protože ač měl jezera spojovat s Baltem, po pár kilometrech končí v lese. Mezi stromy pak ční dvě nedokončená ohromná betonová zdymadla na nichž je ještě patrný obrys říšské orlice. Rozsah stavby svědčí o tom, jaká důležitost byla kanálu přikládána, a zákonitě tak rodí legendy. Stavba byla zastavena v rozdílném stupni dokončení jednotlivých úseků. Jednapadesátikilometrový kanál začali  budovat v roce 1911, ale první světová válka znamenala přestávku. Velmi energicky se pokračovalo po roce 1934, ale druhá válka projekt definitivně zastavila, takže k lodnímu spojení Mazur s Královcem (Köenigsberg, dnes Kaliningrad) nikdy nedošlo.

Šedí vlci na Mazurech?

Pýcha německého námořnictva, ponorky zvané Vlčí smečka, a horečné tempo, jímž výstavba po nástupu nacistů k moci probíhala, vedly k vzniku zmíněné legendy: v této krásné krajině podle ní měly vzniknout loděnice a opravárenské dílny ponorkové flotily, což vcelku spolehlivě jitří naši obrazotvornost. Jenže stavba byla projektovaná pro plavidla o výtlaku 240 tun a do zdymadel vysokých jedenadvacet, širokých sedm a půl a dlouhých šestačtyřicet metrů by se U-booty prostě nevešly. Nejmasověji vyráběná ponorka typ VII měla vynořená výtlak 769 tun a při šířce šest a ponoru skoro pět délku sedmašedesát metrů…  Novější ponorky byly vesměs ještě mohutnější: legenda prostě nefunguje. Ani její varianta, totiž že se kanálem měly přepravovat součásti zázračné zbraně, nemají potvrzení ve faktech (i když je pravda, že na severovýchodě oblasti zřejmě byla pokusná raketová střelnice Luftwafe).

Zpátky v Mamerkách

Přesto, že Mauerwald, který je poměrně častým cílem turistů a my jsme ho zmínili i v na internetu vyhledávaném výčtu zdejších míst s temnou minulostí (ZDE), rozhodli jsme se pro ty, jejichž hobby je vojenská historie, informaci o tomto místě doplnit z německých a polských zdrojů. Schématický plánek vrchního velení pozemních sil (OKH) „Anna“ si nedělá nárok na podrobnost, protože zaznamenává pouze betonové objekty, některé rozestavěné, ale všechny v relativně dobrém stavu. Zajímavé jsou i další zachované především technické objekty. Ze spousty dřevěných baráků většinou zůstaly jen betonové základy, ale i tak je rozsah toho, co z velitelství zbylo, ohromující. Projekt byl realizován na pozemcích magnátské rodiny Lehndorffů vlastnící i nedaleký zámek Sztynort. V září 1940 skupina důstojníků prozkoumala terén a prací pověřila Todtovu organizaci, která zde v následujících letech nasadila 2000 dělníků. Pod krycí legendou výstavby továrny firmy Chemische Werke “Askania” zde na rozloze 250 hektarů vzniklo na 200 objektů, z toho třicet čtyři železobetonové a dva těžké protiletecké bunkry. V areálu celkem žilo kolem 1500 osob včetně více než čtyřiceti generálů. Velitelství začalo fungovat k 1.5. 1941.  Ochranou objektů byl pověřen mechanizovaný oddíl wehrmachtu s protileteckou a protitankovou výzbrojí. Dále zde působilo šedesát příslušníků vojenské tajné policie a samozřejmě agenti Abhweru. Sám Hitler, sídlící ve svém Vlčím doupěti o osmnáct kilometrů jižněji, armádním velitelům příliš nedůvěřoval, což se ukázalo po atentátu na něj opodstatněné. „Annu“ navštívil jen třikrát – dvakrát v roce 1941 (jednou přijel na narozeninový čaj u náčelníka štábu Haldera a jednou s Mussolinim na dresině) a pak o rok později, kdy při oslavě dalšího Halderova jubilea předal generálovi svůj podepsaný portrét ve stříbrném rámečku… pak už nikdy.

Sektor “Quelle“ (Zřídlo)

Rozdělení velitelství „Anna“ do sektorů je spíš správní, než obranné, protože oblasti od sebe nebyly nijak odděleny – a konec konců i nám usnadní virtuální prohlídku. Hned u parkoviště jsou patrné dva velké bunkry stojící při Zřídelní cestě („Quellen Weg“ ). Zprava je to bunkr 25x18x9 metrů s dvojitými šestimetrovými stěnami patřící vedoucímu III. oddělení Cizí armády – západ, který řídil plukovník Liss. Bunkr zároveň plnil roli protileteckého krytu pracovníků rozvědky. Vnitřní prostory jsou zaplavené do výše asi deseti centimetrů. Dvojité železobetonové stěny jsou silné šest metrů. Naproti zleva vidíme dva bunkry se speciální maskovací omítkou z mořské trávy, která celkem dovedně i po letech evokuje mech a kořeny, menší kryt typu B má sílu stěny 2 metry. Následuje kryt pro transformátor, další bunkr typu B a za nim velký bunkr generála Wagnera a základy jeho lehkých baráků. Vlevo se lesní ulicí Pobřežní dostaneme na rozcestí, za ním vpravo u jezera najdeme zříceniny domu hlavního ubytovatele o rozměrech 20×8 metrů se zbytky krbu a sklepů, v nichž byla sauna, ve které se scházeli na konspirativních poradách účastníci spiknutí proti Hitlerovi (ale nevedly se tu jen velezrádné řeči, tady si prý atentátník hrabě Staufenberg podle pamětníků dělal legraci z jezdeckých schopností tlustého maršála Goeringa). Dále míjíme další bunkr a na břehu pumpy hasičů. Pro toho, koho beton už zmohl, je tady místo na stanování a pláž. Nedaleko je i ústí Mazurského kanálu. Zahneme na hlavní cestu a zleva mineme zbytky severní strážnice, dva betonové objekty a kotelnu pro tuto zónu s patrnými rampami na vykládku uhlí. Na parkovišti okruh uzavřeme.

