Co mělo Česko s ponorkovou válkou

Na dohled hlavního nádraží v Gdaňsku se tyčí tři kříže s kotvami. Nepřehlédnete je, měří přes čtyřicet metrů a váží sto čtyřicet tun. Připomínají oběti stávky v gdaňských a gdyňských loděnicích v prosinci roku 1970. K patě pomníku skládají věnce všechny oficiální delegace. Kříže tu tedy jsou, ale charakteristický pohyb obrovských jeřábových ramen a hluk nýtovaných a svařovaných ocelových plechů z loděnice zmizely. Od konce druhé světové války, kdy loděnice převzalo Polsko, ze zdejších doků vyplulo víc než tisíc plně vystrojených lodí, třicet každý rok, ve třech směnách zde pracovalo osmnáct tisíc pracovníků. Dnes se tu honí vítr.

(Prosinec 2013 – aktualizováno) Před válkou na Holmu, gdaňském ostrově, který se dnes jmenuje prostě Ostrov, a na pobřeží přístavních kanálů v ramenech Mrtvé Visly byly nejméně dvě velké loděnice – Císařská a Schickau. Ve své gdaňské trilogii je zmiňuje i Günther Grass (o konkrétních reáliích jeho „Plechového bubínku“ píšeme víc ZDE). Za války obě loděnice patřily samozřejmě Říši, která je podřídila vojenské výrobě. A ne ledajaké, protože se zde stavěly pro nechvalně známé „vlčí smečky“ ponorky.

Ponorka za ponorkou

Ponorky se nevyrábějí od kýlu vzhůru po bortech jako velké bitevní lodi, ale po sekcích, které se později spojí. Loděnice Schichau Werft dodaly říšskému válečnému námořnictvu celkem devadesát čtyři ponorky. Stavěly se zde nejběžnější typy VIIC a typ VIIC/41. Nakonec byl výrobní program změněn na třídu XXI, tedy nejmodernější typ, který se stal vzorem pro celou generaci poválečných podmořských strojů stavěných bývalými soupeři Třetí říše. Do služby se dostaly ponorky s označeními U 3501 až U 3530, zbývající jednotky až do čísla U 548 padly do rukou vítězů převážně ještě rozestavěné. V další loděnici Danzig Werft, na které se přeměnila bývalá Císařská loděnice (ta vyráběla ponorky už za první světové války), vyprodukovali dvaačtyřicet ponorek.

Otroci z Protektorátu

Podle statistiky ze září 1944 bylo v Schichau zaměstnáno celkem 7763 lidí, z čehož bylo 2870 tzv. „zahraničních pracovníků“ – tedy i totálně nasazených od nás. Ve vzpomínkách se ve více případech zachovaly stížnosti na mimořádně tvrdé pracovní podmínky a drsné chování plné přezírání vůči slovanským podlidem ze strany vedení, dílenských mistrů i ostrahy. Navíc nad nasazenými visela hrozba zatčení i s jistotou likvidace v nedalekém koncentráku Stutthof (tábor Sztutowo by měl patřit k programu těch, jejichž koníčkem jsou putování po temných stezkách historie – ZDE). Pro úplnost je ale třeba dodat, že žádná z „českých“ ponorek, o nichž bude ještě řeč, nebyla postavena v gdaňských loděnicích.

„Naše“ ponorky

Za světové války považovala říšská města za prestižní záležitost převzít patronát nad ponorkami a zastupitelstva měst v zabraných Sudetech byla v tomto směru mimořádně horlivá. A to navzdory tomu, že vztah obyvatel pohorských měst k moři byl asi podobný horolezeckým zkušenostem lidí z pobřeží. Patronát spočíval ve sbírkách pro ponorku, návštěvy posádek ve městě a podobně. Dohledat se nám podařilo následující spojení: Patronem ponorky U 206 byl Liberec, U 209 Brno (jediné město přímo z Protektorátu ), patronem U 333 byl Trutnov, U 375 Ústí nad Labem a U 376 „sponzorovaly“ Karlovy Vary. Zdá se nám, že na zabraném území bylo nesporně více měst, která se mohla na této iniciativě podílet, ale po válce zmizely spousty úředních papírů i městských kronik a pamětníci buď zapomněli, nebo zmizeli v odsunu. Zatím jsme příliš neuspěli ani v dostupných archivech Kriegsmariny a budeme proto vděčni za vaše další objevy, jimiž bychom výčet rádi doplnili.

Jak to v praxi vypadalo

Patronát se neobešel bez vlajkosláv, pochodů a řečnění. Ve městě i v přístavu. Například křtu U 206 v Kielu se účastnil i liberecký starosta Rohn. Tato ponorka později v Biskajském zálivu najela na minu. Na pozvání brněnského starosty SS Obersturmbanführera Judexe přijela na oficielní návštěvu posádka U 209 v níž sloužil i syn ředitele brněnské kriminálky. Ponorka dostala na věž městský znak a heslo In Treu und Glauben čili Ve věrnosti a víře. S touto ponorkou je spojena i pověst, že měla na tajné misi v duchu nacistického učení o duté Zemi najít cestu do jejího středu. Potopena byla na zpáteční cestě z tohoto „středozemí“ v severním Atlantiku kanadským hydroplánem.

Trutnovská ponorka U 333

O možnost patronátu nad ponorkou požádal starosta Streitenberger dopisem kapitánporučíka Peter-Ericha Cremera. Z Cremera se časem stalo vícekrát vyznamenané ponorkové „eso“, velel několika ponorkám a po vážných zraněních skončil ve štábu velkoadmirála Dönitze, jehož gardu dokonce v posledních dnech války vedl (zemřel roku 1992). Ke křtu ponorky na Trautenau (Trutnov) odejela z Trutnova do Emdenu delegace. Mezi kmotrovskými dary byl i emblém s městským znakem od trutnovského pasíře Karla Rockera, později připevněný na ponorkovou věž. Po dvanácti bojových plavbách byla U 333 potopena v severním Atlantiku.

Víte i o dalších?

A jaký byl konec „našich“ zbývajících ponorek? U 375 (Aussitz – Ústí nad Labem) byla potopena hlubinnými pumami ve Středozemním moři u ostrova Malta. Hlášení posádky dalšího příslušníka „vlčí smečky“ U 376 (Karlovy Vary) bylo naposled zachyceno z Biskajského zálivu. Stejně jako v případě všech ostatních ponorek se z posádky nezachránil nikdo. Je pravděpodobné, že se ještě najdou údaje i o dalších ponorkách ze Sudet nebo Protektorátu. Nebo by byly zajímavé vzpomínky totálně nasazených při jejich výrobě v Gdaňsku, případně v dalších loděnicích. Máte-li historii jako hobby, napište nám, abychom mohli mozaiku doplnit. Díky počítačovým hrám se simulátory bojových misí vzrostl zájem o ponorkové mise a s tím spojenou problematiku. Je dobré vědět, jak se to, co se i nás svým způsobem dotýká, opravdu bylo.