Čas malin zralých a návrat malinovky

Sodovkáři, kteří se tetelili hrůzou, že coca a pepsi cola je svorně zcela převálcují, si mnou ruce. Výroba klasického malinového nápoje s bublinkami zase trhá rekordy a začali ji proto hospodským nabízet i některé pivovary. Na chuť malinovce přicházejí i generace, které už nemají sladký červený voňavý a do nosu trochu štípající nápoj spojený s vesnickou babičkou, prázdninami a zavařováním. Legrační přitom je, že maliny z našich zahrad často proměněných v relaxační prostor s grilem a bazénem skoro zmizely. Sice nevyžadují moc práce, ale nejsou zřejmě pro naše sídla patřičně reprezentativní. Škoda.

Continue reading




Rooibos – příběh červeného keře

Tento keř využívali jako první Křováci (jiné zdroje tvrdí, že Masajové), kteří divoce rostoucí větve sklidili a vymlátili dřevěnými palicemi. Vzniklou drť nechali kvasit v hromadách a pak na slunci usušili. Nakonec surovinu vyvařili. O oblíbeném domorodém nápoji máme první písemné zprávy z roku 1772. Nicméně až ruský Žid Benjamin Ginsberg jehož rodina byla dlouhodobě činná v čajovém byznysu (dokonce jim vynesl povýšení do šlechtického stavu) tento produkt roku 1904 dovezl do Evropy.

Continue reading

Koulelo se koulelo (3): Čas padanek a jablečný ocet

padanky

Ačkoliv jednoduchá anglická rýmovačka (One apple a day, willkeep the doctor away) o tom, že kdo sní denně jablko, nebude potřebovat lékaře, zní přehnaně optimisticky, v jádru má pravdu – jako zásobárna zdraví jsou jablka skutečně úžasná. Zdraví, které z jablek nevytěžíme hned, dokážeme v transformované podobě uchovat. A i když nemáme sad, nemusí nás to stát majlant. Škarpy kolem starých alejí jsou plné padanek, o něž často nikdo nejeví zájem. Posbíráme je, vykrájíme a můžeme přetvořit na jablečný ocet. Hodně se o něm mluví i jako o prostředku hubnutí téměř zázračném a jak je v Čechách zvykem, trochu se přehání. Zdravým lidem přiměřené pravidelné pití jablečného octa ovšem nemůže uškodit. Ba přímo naopak.

Continue reading

Co takhle dát si šantu

šanta
Kocurník od toho slove, že kočky a kocouři jej velmi milují, jedí ho a po něm se válejí… Všecka bylina jest silné vůně, až i hlavu uráží, v chuti jest kousavá a dobře hořká… Trhají jej, když kvete, a suší v stínu – toho však pilně šetřte, aby kočky k němu nemohly. Kocurník dobrý jest proti všem nedostatkům hlavy, prsí, žaludku, dává se v pití proti zastaralému bolení hlavy, proti závrati, shánlivosti, ztrnutí a šlaku, játra, ledví otvírá, průduchy jich vyčišťuje…“, psal blahé paměti botanicus Matthioli, protože kocurník, po našem dnes šanta kočičí (a latinsky Nepeta cataria), je kytka starobylá.

Continue reading

Já rád játra, ty rád játra… (čili chvála OSTROPESTŘCE)

ostropestřec mariánský

Mít rád svá játra je to samé, jako mít rád sám sebe. Nikoliv coby Narcis či samožer, ale jako člověk, jenž je rád na světě a svou tělesnou schránku nerozmazluje, ale stará se o ni – právnickou řečí – s péčí správného hospodáře. Játra nám totiž čistí krev a když to nemohou dělat pořádně, protože jsou plná nejrůznějšího svinstva, zežloutneme jak citron. A to je přitom opravdu asi to úplně nejmenší, co se nám může stát.

Continue reading

Jamajský pepř čili Kde se vzalo nové koření

nové koření

Je známo, že když Cristóbal Colón známý spíš jako Kryštof Kolumbus, hledal na základě překvapujícího zjištění hvězdářů, že Země je kulatá, novou cestu do Indie opačným směrem než dosud, objevil Ameriku. Chtěl španělským královským investorům své objevitelské mise přivézt zlato a pepř. Uloupené indiánské zlato bylo nepochybně zlatem, jen s pepřem něco nebylo v pořádku. Chutnal jinak. Nicméně strom, na němž tak trochu po hřebíčku vonící kuličky rostly, dostal jméno Pimenta, což je španělsky pepř. A jmenuje se tak dodnes – Pimenta dioica. Angličané, kteří si novinku velmi oblíbili, vymysleli název „všekoření“ (allspice). Poláky ostrovní popularita kuliček tak zmátla, že je nazvali „anglické koření“. My, protože se v středoevropských kuchyních objevilo poměrně pozdě (až v sedmnáctém století) zase „nové koření“.

