Jeden hrnec z jihu a jeden ze severu
Ačkoliv lidé povrchní na straně jedné a estéti na straně druhé nemají pro obsah slova “eintopf” víc než pohrdání, s kulinárními hodnotami takto připraveného jídla se míjejí dokonale. Eintopf znamená jídlo z jednoho hrnce a přirozeně záleží na tom, co jsme do toho hrnce dali a jak s ním zacházeli posléze. Ač se nejedná o krmi vznikající z filosofické potřeby a bůhví jak rafinovaně, a z nádobí k vaření potřebujeme především právě řečený hrnec a ostrý nůž, výsledek může být skvostný. I čas aktivní přípravy je krátký, protože pokud nemusíme přikládat do ohně, jídlo se vaří anebo peče vlastně samo. Některé jeho varianty chutnají nejlépe až dobře odleželé, čili nepředstavují nic, nad čím by plesali eurobyrokraté, kteří se již nesmlouvavými předpisy pokusili zavraždit náš hospodský guláš.
Nejde asi zpochybňovat, co je na řehtání bruselského úředního šimla racionální, totiž že v divočejších gastronomiích a nevalné hygieně mohou skutečně ohřívaná jídla způsobit problém. Nicméně do toho, co si klohníme doma, nám Evropanům úředníci stejně mluvit nemohou, protože být to tak, už by je třeba Francouzi dávno nabrali na vidle. Uvaříme si, udusíme nebo upečeme proto eintopf jak má být – a to v jeho jižní i severní podobě.
Tak nejspíš vařil už pračlověk
Je totiž nad cokoliv jisté, že prajednoduchý princip jednohrnečného vaření od sebe nepřejímaly jednotlivé kmenové či národní kuchyně, ale že recept prostě z potřeby vznikal na určitém místě a z místně dostupných surovin: bylo to zkrátka něco, co tiše bublalo na ohni a bylo schopné uspokojit hlad toho, kdo se vrátil z lovu, pastvy či pole. Neliší se jen národní varianty, ale třeba severoněmecký eintopf je jiný, než jaký vaří Bavoři. My využijeme 
inspirace balkánské a polské.
Jižní varianta čili bosenský hrnec
K přípravě bosenského hrnce budeme potřebovat odřezky různých mas, přičemž by nemělo chybět něco z kozy či ovce. Uplatní se i drůbež, leč nepříliš skvěle. Maso nejlépe ve stejném poměru pokrájíme na střední kostky. Skopovinu můžeme (ale nemusíme) namořit nejprve v zálivce z olivového oleje, citronové šťávy, pepře a trochy tymiánu, v níž si nejlépe na chladném místě poleží do zítřka. Nemusí to ale být, leč takto kozel či beran víc zkřehne, s jehněčím se tak párat budeme jen pro potěšení. Namočíme si také fazole.
Nemícháme, ukládáme po vrstvách
Dále budeme potřebovat spoustu zeleniny. Někdo dává jako základ zelí, my upřednostníme trochu kapusty, ale v podstatě nemusí být, dále nakrájíme papriku na silnější kolečka, taktéž i mrkev, celer na kostky, cibuli a rajčata na čtvrtky, oškrábané brambory malé necháme v celku, větší přepůlíme, přidáme nabobtnané fazole. Doplnit můžeme, co sezona nabídne, cukety, řepu na větší kostky, zelenou fazolku. Do nádoby (nejlepší by byla kameninová, viz třeba „římský hrnec“), dáme vrstvu 
zeleniny a na ni nejdřív kostky hovězího, posolíme a zaprášíme pálivou paprikou, následuje vrstva zeleniny, skopové maso, zelenina, vepřové a nakonec rajčata pokrytá kudrnkou. Průběžně vrstvy solíme, pepříme a nezapomeneme ani na pokrájené stroužky česneku.
