Jak uvařit vajíčko naměkko a uplést pampeliškový věneček

Proč tak šílené spojení věcí nesourodých? A jakým oslím můstkem je spojíme? Od vajec k pampeliškám přejdeme po oblouku stížností na pitomou dobu. Problém je ovšem v tom, že dobu tvoříme sami, takže co z toho plyne? Ta doba je zdá se taková, že neprověřuje naše znalosti, ale testuje, zda, jak a kde jsme schopni si konkrétní informaci opatřit. Informace bez souvislostí nás sice může vést k mylnému závěru, ale my na ni spoléháme. Spoustu věcí nevíme, protože si jimi odmítáme zasviňovat mozek, u dalších, zdálo by se notoricky známých, se stáváme nejistí a na netu hledáme oporu. Jak dlouho mám ta zatracená vejce vařit? Jak se plete věneček? Jak, jak, jak…

Místo nás se chytrými stávají technologie a my jsme s prominutím čím dál pitomější. A googlujeme si jak zběsilí i věci, které jsme měli odkoukat od táty, a co nás měla naučit máma stejně tak přirozeně, jako se ptáci učí létat.

Tanec mezi vejci

Je to jeden z případů, kdy tak úplně nevíme a hledáme pomoc. Takže pro osvěžení: je lepší, aby vajíčka, jež chceme vařit, měla pokojovou teplotu, ale pokud je už musíme vzít rovnou z ledničky, propíchneme je na širším konci jehlou. To není nějaké čarování: až se prostě začne tekutý obsah skořápky rozpínat, neroztrhne ji. Také můžeme vodu osolit, někomu to prý pomáhá, leč nám to nefunguje. Budeme-li vejce od počátku vařit ve studené vodě, mělo by jí být alespoň o centimetr víc. Když začne vřít, ztlumíme přísun tepla a vaříme vejce naměkko dvě minuty, nahniličko čtyři a natvrdo sedm. Když ale vajíčka vkládáme do již vřící vody, rozhodně je do hrnce neházíme s rozběhem, ale vkládáme na lžičce a ihned začneme počítat čas – vaříme minutu, pak zaklopíme a necháme dojít: naměkko pět, nahniličko sedm a natvrdo deset minut.

A ještě něco o vaření vajec natvrdo do salátu a nebo na Velikonoce – vkládáme je do studené, vaříme osm minut, slijeme a ihned zchladíme pod tekoucí vodou, aby šla lépe od skořápky. Ale co když si chcete uvařit naměkko vajíčka na pustém ostrově a nemáte žádnou časomíru? Prostě od začátku varu procítěně a pomalu odříkáte dva otčenáše. Pokud nebyla ta vejce pštrosí, měla by být akorát.

Ten věneček zelený, z pampelišek pletený

Je s podivem, že taková základní holčičí dovednost, podobně jako klukovské otloukání píšťaliček, snadno upadla do zapomnění. Opravdu to není nijak složité. Co jsme již s vrbovými píšťalkami (ZDE napravili,  pokusíme se učinit i ve věci vití věnců.

Nejdřív najdeme louku s dobře rozvinutými pampeliškami a utrhneme ty s dostatečně dlouhým stonkem.

Dvě nejdelší a s nejbohatším květem přiložíme k sobě, třetí tak, aby byly hlavičky u sebe, ale stonek k těm dvěma kolmo.

Omotáme oba stonky a přes vlastní hlavičku “pracovní” stonek přiložíme k stávajícím. Vezmeme další pampelišku, přiložíme ji opět kolmo k stávajícím, ovineme stonky, pak kolem vlastního květu složíme do roviny s ostatními stonky.

A tak pokračujeme, dokud není věneček dostatečně velký, aby se nám vešel na hlavu, nebo dokud nám nedojdou pampelišky. Stonky sice stále přibývají, ale zase některé končí, takže tělo věnečku je přibližně stejně silné.

Začátek s koncem věnečku na závěr spojíme na přesah a svážeme dlouhou trávou. Hlavičky květů pěkně srovnáme – a je hotovo. Tak ještě jednu radu navrch (také patří do letitého a pozapomenutého receptáře našich babiček): ruce od šťávy z pampelišek nepředstavují tragedii, časem se umyjí, a pokud si slečny při pletení věnečku náhodou upatlaly tričko nebo šatičky, odolné skvrny budou lépe pouštět, pokud látku přes noc namočíme do mléka (což ještě lépe platí i pro kalhoty, respektive fleky na kolenou od čerstvé trávy).