Continue reading

Divně zní a divně chutná: topinambur

Přes jisté estetické i fonetické výhrady stojí za to tuhle drobnou slunečnici, jíž se květem snad trochu podobá,  zkusit. Do Evropy přišla ze Severní Ameriky a na sklonku sedmnáctého století dokonce soupeřila o naši přízeň se zemáky. Proč hlízám rostliny Helianthus tuberosus říkali slunečnicový (nebo také jeruzalémský) artyčok je nicméně záhadné, protože pěstební podmínky se liší a sama zelenina rozhodně artyčoku příbuzně nevypadá ani nechutná. Případnější není tedy ani  její další lidový název – totiž „židovské brambory“.

Continue reading

Kvete LÍPA!

lípa

Před tím, než se počasí zbláznilo a jaro bylo dlouhé celých čtvrt roku, tedy ještě před érou oteplování, v čase, kdy se červen zlomil do léta, přicházely s vůní kvetoucích lip i prázdniny. Poláci mají po lipách pojmenovaný až červenec – lipiec, ale i tam u Baltu nebo v Mazurském pojezeří mohutné aleje spojující bohatá hospodářství dávných východopruských junkerů rozkvétají teď už na sklonku června. To je doba, kdy lípy mezi hrází Bělečského rybníka a roubeným mlýnem, který už není, nezpívají bratrské žalmy a oněmí, protože včely se pasou jinde. Podle pověstí ve mlýně přenocoval Komenský a v duté lípě se ukrývali tajní evangelíci.  

Continue reading

Bezový med, smradinková polívka nebo ocet na nohy

bezová šumivá limonáda
Bez černý čili Sambucus nigra nese i nespočet lidových pojmenování jak o tom svědčí už naše povídání o tomto pospolitém tulákovi ze škarp, rumišť a okrajů pasek ZDE . Přidáme ale ještě tři jména: smradinky, bzinu a psí bez. Půvabné, není-liž pravda? Bez je ostatně i keř kultovní. I na něm (jako na asi desítce dalších) ulpělo podezření, že poskytl dřevo tesařům stloukajícím kříž pro nazaretského Mistra zvaného Ježíš. Materiál kříže měl být přitom podle legend totožný s tím, jaký Adam přinesl na Zem, když ho s Evou pro krádež jablek Hospodin vyhnal z ráje. To by tedy znamenalo, že černý bez a Strom poznání dobrého a zlého – malovaný ale evropskými malíři většinou jako jabloň – jedno jsou. Continue reading

Fermentované ovesné vločky a laktobacily

ovesné vločky

„Dóóóst dobrou“ ovesnou kaši jsme si uvařili vlastně ze zbytkového produktu po výrobě osvěžujícího nápoje blízkého turecké a obecně balkánské boze, a když jsme hledali analogie našeho objevu, jako obvykle jsme zjistili, že stejnou kaši jedí ve Skotsku už tisíc let. O fermentované ovesné kaši jsme psali ZDE. V následujících řádcích přidáváme něco lékařských zdůvodnění její prospěšnosti pro náš žaludek a střeva.

Continue reading

Proti chřipce

česnekBacily ani viry bychom si jistě dobrovolně k tanci nevybrali, ani vidět nejsou, ale dokážou s námi pořádně zatočit. Je na ně spousta účinných léků, které je chemicky zničí. Proti problémům z nachlazení můžeme použít spoustu přírodních prostředků, které vesměs máme v kuchyni. Při podezření na něco vážnějšího jděte rozhodně k lékaři, ale při typických jarně podzimních infekcích pomohou babské rady – i když ve světle nových poznatků ne všechny.

Continue reading

Zázvorový sirup nastudeno

zázvor

„Někteří se domnívají, že zázvor jest kořen pepře, ale v tom se znamenitě mýlí,“ píše nám dobře známý botanik Jan Ondřej Mathioli. Jeho starodávný herbář seznámil Evropany nejen s rostlinami, keři a stromy kolem, ale doslova našim předkům otevřel svět – alespoň co se apatyky a kuchyně týče. Na míru současného poznání tak opravil i řadu bludů se zkoumanými rostlinami obecně spojených. Viz shora uvedený případ zázvoru. Že štípe na jazyku, skutečně nezdůvodňuje jeho jakoukoliv příbuznost s pepřem!

Continue reading

Svatojánské víno a chlupaté jahody

Pojmenování rostlin dávnými botaniky nás někdy mate. V následujícím textu nebude víno vínem a jahody nebudou jahodami. Půjde totiž o rybíz a angrešt. Toto drobné ovoce dřív bylo bezmála na každé zahrádce i mezi stromy v sadu. S tím, jak se změnila funkce zahrad z produkční na odpočinkovou, přítomnost rybízu a angreštu značně ukrátily bazény a rekreační trávníky. A pro sedláky pěstující ve velkém představují sice nevelké pěstební náklady, ale v podstatě moc práce za málo peněz. Přitom je toto drobné ovoce zdrojem zdraví a také chutí nejspíš nenahraditelných.