Nejméně tři hodiny
Všechno to podlijeme bílým vínem (stačí ovšem voda), uvedeme zprudka k varu a pak přemístíme již zakryté na mírný plamen na sporáku anebo vložíme jen do slabě vytopené pece či trouby, kde pomalu a dlouho dusíme. Chce to trochu sebezapření, ale neodkrýváme, neočicháváme a neochutnáváme, rozhodně ani nemícháme, abychom vrstvy nepomísili (ovšem existuje i škola balkánských hrnců míchaných). Mezi jídly držíme v ledničce, protože v hrnci není uzené, které by teplu vzdorovalo lépe a ta trocha česneku to nevytrhne.
Severní hrnec čili bigos
Nevalné vnímání bigosu v Čechách má na svědomí Jaroslav Hašek a jeho poručík Dub, který na „bikoš po polsku“ sváděl své ukrutné střevní problémy(“…od batalionu telegrafuji stížnost na brigádu. Zkažené kyselé zelí a znehodnocené k požívání vepřové maso. Smělost kuchařů převyšuje všechny meze…“) Škody, které tímto skvělé jídlo u nás utrpělo, nezmírní ani všeobecně přijatý názor, že Dub byl pitomec. To v polské literatuře má tento pokrm místo nejčestnější, jmenovitě ve čtvrté knize “Pana Tadeáše” klasik Mickiewicz o bigosu básní, až se sliny sbíhají. A není divu: ač vábným 
vzhledem neoplývá, patří dobrý bigos nepochybně k polskému rodinnému stříbru…
Uzené je grunt
Na jeho přípravu vezmeme dobrého kysaného zelí tolik, kolik masa na kostky nakrájeného z dobytka vepřového, hovězího a třeba krůty, trochu nakrouhaného obyčejného zelí, uzený bůček nebo koleno a na kolečka asi centimetrové nakrájenou klobásu. Zatímco do bosenského hrnce, jenž je potravou veskrze letní, uzené nepatří, v bigosu je tomu naopak. V zrychleném receptu oproštěném od většiny čarování nyní na sádle (!) zpěníme kroužky cibule, zaprášíme červenou paprikou a přidáme obojí zelí a vývar z kostky masoxu. Na pánvi zprudka zatáhneme po částech maso a uzeninu a přidáme do zelí. Protože hrnec použijeme největší, co máme, míchání bude vyžadovat fortel.
Suroviny vesměs tuzemské
Přidáme sušené švestky, houby (protože bigos vracel energii hlavně lidem vracejícím se z lovu a výletů na saních, jde o houby sušené, den předem namočené do vody), bobkový list, kuličky jalovce, 
pepře víc a soli míň (kyselé zelí totiž často slané bývá ažaž), rozmačkaný česnek a kdo chce i lžíci rajského protlaku nebo něco majoránky. Bigos podléváme pivem, ale tradičně přidávala se sklenice červeného vína, v šlechtických dobách spíš sladšího z Oděsy, Kavkazu a nebo Moldávie, pro sladkou stopu a tudíž nezaměnitelný chuťový mix my přidáme švestky, zatímco pivo se postará o další přidanou hodnotu. Než si na bezmála nevyvětratelnou vůni této pochoutky nováček zvykne, zpravidla chvíli potrvá.
Odměněn bude trpělivý
Klidně ochutnejte – tak velký hrnec stejně sníst nezvládnete. Tajemství té správné chuti ovšem spočívá v opětovném ohřívání potravy, když v přestávkách stál hrnec v závěji. Znám i bigos připomínající pohádkový nekonečný příběh o kotlíku stále plném, z něhož co se ujedlo uvařené, přidalo se čerstvé: hrnečku vař a perpetum mobile v jednom. Výsledek je víc než dobrý, a jaký by také měl být, když se na něj složilo tolik dobrých věcí?
Což ostatně platí i o další z dietologického hlediska sporné, ale ohromně chuťově zajímavé surovině, totiž o vepřovém kolenu ve stavu přírodním i uzeném. Umíte ho připravit na pivu?
Text a foto NAŠE HOBBY