Sektor “Fritz” (Bedřich)

Kryptonym generálové vybrali podle vojevůdce a pruského krále Bedřicha II. Hohenzollerna známého u nás jako Bedřich Veliký. Sektor se rozprostíral mezi silnicí do Wegorzewa a železniční tratí. Sídlil zde generální štáb. Vyjdeme od parkoviště na sever a u již zmíněné výtopny zabočíme doleva dlážděnou cestou, mineme pumpu a strážnici a pak zabočíme do ulice Lesní. Zleva budou základy ubikací a administrativních baráků štábů jednotlivých druhů vojska a obranný bunkr. Před dalším bunkrem zahneme vlevo, další je po sto padesáti a následující asi po sedmdesáti metrech. Vlevo dojdeme do dlážděné ulice Nádražní (Dworcowa). U křižovatky s Lesní jsou dobře zachované technické bunkry – pro záložní energetická zařízení, dále ventilační komín a ústřední výtopna tohoto sektoru, trafačka. Nádražní ulicí se vrátíme k parkovišti. Delší trasu absolvujeme, když z konce Lesní ulice zahneme do Bukové a tak se dostaneme k bunkru náčelníka operačního oddělení generála Heusingera a zprava mineme patrné základy velkého baráku pro jednotlivé náčelníky generálního štábu generály Haldera, Zeitzler a Guderiana. Vedle sídlilo operační oddělení generálního štábu, zleva bylo velitelství Mamerek, kartografické oddělení a nezbytné kasino. Po dalších dvoustech metrech je obranný bunkr a ubikace šéfa spojového vojska generála Fellgiebela a dále šéfa dopravy generála Gerckeho. Na bunkru v oblouku cesty zprava si můžeme udělat představu, jak byly s nepříznivým obratem na východní frontě původně celkem lehké bunkry typu B s dvoumetrovými stěnami zesilovány na šestimetrová monstra – rozšířily se základy, na stropě vztyčily sloupy (aktuální stav) a nakonec byl původní bunkr přiklopen těžkým betonovým kloboukem. Vlevo dojdeme k bývalému nádraží a odsud zpět k parkovišti.

Sektor “Brigittenstadt” (Brigittino město)

Německá důkladnost vyžadovala i značnou administrativu, kterou plnily ženy v uniformách. Sloužila tu spousta telefonistek, telegrafistek, žen od dálnopisů, sekretářek, účetních a kuchařek, jimž byl vyhrazen jižní sektor. Prohlídkově je asi nejméně zajímavý. Vyrazíme opět od parkoviště: zleva mineme základy nedokončené největší budovy v Mamerkách (nepodařilo se nám dohledat, co zde mělo být), zprava naproti mineme dva bunkry se spojovým uzlem. Po schodech se lze dostat na jejich střechu. Za zatáčkou zleva stávalo kino. Dva následující rovnoběžně položené bunkry dnes plní mírumilovné a jistě bohumilé zadání: protože disponují stálou teplotou kolem deseti stupňů, dozrávají v nich sýry. To není pro tu hromadu armovací oceli a betonu zase tak špatná kariéra… V Brigittině městě bývalo jakési náměstí, z něhož moc nezbylo, stejně jako z hotelu a ubytovacích baráků obsluhy generálního štábu – ševců, co uměly podrazit holinky, krejčích přišívajících frčky i holičů dbalých toho, aby generálské hlavy byly předpisovým Reichsschnitem – říšským střihem – vyjebány do půl lebky s pořádnými blatníky kolem uší.

Bunkry a bunkry

Proti paranoidně zaminované vůdcově vlčí noře v Görlitzi působí obrana velitelství OKH uměřeně. Kromě vrátnic na příjezdových cestách chránily celou oblast záseky z ostnatého drátu a plot přerušený co tři sta metrů betonovou hláskou s telefonem a světlomety. Bylo zde i protiletecké stanoviště, nicméně maskování kompleksu bylo prý dokonalé a je třeba říct, že kostky obludné skládačky dělají dojem i po sedmdesáti letech. Pobývali zde všichni náčelníci generálního štábu a polní maršálové. Trvale zde sídlili finský, maďarský a japonský vojenský přidělenec.

Mezi námi ovšem řečeno, kam se zdejší bunkry hrabou na naše pohraniční pevnosti. Ovšem při porovnávání musíme být opatrní a zohlednit, že jejich určení byla zcela odlišná: jen ironií dějin byl osud těchto betonových vojenských zažízení podobný – obojí byla opuštěna bez boje.

Text, foto a kresba NH