Continue reading

Mastičky ze sádla a vepřové náhradní díly

V zemi, kde je recept na vepřo-knedlo-zelo tradičně čten jako první zákon národní kuchyně, není třeba sádlo představovat. Dlouho nad ním dietologové šíleli. Ale smrt po margarinu podle aktuálních výzkumů nepřijde později, a kdo ví, zda ne dřív – pokud to se sádlem samozřejmě nebudeme přehánět. Sádlo s rozumem užívané dokonce prý snižuje hladinu cholesterolu. Z bylin a sádla také můžeme vyrobit spoustu zdravotně užitečných mastiček a, kdo ví, zní to sice divně, ale jednou možná budou speciálně chovaní vepři zdrojem náhradních dílů pro lidské transplantace.

Continue reading

Puškvorec

Když se o někom řekne, že je to náplava, je jasné, že není místním rodákem, přistěhoval se, přiženil a nebo přivdala. A protože většina sídel u nás leží na nějakém vodním toku, občas se můžeme dozvědět, že ten či onen „není náš“, že „připlul na puškvorci“. Kdyby to ale měla být historická pravda, byl by přivandrovalcem opravdu zdaleka. Puškvorec z rodu Acorus a lidově zvaný mimo jiné také šišvorec (pišgorec), kalmus, tatarák či rotan Řekům a Římanům prodávali Féničané z Indie, ale zmiňují se o něm prý už hieroglyfické texty. Na východ tehdejšího Polska tuto „svatou třtinu“ dovezli ve 13. století Tataři, ale do střední Evropy se první sušený dostal o tři sta let později k botanikovi Matthiolimu.

Continue reading

Kozlík lékařský a valeriánské kapky

Když někdo řekne „Dej si valeriánské kapky“ vybaví se nám dáma se sklonem k hysterii balancující k ústům na mrňavé lžičce mezi palcem a ukazovákem (s malíčkem náležitě oddáleným) aromatickou medicínu, případně čichající k patřičné lahvičce kapek z kozlíku lékařského čili baldriánu. Vrchol kariéry valeriánských kapek nastal nejspíš na sklonku devatenáctého století, jsou ovšem lékem mnohem starším a v apatyce je lze koupit dodnes. Jsou lidé, kteří na ně nedají dopustit.

Continue reading

O paprikách a papričkách

Za papriku (Capsicum annum) vděčíme jako za spoustu jiných věcí umíněnému Kolumbovi, který tak dlouho hledal Indii na západ od Evropy, až objevil Ameriku. Mořeplavec soudil, že dovážet pálivou papriku je stejně dobré, jako krást indiánům zlato, protože oblíbený indický černý pepř byl pořádně drahý. V řadě jazyků je proto název papriky od pepře odvozen. Podobně jako brambora ovšem paprika evropskou kariéru zahájila spíš jako rostlina okrasná. Když se pak ukázalo, že v kuchyni opravdu představuje poklad, tehdejší hlavní koloniální mocnosti při hledání, kde teplomilnou rostlinu pěstovat, rozšířili papriky prakticky po celém světě.

Continue reading

Červený podzimní věnec

Židé ve staré hebrejštině výraz pro růži nemají, protože do Palestiny přišla až z Persie. Kde se tedy v Kralické bibli mluví o růži, jedná se zřejmě o překladatelský lapsus, protože jde podle znalců buď o narcis (Narcissus), ocún jesenní (Colchium), nebo o šáchor (Cyperus). Podle muslimů prý růže vyrostla z kapky Mohamedova potu a v křesťanství zase patří k atributům Panny Marie. Alchymistům je symbol růže znakem dokončení Velkého díla jímž byl Opus Magnum čili Kámen mudrců. Tak bychom mohli pokračovat dále. Hle jak vznešený je trnitý keř rostoucí na neúrodných stráních a kolem smetišť! Při neopatrném sběru jásavě červených plodů si často rozpícháme své  ruce do krvava.

Continue reading

První pomoc když vás uštkne zmije

Smrtící zařízení příslušníků čeledi zmijovitých z podřádu zmijovců je prý dokonalé. Když had rozevře tlamu do úhlu sto padesáti stupňů, horní patro vyjede jako na šínách a za ním se vztyčí skládací jedové zuby. Do této rodiny lovců patří v Evropě až za polární kruh a v Africe širší rodina zmijí a v obou Amerikách zlopověstní chřestýši. V Asii se jejich teritoria prostupují. Zmije obecná (Vipera berus) je náš jediný jedovatý had. Jako kriticky ohrožený druh a součást přírodní rovnováhy je přísně chráněná. Přes neblahou pověst by ji zabil jen hlupák.

Continue reading

Jitrocel: něco k jídlu, sirup, elixír nebo mazání?

Čas rojení včel i léto bohaté na vosy přináší nepříjemnosti s jejich žihadly. Když vás tahle svízel v přírodě potká nenadále a nevíte, co rychle udělat, nezmatkujte. Úleva je zpravidla hned po ruce. Je totiž skoro všudypřítomná. Vypadá jako plevel, ale není to plevel. Je to jitrocel. Stačí vzít list jitrocele kopinatého (Plantago lanceolata), trošku ho pomnout mezi prsty a na místo bodnutí přiložit. To samé platí jako obklad na říznutí, odřeniny i všelijaká zhmoždění. Jitrocel funguje také při vnitřním užívání. Nepožehnanější je zřejmě jeho působení proti kašli.

Continue reading