Velký týden čili Velikonoce jsou už opravdu za dveřmi

Nebudeme se dnes trápit rozvažováním nad tím, co všechno jsme ještě nestačili uklidit a co tedy odložit a nad čím raději zavřít oči. Vždyť tradiční Velikonoce i předsváteční čas plnily jaksi mimoděk hned celou řadu funkcí. Například Půst probíhal v době, kdy toho stejně ve stodole ani ve stájích moc nebylo, mláďata teprve přicházela na náš drsný svět a vítat je ještě s nožem v ruce jistě nikdo nechtěl. A provětrat pořádným průvanem a uklidit dům, všechno na sklonku nebo už po skončení topné sezony vymést a někdy i vybílit, už také bylo potřeba. S tím nepochybně spojené velké prádlo zase vonělo jarním vzduchem. Za podivné vzrušení mohly i prodlužující se dny a probuzené hormony.

 

(17.4.2011 – aktualizováno) Na stejnou dobu připadala první ze tří výročních slavností izraelitů – pesach, slavený ve dnech mezi čtrnáctým a jedenadvacátým dnem měsíce Nisan. I Mohamedáni mají své Velikonoce, které se svátkem jejich starších bratří Židů a křesťanů spojuje obětování beránka: Kurbam Bajram přichází na konci muslimského roku, trvá čtyři dny a o jehněčí se věřící dělí s rodinou a s chudými, čímž naplňují jeden z pěti pilířů islámu – almužnu. V křesťanské tradici jsou Velikonoce největším svátkem, o němž Mistr Jan Hus napsal, že je to noc, „v níž jest velikú věc učinil veliký Kristus, z mrtvých vstav“. Veliký se jmenuje i poslední týden, který jim předchází.

Jednotlivé dny Pašijového (nebo Velkého či Svatého) týdne

Logicky je tento vrcholící čas v našich zemích naplněn novozákonní tématikou, tedy tím, co nám o smrti a vzkříšení proroka Ježíše vyprávějí v Bibli evangelisté Marek, Matouš, Lukáš a Jan. Den po dni u nich jako v reportáži můžeme sledovat dávné události, které v mnoha ohledech určily a stále ovlivňují naši kulturu i dějiny.

Poslední postní neděle Květná (o původu pojmenování i dalších předsvátečních dnů čtěte ZDE)  je zároveň prvním dnem Pašijového týdne. Lidé si o ní nechávali v kostele světit kočičky a zelené ratolesti, jimiž pak zdobili dům. Někde jednotlivé kočičky polykali preventivně proti chorobám. Modré pondělí a Šedivé úterý měly pouze své názvy a speciální bohoslužby, tradiční zvyky se k nim spíš neváží.

Následující Škaredá středa získala své jméno, protože šlo o den Jidášovy zrady, jeho rozhodnutí Krista vydat Římanům. Kdo by se ten den mračil, zůstala by mu bručivá povaha po celý rok. V domě končily velké pořádky a ze stájí se na pole se vyvážel hnůj. Zelený čtvrtek je dnem kajícníků a barvu získal omylem, zkomoleným názvem z němčiny. Sice je dnem poslední večeře Páně, ale paradoxně to je i církevně nejpřísnější postní den. Kostelní zvony až do soboty oněmí (prý odlétají do Říma) a denní doby i bohoslužbu z věže oznamuje hrkačka. Chlapci s nejrůznějšími klapačkami obcházejí s koledou a církevní roucha jsou také zelená, z čehož možná mylné pojmenování v češtině vzniklo. Z téhož důvodu jíst se měl špenát a zelí a pečivo mazané medem kvůli ochraně před hadím uštknutím a žihadly vos a sršňů.

Země se otevírá a poklady jsou přístupné spravedlivým, to je Velký pátek. Je to den magický: patří ukřižování Ježíše v Jeruzalémě a pohřbívání kříže v kostelech po celém světě. Nesmělo se hýbat se zemí ani prát prádlo. A hezky bylo na Dačicku, kde nahé ženské se srpem vybíhaly na louku, aby tak symbolicky ochránily na celý rok půdu před krtky. Navečer o Bílé sobotě se znovu rozezněly zvony: domácí ohniště byla vyhašena a pro nový oheň bylo nutné jít do kostela – nový plamen, nové světlo, nový život. Vyhaslé oharky z posvěceného ohně se ukládaly někam za trám, aby chránily dům před ohnivým kohoutem.

Velká neděle čili Boží Hod velikonoční přináší radostnou zvěst o Kristově zmrtvýchvstání, svěcení svátečních pokrmů a odpoledne také požehnání polím. S tím jídlem to nebylo jen tak, protože to posvěcené se muselo jíst ve stoje a samozřejmě s nezakrytou hlavou. A trochu od všeho se obětovalo, zahradě, polím a též studni: hle, jak se pradávné pohanské oběti krásně prolnuly s křesťanskou věroukou. O Červeném pondělí už oslavy vypukly v plné síle obžerstvím po dlouhém půstu. Také vzkříšený Ježíš byl poznán dvěma učedníky při lámání chleba kdesi mezi Jeruzalémem a Emauzy. K slovu přicházela pomlázka a nebo polévání vodou, opět pohanské zvyky se sexuálním podtextem. A samozřejmě se rozdávají vajíčka.

Cestička k domovu

Nezapomeňte se o velikonoční vejce podělit, a pak, pokud se ve světě ztratíte, vzpomeňte, s kým jste ho společně jedli: nohy vás samy povedou k těm, jež jsou vám nejbližší… 

 

 




Leave a Reply

Your email address will not be published.

Ochrana proti spamovým robotům